Volební právo obchodních společností vs. lumpenproletariát

Volební právo obchodních společností není. S pravděpodobností hraničící s jistotou je ani také nikdo nechce, ani se o jeho prosazování nikdo, dokonce ani obchodní společnosti samy, nesnaží. Pokud mluvím o volebním právu obchodních společností, napadne možná někoho, měl by asi v rámci fair přístupu mluvit i o zavedení volebního práva dalších právnických osob. A i když se chci v tomto příspěvku zaměřit především na otázku volebního práva pro jiné osoby než fyzické, a v úvahu by tedy připadaly všechny právnické osoby, nejen obchodní společnosti, budu dále mluvit již jen o obchodních společnostech. Důvod spočívá v tom, že myšlenku zavedení volebního práva pro právnické osoby bych rád úzce vázal na jejich platební morálku, spočívající v řádném plnění daňových povinností, jinak nemá smysl o něčem takovém vést vůbec jakoukoli další úvahu. A protože daně platí sice všechny právnické osoby, ale zisku dosahuji nikoli jen, ale zejména, obchodní společnosti, je tato úvaha směřována právě na ně.

Výchozí úvaha je následující: v České republice je rovné volební právo. Rovné volební právo bylo historicky zavedeno jako důsledek sociálních revolucí, volební právo je tedy odrazem emancipace poddaných vůči vládnoucím společenským elitám a v historii nebylo samozřejmostí, a to jak obecně, ve vztahu k sociální stratifikaci členů té které společnosti (některá "třída" je měla, některá ne), tak ve vztahu k pohlaví (volební právo žen bylo zavedeno daleko později než volební právo mužů). Všeobecné volební právo je tedy něco, na co jsme hrdí, vyjadřuje naši svébytnost a rovnost. Rovnost, kterou vyjadřuje zákon, byť ústavní úrovně, je však vždy jen fikcí. Ve skutečnosti si nikdo s nikým roven není, a to z důvodu, že nejsme identické jednotky a nechováme se stejně. Aby již žádný diktátor nestanovoval, kdo z nás je lepší a kdo horší, zavedli jsme volební právo všem, a mluvíme tedy o volebním právu pro všechny resp. o volebním právu všeobecném. K čemu vede všeobecné volební právo v posledních několika desetiletích, je nabíledni, voliči jsou politicky nazíráni podle jejich sociálně stratifikačního zařazení, a protože je (a vždy bude) více lidí chudých než bohatých, a více lidí, kteří se o sebe nechtějí (netvrdím, že nemohou, tvrdím, že nechtějí) postarat, přizpůsobují se politici této sociálně stratifikační rovnici a voliče si kupují. Nemožno se pak divit, že zemi vládnou zloději a idioti, protože jinak to ani nejde – vždyť zloději a idioti je volí.

Rád bych si z toho důvodu dovolil v rámci tohoto článku v dnešní politicky korektní společnosti, která bere ohled nejen na sociálně potřebné, ale zejména na sociálně líné, určitý luxus a volební právo bych jim upřel. V návaznosti na tuto zdánlivě radikální myšlenku, která se do naší doby moc nehodí, vzniká pochopitelně otázka, kdo by určoval, kdo volební právo má a kdo nikoliv. To už je pořádně citlivá otázka. V historii se na ni pokoušeli najít odpověď různě, jedna z nich spočívala např. v majetkovém censu apod. Majetkový census, podle něhož by měl více hlasovacích práv ten, kdo platí více daní, je sice na první pohled prima představa (jistě by vedlo k vyššímu dobrovolnému odvodu daní), ale v dnešní době je to věc minulá, a dělající mezi lidmi rozdíl podle peněz odváděných státu, což mi nepřijde přijatelné, ani spravedlivé, neboť volební právo tohoto typu by brzy vedlo k diktatuře jedněch (těch bohatých) nad druhými (těmi chudšími) a nad těmi třetími (těmi nejchudšími). Je třeba proto najít model, který bude rovnost a všeobecnost volebního práva ctít a z pasivní politické soutěže, tedy z práva volit, vyřadí jen ty, jimž nebude možno – objektivně a spravedlivě nazřeno – volební právo přiznat. Takové kritérium je možno podle mého názoru nastavit ve vztahu k lidem, kteří jsou sami o sobě, nebo jejich rodiny, které založili, v deficitu a kteří pouze parazitují na sociálním systému, který je hrazen z peněz agregovaných podnikateli, obchodními společnostmi zejména. Není podle mého soudu možné, a mělo by to být obecně nepřijatelné, aby měl stejné volební právo občan, který řádně plní svůj elementární a základní úkol, a to postarat se sám o sebe, obstarat si jídlo, pití, bydlení a nezadlužit se, jako ten, který uvedené základní povinnosti neplní.

Masu lidí, která neplní tyto povinnosti, odsuzoval ve svých dílech dokonce i guru sociálních filozofů Karel Marx, který ji označoval termínem "lumpenproletariát". Tvrdil, že tato masa lidí nikdy nic dobrého pro sebe, natož pak pro ostatní neudělá a že jen čeká na to, co od ostatních dostane. Odhadoval tuto masu na deset procent každé populace. Obávám se, že masa lumpenproletariátu za dobu od jeho smrti v důsledku rozmazlování neukojitelných voličů několikanásobně vzrostla. Nemám nic proti tomu, když se bohatství přerozděluje od těch, kteří měli v životě větší štěstí nebo jsou chytřejší, k těm, kteří tolik štěstí neměli nebo jsou hloupější, to je solidarita. Mám však problém s tím, pokud se z peněz daňových poplatníků platí politické volební výpalné lumpenproletariátu.

Volby jsou volba. Tato volba je o tom, zvolit do čela země statutární orgán, který bude zemi spravovat s péčí řádného hospodáře, jak je toto kritérium stanoveno zákonem pro reprezentanty kapitálových společností v obchodním zákoníku. Vláda jako výkonný orgán by tedy měla naše věci spravovat tak, jak by každý jeden její člen spravoval své věci vlastní. Nemám pocit, že by se na volbě vlády jako "statutárního orgánu státu" měl podílet ten, kdo ve svém osobním životě sám s péčí řádného hospodáře nejedná, protože dluží a své dluhy ostatním lidem nehradí. Jsou lidé, a přibývá jich, kteří v důsledku štědré sociální politiky státu zadlužují sebe, své rodiny, své děti a ještě se podílejí na správě věcí veřejných. Parazitují na systému sociálních dávek tak zdatně, že se jich nedostává pro ty, kterým by měly náležet především – pro důchodce, spoluobčany, které z aktivního pracovního života vyřadil zdravotní úraz, pro lidi skutečně sociálně potřebné. Není současně divu, že lumpenproletariátu politická levice všude na světě (Česká republika není výjimkou) nejvíce nadbíhá, je ho totiž hodně a nemusí jej ničím přesvědčovat o tom, aby volil právě ji – stačí slíbit štědřejší sociální dávky a výsledek je zaručen. Toto všechno všichni víme a bereme to se samozřejmostí, na kterou si občas postěžujeme v hospodě, mezi blízkými nebo mezi kolegy v práci, ale ve skutečnosti ji považujeme za nezvratný fakt.

Jak máme však donekonečna přesvědčovat sami sebe, nadto pak své přátele, abychom znovu a znovu chodili k volbám, když je náš hlas v konkurenci hlasů masy lumpenproletariátu bezcenný? Náš volební hlas je bezcenný, protože jej drtí mocná pěst masy lumpenproletariátu, který za párek v rohlíku a desítku pivo prodá své ústavní právo komukoliv, kdo mu naslibuje víc. Pokud bychom lumpenproletariát vyřadili z politické soutěže, vedlo by to nejen ke kultivaci poltické scény a kultury, ale pozitivně by restartovalo i lumpenproletariát samotný, nebo alespoň tu jeho část, která není ještě úplně zkažená – věděl by, že životem nelze procházet jen na úkor druhých, dělat si děti a neplatit alimenty, brát si úvěry na dovolenou, na spotřební zboží a neplatit je, kupovat si iphony a ipady na vánoce v době, kdy jsou na něj vedeny četné exekuce, apod. a ještě si stěžovat na "těžký úděl", na stát, na štěstí ostatních a nepřízeň vlastního osudu, jemuž sami nevycházejí vstříc.

Naopak, obchodní společnosti, největší zdrojová základna národního bohatství, skuteční živitelé rodin s dětmi, důchodců a zdroj všeho dobrého, pro ty mají média jen slova opovržení. Kapitálové společnosti (společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti, pozn. aut.) jsou dnes stále, přes jejich částečnou rehabilitaci, synonymem podnikání bez rizika a "tunelu", byť je již realita právně dávno jiná a každý, kdo někdy zkoušel podnikat přes kapitálovou společnost, si to na vlastní kůži vyzkoušel. Nepřeberná bariéra státně dirigistických předpisů a norem bere statisícům podnikatelů denně chuť do práce, a ti se přesto dívají dále. Jistě, dělají to pro sebe, ale to není málo, neboť v rámci této "egoistické" činnosti vytvářejí pracovní místa pro ostatní, které stát nedokáže vytvořit žádnou svojí politikou. Další pozitivní externalitou jejich činnosti je platba daní, které – na rozdíl od "lumpenproletariátu" - odvádí. Pro ty, co by snad nesouhlasili, říkám, že jsou u mě bez šance, postačí odkázat na statistiky ČSÚ, aby bylo zřejmé, kdo dotuje státní rozpočet – jsou to obchodní společnosti a živnostníci.

V tomto světle pak není myšlenka, že obchodní společnosti by měly mít svůj hlas ve volbách, zatímco lidé, kteří nezvládají ani svůj vlastní osobní život, natož aby vytvářeli pracovní místa pro druhé (třebas pro méně schopné nebo méně odvážné, ale rovněž velice potřebné), aniž by se tak dělo v důsledku nějakých objektivních okolností (pracovní úraz, invalidita, vysoký věk apod.), nikterak od věci. Že by jej objektivně a spravedlivě neměli mít ti, kteří na pracovním výkonu ostatních jen léta parazitují, je pak zřejmé.

A ještě doplněk – tento článek nesměřuje jakkoliv proti těm, kteří se bez svého zavinění ocitli v tíživé životní situaci. Směřuje jen vůči těm, kterým se v jejich "tíživé životní situaci" líbí, kteří se naučili dlužit a procházet životem na úkor ostatních. Netýká se ani těch z nás, kdo se mohli ocitnout v přechodné životní nouzi a snaží se svými vlastními silami vrátit zpět. Chtěl bych také připomenout, že obchodní společnosti nejsou jen rezervoárem "lupičů", "štírků" a "šibalů", ale z devadesáti a více procent především generátorem zisku celé společnosti. Té společnosti, na složení jejíž vlády mají pak kvůli diskriminaci volebního ústavodárství nulový vliv, který naopak mají prostřednictvím svého volebního hlasu ti, kteří na společenském blahu participují jen jako jeho pasivní konzumenti a současně i permanentní stěžovatelé.

A na závěr odlehčení jako ve starořeckém dramatu: samozřejmě také vím, že dnešní politická situace nespěje k tomu, aby bylo něco takového, co je náznakem nastíněno v tomto krátkém článku, možné - to však podle mého názoru neznamená o tom nezkusit mluvit tak, jakoby to možné bylo..

A až mě budete chtít kamenovat, tak si vezměte do ruky nějaký velký kámen, aby to bylo hned za mnou (v Saúdské Arábii mají prý malé oblázky, aby oběť trpěla dlouho, to ne!).

Hezký den přeje všem, ale zvláště pak reprezentantům kapitálových společností, kteří skutečně podnikají a vytvářejí hodnoty a netyjí jen z veřejných zakázek

P.S. Až bude jednou po volbách říkat Marcela Augustová nebo Václav Moravec ve volebním studiu větu "Podívejme se nyní na graf, jak volily akciové společnosti", tak to bude docela legrace.

Autor je ředitel Ústavu práva a právní vědy