Včera jsem klikl kamsi na web a to jsem neměl dělat. Obludnost lži a demagogie, která se na mne vyvalila, mi totiž prudce zvýšila tlak. Vyskočila na mne kontextová reklama a později i článek s tváří Marka Bendy – profesionálního politika, který se už od roku 1989 motá v parlamentu, protože jinak by se asi neuživil. "Marek Benda proti všemocnému státu!" křičel předvolební slogan. "Nedejme si vzít svobodu!"

Právě Marek Benda se nám přitom pokusil velký kus svobody vzít. Na jaře 2009 prosadil novelu trestního zákona č. 52, známou jako "náhubkový zákon". Platit začala příznačně 1. dubna, tedy na apríla. Šlo o největší omezování svobody slova a zveřejňování informací od pádu komunismu. Bendův "všemocný stát" se tak snažil snížit kontrolu občanů nad těmi, kdo ten stát nejen řídí, ale často ho i vysávají jako pijavice. "Náhubkový zákon" pod hrozbou pětiletého vězení a pětimilionové pokuty zakazoval zveřejňování policejních odposlechů – a to i v případě, že se týkaly trestné činnosti politiků, státních úředníků a dalších "osob veřejného zájmu". Přiblížení Česka Bělorusku, Kubě nebo Severní Koreji kritizovala i Evropská unie.

V minulém čase o tom píšu proto, že Senát v červnu 2011 Bendův bizarní výplod naštěstí změkčil. Kdybych dnes jako novinář získal dejme tomu odposlech dokládající, že nejmenovaný křesťanský politik ODS za své protlačování podporu církevních restitucí dostal hromadu peněz, směl bych ho zveřejnit Bendovi navzdory. A kdybych napsal, že se absolvent plzeňských práv zachoval jako čestný politik, slušný muž a rozumný zástupce voličů, vlastně bych ani nesměl zveřejnit Bendovo jméno. Dopustil bych se totiž trestného činu pomluvy ("kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj..."), čímž by se Benda stal obětí trestného činu. A zveřejňování jména obětí trestných činů jeho "náhubkový zákon" zakazoval. To jsou paradoxy, co?

Skoro přesně deset let před náhubkovým zákonem (v červnu 1999) zemřel Bendův otec, senátor Václav Benda. Byl to statečný a čestný muž, který před listopadem 1989 aktivně bojoval proti komunistům a všemi silami se snažil prosadit svobodu slova. Pokud teď chudák náhodou slyší, co jeho syn vyvádí, asi se obrací v hrobě. Omezování svobody slova je nechutná totalitní manýra. Václav Benda to dobře věděl a ví to i Marek Benda. Jenže to otočil – nechtěl, aby politikům, jako je on, viděli lidi do karet. Stal se tak ostudou své rodiny a kdyby se toho jeho otec dožil, nejspíš by mu nafackoval.

A dvojnásob by mu nafackoval za to, jak teď Benda před volbami prolhaně křičí, že mu jde o "svobodu proti všemocnému státu". Ve skutečnosti se nám pokusil zavřít huby.

Autor je redaktor měsíčníku Maxim