Nedostatek vláhy představuje problém pro všechny. A dlouhodobý

Ačkoli se kromě ortodoxních lyžařů a majitelů lyžařských areálů většina lidí raduje z teplé zimy a brzkého příchodu jara, bude mít letošní vývoj počasí negativní dopad pro celou společnost. Problémy, které prakticky jistě začnou v souvislosti s letošním nadměrným suchem vycházet najevo, se také nejspíše stanou testem stávající politické reprezentace, která by měla vytvářet nástroje k jejich řešení. Zatímco totiž na velkou vodu umíme alespoň v základních krocích díky třem ničivým povodním v posledních 12 letech reagovat, na sucho není tato země připravena vůbec. Ani prakticky, ani legislativně.

Nedostatek vláhy se v České republice obvykle spojuje s riziky pro zemědělskou produkci, případně chov sladkovodních ryb, což je ovšem také kategorie zemědělství. Rozsah rizik je ale mnohem větší, neboť dopad nadměrného sucha pocítí nejen v letošním roce mnozí obyvatelé měst a speciálně některých důležitých regionů, které jsou závislé při zásobování vodou na podzemních zdrojích vody.

Ne každý ví, že právě podzemní zdroje se podílí v Česku na zásobování vodou zhruba z jedné poloviny. Stejně tak není příliš známo, že zdroje podzemních vod se v naší zemi doplňují ze 70 procent na konci zimního období z postupně tajícího sněhu. Role dešťové vody je minoritní, především proto, že naše krajina ztratila schopnost vodu zadržovat a vsakovat, takže dešťové srážky končí ve vodních tocích, které tyto zásoby vody odnesou mimo území ČR.

Prolomení limitů

Čerpání podzemních vod je přitom v naší zemi omezeno zákonem stanovenými množstevními limity, které budou muset být, minimálně v některých oblastech, pro plynulé zásobování obyvatel vodou překročeny. To ale v praxi znamená sankce pro vodohospodářské společnosti, které by byly nuceny zdroje podzemní vody nad zákonný limit využít, což by se logicky mělo v příštím roce promítnout do zvýšení cen vody. Stát se tak nemusí pouze v případě, pokud povolí místně příslušné vodoprávní úřady a ministerstvo životního prostředí výjimky. Bohužel metodika k tomu, kdo, za jakých okolností, v jakém rozsahu či na jak dlouho může taková povolení vydávat, v praxi neexistuje. Což je jedním z důsledků stavu, kdy Česko nemá dlouhodobou vodohospodářskou koncepci (několik stránek "koncepce" na období pěti let za takový dokument nelze považovat), která by kromě prevence povodní také zahrnovala rizika sucha.

Podle aktuálních údajů mapujících vývoj hladin podzemních vod v České republice je současná situace nejhorší minimálně za posledních deset let, přičemž zásoby podzemních vod jsou na úrovni obvyklé stavům na konci června. Jak již bylo řečeno, vláhový deficit se nejvíce projeví v regionech, které jsou na zdrojích podzemní vody závislé, což je například Kladensko, Olomoucko či Brněnsko. Nejvíce ohroženi budou podle všeho občané bez vlastních zdrojů vody, tedy obyvatelé městských sídlišť. Ti sice nemusí mít obavu z nedostatku pitné vody, kterou lze transportovat do ohrožených lokalit z různých alternativních, obvykle povrchových zdrojů pomocí cisteren, otázkou ale je, zda letos po celý rok poteče všem občanům země voda v potrubí. "Prolomení" limitů při čerpání podzemních vod, které by mohlo pomoci, se navíc projeví deficitem těchto zásob v dalším období, tedy v příštím roce.

Absence politické vůle

Na nutnost řešit problematiku sucha společně s prevencí povodní upozorňuje již léta celá řada odborníků, například popularizátor přírodovědných témat Václav Cílek. Avšak vzhledem k tomu, že naše země neleží na poušti a sucho nás dosud zas tak netrápilo, nebyla dosud politická vůle systémově tento problém řešit. Řešení totiž nejsou populární a stojí peníze.

Přesto je možná právě v současné době třeba bez emocí otevřít otázku výstavby přehrad, které by sloužily k akumulaci vody pro období poklesu podzemních zdrojů vody. To je problém zejména na Moravě, v Čechách tuto roli přece jen v nemalé míře plní vltavská kaskáda. Hlavní problém ale představují přehrady pro ochránce přírody nebo pro populistické starosty. Dlužno ale konstatovat, že sanovat zásoby vody z poldrů není nejvhodnější, neboť pro pitné účely by se musela taková voda nepochybně za vyšších nákladů vyčistit.

Jen přehrady ale vše nezachrání. Zcela jistě se musí například zpřísnit podmínky pro zastavování pozemků s cílem snížit zabetonování krajiny, které se negativně podílí na riziku deficitu zásob podzemních vod. Což v praxi znamená, že stavby budou dražší a to se jistě nebude líbit stavební lobby. Do třetice se plošné zvyšování schopnosti krajiny zadržovat vodu nebude líbit zemědělcům, neboť k tomu, aby byl tento účel splněn, budou muset být ještě více než dosud omezováni při svém hospodaření.

Také nemusíme dělat nic. Pak bych ale doporučoval stavět lidská sídla na kopcích, kam nedosáhne při povodních velká voda. A na oněch kopcích hloubit velmi hluboké studny, které dosáhnou na spodní hladiny podzemních vod - pakliže v místě vůbec jsou. V opačném případě se můžeme vrátit k suchým záchodům.

LN, 11.3.2014

Autor je agrární analytik