Předem se omlouvám lidu nezvířecímu, ale myslím, že Zvířetníci budou mít pochopení.

Při soužití s kočkami si totiž občas připadám jako jednotka rychlého nasazení.

Uslyším škyt-škyt-škyt, a já jako voják popadnu ne flintu, ale papírovou utěrku, vždy připravenu. Rychle, ale svižně se připlížím a decentně utěrku podsunu právě včas pro vydatné blé. Když naopak brzy nad ránem, ještě za tmy, uslyším grc-škyt-blé, sice taky vyletím, ale s ceresem, protože ty zvuky vydává Myšák čistě proto, aby mě vztyčil.

Blíží se výroční kontrola u vetky, kde nám zadali úkol. Sleduji tedy Myšáka napůl oka i ucha téměř neustále, důležité je načasování. Myšák důležitě hrabe a ušlapává. Bleskově a tiše popadnu čistou naběračku a ladným pohybem, téměř bez povšimnutí, decentně podsunu. Hurá, mohu naplnit ampuli kýženým vzorkem!

Suzinka důležitě obchází záchody, sem tam pohrábne, nakonec si vybere. Předními se opře o stelivo, jednou zadní o hranu, druhou zadní o druhou hranu a zadek vystrčí těsně za perimetr. Bleskově popadnu papírovou utěrku a opět decentně podsunu. Pokud stíhám - bobkuje rychle, bobina Suzina černá. Ale ona je prostě taková: když jde na malou, kouká hlavou ven, a když na velkou, kouká ven zadkem.

Takže takhle my u nás žijeme. Jestli máte podobné příhody, sem s nimi.

Jinak toto je samozřejmě obvyklý vípák, takže sem pište o všem, co vás zajímá a oč se chcete podělit.

Přeji hezkou sobotu a neděli.