28.3.2024 | Svátek má Soňa


VÍKENDOVINY: Zubařské historky II.

27.10.2006

Složitý úkol pro Závodní radu

Vlk a beránek. To je všeobecně známá dvojka. V pohádkách, v bájích, v příslovích ba dokonce snad i v Bibli. Vlk a beránek. Ovšem Vlk a Beránek se také mohou sejít z důvodů naprosto prozaických, například proto, že spolu dělají na jednom učňáku.

Což se i stalo. Lidi si ale zvyknou na všecko, jak mne život přesvědčil, a tak do nás ani moc kvůlivá těm jménům neryli. Navíc, obě ta jména docela seděla. Láďa Beránek byl klidný, slušně vychovaný a postavou drobnější muž, zatímco já byl vždycky vzteklá hysterka a měl jsem už tehdy skoro devadesát kilo. Takže Beránek byl prostě považován, tak nějak, za „beránka“. Jako že je hodnej a klidnej.

Což si evidentně myslel i závodní zubař. Tehdy bylo všechno „národní“ a „závodní“. Tudíž i doktoři. Závodní lékař, takový fabrický obvoďák, byl doplňován závodním zubařem. Byli i dobrý závodní lékaři. Určitě. I já jednoho potkal. Ovšem většinou si závodní zubaři nezadali s vojenskýma zubařema a k těm šel člověk vždycky až když bylo naprosté nezbytí.

Ordinace závodního zubaře byla ve vedlejší továrně, kde pracovalo mnoho mladých žen a dívek. V to letní odpoledne byla okna zubařské ordinace v prvním patře otevřena dokořán, ze dvora vonělo „maggi“, jak se plnilo na lince do lahví polévkové koření, a ovšem, možná ještě víc než vůně vzbuzující chuť na hovězí nudlovou polévku se vzduchem nesly také holčičí feromony.

Slečny, dívky i vdané paní chodily v tom horkém vzduchu po dvoře, pod pracovníma pláštěma toho moc neměly, slunce pražilo a zubař čuměl z okna, div z něj nevypadnul. A přitom vrtal.

Láďa, momentálně pacient, už byl ve stařičké zubařském křesle již skoro vodorovný. Křeslo pamatovalo ještě bývalou soukromou ordinaci, odkud bylo „znárodněno“, a stejně staré byly i další nástroje a přístroje. Vrtačka byla opatřena řemínkovým pohonem, který přenášel sílu dýchavičného elektrického motorku do vrtačky. Na konci vrtačky bylo momentálně něco, co pacientovi připomínalo cosi mezi husitským palcátem a ježkem stočeným do klubíčka. A bylo to veliký a veliký a vrtalo to v zubu. A zubař byl přitom tělem otočený k oknu a opájel se dráždivou ženskou přítomností dole pod oknem, z kterého navíc mohl seshora z prvního patra nahlížet do výstřihů. A že bylo na co koukat. U nás, v královstvím českém, je v tomto ohledu vždycky kam nahlížet, tady se obecně žádný Twigy neuchytily. Zubař šmíroval a rukou tlačil na vrtačku a ta se zakusovala do zubu.

„Ééé,“ úpěl v křesle Láďa a snažil se posuňky upozornit zubaře, že to fakt děsně bolí. Sestra v ušmudlaném plášti cosi smolila do karet a kdyby zubař vrtal Láďovi místo zubů čelo, bylo by jí to jedno.

„Hochtohe,“ snažil se Láďa. „Hochtohe, to hoíí,„ huhňal a snažil se upoutat zubařovu pozornost. Jenže ten už byl tak zaujat krásou výhledu do sladkých údolí, že by se snad muselo v ordinaci střílet, aby si něčeho všimnul.

Ale jak říkal kdysi Jarda Váňa, můj pozdější šéf, když jsme nadávali, že Karel už je zase tři hodiny u tý svý kopretiny i se služebním autem:

„Jo vážení. Síla jedné …(teď jak bych to napsal slušně, no prostě jednoho toho, co mají dámy, že, ehm) je tisíc koňských sil! Co proti tomu zmůže jedna moje, volská?“

Nevím, jak vy, ale já dokážu ve vypjatých okamžicích neuvěřitelné věci. Jednou jsem levou rukou nadzvednul jednu stranu sudu s milori-modří, což je ferrokyanid železitý. Ten sud vážil 320 kilo a právě mi rantlem dosedl na ukazováček pravé ruky, s kterým jsem nedokázal dostatečně rychle uhnout, když jsem ho shazoval z „ještěrky“. To v mládí.

Nedávno zase mi zubař ne úplně doumrtvil zub, takže když se dovrtal až na nerv, dokázal jsem se na křesle sklopil tak, že jsem dal hlavu až ke špičkám svých nohou. Což normálně nedokážu už asi tak od dvaadvaceti let.

I Láďovy reflexy najednou zavelely nedbat beránčí povahy a jak tak už ležel na tom křesle, skrčil nohy a trčil je dopředu. V cestě nohou ovšem stál zubař. Obounožný kopanec, který najednou dostal, zubaře uvedl do pohybu, jak se automaticky rukou pořád držel vrtačky, tak jej rána pootočila a jak se pootočil, vymrštěný mohutným sounožným kopancem, dopadl kostrčí na litinový radiátor ústředního topení.

Doktor vyl, Láďa řval a sestra ječela. Zubař kvílel na linoleu a držel se za prdel, semetrika v přechodu ječela na Láďu a ten si mezitím vyrval ze zubu ten děsný vrtáček, který, když se v zubu „zakousl“ a vybudil nervovou soustavu ku kopanci, sám zůstal trčet v tom vrtaném zubu na koci starožitní vrtačky. Všechny ty pohyby byly jen reflexy a odehrávalo se to v nanosekundách.

Tak to alespoň tvrdil přizvaný znalec, kdež se pracovní úraz soudruha dentisty zubaře projednával na SNB a na Závodním výboru. Protože pracovní úraz je pracovní úraz a napadení pracovníka socialistického zdravotnictví, kterýžto si pak léčil naraženou kostrč nějaký ten týden, to byl malér.

Bylo rychle rozhodnuto, že je třeba to ututlat. Jenom střelení novináři a naprostí idealističtí magoři chtějí hned všechno „ventilovat“ a „řešit“. Většina lidí ví, že nic se nemá jíst tak horké, jak se to uvaří. A čím větší průser, tím více je nutno jej nějak tiše zlikvidovat. Zvláště píše-li se rok 1969 a může-li se to nějakým blbcem vykládat jako možnost „útoku na zasloužilého pracovníka socialistického zdravotnictví, které si, soudruzi, nedáme rozvracet!“ Takže: Tutlat, tutlat, tutlat!! Jen né žádná zásadní a zásadní rozhodnutí!

V malém městě kousek od Prahy, kolem kterého vyrostlo několik nových fabrik a zůstalo staré nádraží, v roce 1969, kde se náš příběh se zubařem odehrával, měli totiž místní potentáti ještě na čerstvé paměti jiný nedávný malér. Příslušní orgánové a vedoucí pracovníci měli totiž největší zájem „napadení soudruha doktora„ osvědčeného pracovníka našeho znárodněného zdravotnictví tak nějak tiše zlikvidovat. Protože ten poslední průser, to bylo jen, tak tak. O co šlo?

Na místním nádraží pracoval totiž jeden ze starých komunistů, takový ten dělnický kádr, co to myslel celý život, jak sám říkal, poctivě. A skutečně. Povýšit se přes rudou knížku nedal moc vysoko, jen tak trochu. Protože on sice poctivý podle svého mínění byl, ale zase nebyl úplně blbej.

Dotyčný předválečný člen Strany vždy a všude důležitě vykládal, když došlo na problémy, které jsme tak nějak soudruzi, nestačili vyřešit v tom kalupu na cestě sociálismu, že nějaké chyby se udělaly, že soudruzi, ale u nás, u nás, jak všichni vidíme a jak píší v Rudém právu, jde vše kupředu mílovými kroky, úkoly se plní, plán se překračuje, podívejte na ty krásný baráky, ty paneláky, co vyrostly, jak tam se lidem bydlí a vůbec. To v kapitalismu, dodával, v kapitalismu, tam je bída!

„Já to vim z osobní týdle - zkušenosti„ dodával a opakoval potisící známou historku, jak byl za války v Itálii. „Všechny děti bosý, na chleba nebylo, v barákách - místo prken na podlaze, jako jsme měli my doma - jen udusaná hlína, ani koně tam nemaj a všecko vozí na oslech, kadit choděj na pole…“

Nikdo neprotestoval. Ono se tehdy ani moc protestovat nedalo.

Když přišly „Prověrky“ v roce 1969, soudruzi „z centra „ se zaměřili ponejvíce na velké fabriky kolem městečka a nádraží bylo tak nějak celkem bokem. Takže se dumalo, jek by se to s tou Prověrkou sfouklo. Protože Prověrka, to za socialismu každý věděl, to je organizovaný průser. A tu Prověrkovou komisi musí někdo řídit. A páč ten, kdo seděl v prověrkové komisi a rozhodoval o bytí nebytí prověřovaného, neměl by být, pokud možno, úplný šmejd. Musel to být „kádr“, ale „takňák„ zvládnutelný. Neboť, jak všichni věděli, když Strana utužovala linii, začaly padat hlavy. Což si ovšem zase nepřáli moc místní železničáři neboť by to mohly být jejich „hlavy“.

Strana si přála do komisí nasazovat Osvědčené Kádry. Nakonec, jak se mnozí obávali, Strana povolala našeho soudruha do komise. Stará česká zkušenost praví, že není nic horšího než přesvědčený a nadšený blbec.

Jak to říkal ten průvodce turistů po starém hradu:

„Zde vidíte velký nástěnný obraz barona z Lipperšejna, který se proslavil svojí zásadovostí, spravedlností, tím, jak všem měřil stejně a nepravosti potíral. Tento ctný a zásadový muž zemřel ve věku 35 let. Celé panství si oddechlo.“

Půlka nádražáků chodila domů už předem zelená. Bude se kádrovat, vyhazovat, vyškrtávat, bude čistka, šlo všem hlavou. A povede to ten známý vůl, co furt vykládá o bídě v Itálii. S tím se musí něco udělat.

A udělali. Soudruh měl významné životní jubileum, a tak mu odboráři navrhli a vedení za odměnu koupilo zájezd s Čedokem do Itálie. V Čedoku byli rádi, protože kdekdo už nikam skoro nesměl a ti, co jim to náhodou někdo povolil, ti se houfně ze zájezdů nevraceli, takže soudruzi měli problémy. Bylo běžné, že do Rakouska vyjel autobus a nazpátek se vrátili z čtyřiceti lidí čtyři, počítaje v to řidiče a průvodce. A když se nevrátili ze zájezdu „Po stopách soudruha Lenina“ z Londýna ani mladí soudruzi z „Leninského svazu mladých„, bdělost zavládla přímo úděsná. Ale i Čedok měl plánované úkoly! Takže nějaký zájezdy se přeci jenom podnikat musely.

Starý zasloužilý soudruh odjel. Pak přišel pohled z Říma. Jen s nic neříkajícím textem, že soudruh soudruhy pozdravuje a jinak nic. Za 14 dní se soudruh z výletu do světa mamonu a kapitálu, jak se psávalo v Rudém právu, vrátil.

Druhý den ráno se přiřítil k předsedovi Základní organizace KSČ a hned ve dveřích na něj začal řvát, že toho má dost, že je všem za blbce, že vykládal všude, jak je v Itálii bída jako v roce 1944, když tam byl. Běsnil, že věřil těm kecům v Rudém právu. „A von tam má každej kretén,“ řval na předsedu ZO KSČ, „každej kretén,“ zdůraznil starý soudruh, “v tý Itálii, každej má televizi a dokonce barevnou! A nemaj žádný osly, ale jezděj všichni v autech a všichni jsou veselí a mají plný obchody a „děte s celou Stranou do hajzlu, já vám na to seru! Moje snacha pravila, že jsem v okolí jedinej vůl, který neví, jak to na Západě vypadá!„ brunátněl předválečný člen Strany.

A pak silně hlasitě dodal, že tady jim vrací stranickou legitimaci a už ji nechce ani vidět. A tu rudou pracovní knížku vzal a roztrhal a dupal po ní a řval na soudruha předsedu ZO KSČ, že je, tedy soudruh předseda, kretén. A všechno to bylo slyšet na chodbu, kde nenápadně postávali nádražní kancelářský myši a pár ajznboňáků z provozu a byl malér.

Soudruha předválečného komunistu se podařilo zkrotit až přivolaným stranickým posilám. Dlouho starého soudruha přesvědčovali, že není blbec, že jen úplně nechápe dnešní moderní dobu, a pak významně dodali, že má jen pár roků do důchodu, aby na to myslel. Nalili vodku, což byl prověřený stranický chlast, uvařili kafe a legitimaci lepili dohromady, soudruha stále přemlouvali a uklidňovali a v duchu dumali, zda to byl nejlepší nápad poslat Starého Zasloužilého Soudruha na ZÁPAD. Protože si mysleli, že až to uvidí, že snad, že už o nebude takový blbec coby předseda Prověrkové komise. Ovšem co se stalo, to skutečně předčilo všechny očekávání.

A tak, protože jednoho maléru se Starým Zasloužilým Členem Strany bylo dost a dost a doba byla zlá, usoudili všichni zainteresovaní soudruzi, že závodní zubař může řvát jak chce. Oni sami k němu nakonec stejně nechodí, takže z téhle strany osobní nebezpeční nehrozí. A jak již řečeno, povolali odborníky, vysvětlili jim PROBLÉM , sdělili, jak se na to dívají oni na stranickém výboru, a pak si poslechli, jak to odborníci podle jejich přání hezky napsali, že se nejedná o žádný útok na socialistické zdravotnictví ani nic jiného protistátního, ale že šlo jen o reflexy, které máme konec konců každý, když se mu někdo jiný promenáduje s vrtačkou v hubě. A protože zubař furt kušnil a žádal důrazně po vedoucích orgánech, aby se to „vyřešilo„ a aby se podobným problémům předcházelo - čímž říci chtěl, aby Láďu pořádně skřípli. Ale nikdo už jej neposlouchal. Soudruzi „přihlédli ke všem okolnostem“, například na to, jaké to je, když vám někdo vrtá zuby starodávným verkem a je mu jedno, jak řvete, učinili zásadní rozhodnutí. Neboť Strana činila zásadně Zásadní Rozhodnutí . Aby se situace nemohla opakovat, nechali okna zašroubovat, aby s nedala otevírat. A nechali je natřít na bílo, protože v ordinaci, jak jistě každý soudruh ví, má být všechno natřeno na bílo.

Takže Beránek z toho vyšel, jak je v pohádkách zvykem, dobře. Jak už to v pohádkách bývá.

Doba se změnila, ale jsou věci, které se nemění. Lékaři, zubaři a mladé dívky …

Jo a znáte tu anekdotu, jak přijde slečna ke gynekologovi? Ne?

No tak to přijde slečna ke gynekologovi, slušně zaklepe a pak špitne: „Pane doktore, nezapomněla jsme si u vás včera kalhotky?!?„

„Ne slečno, určitě ne,„ odvětí odborný ženský lékař.

„Jejda, tak to promiňte,“ zapýří se dívka. „To já si je asi zapomněla u zubaře!“

No a do příště můžete dumat, proč by tak mohla mladá dáma zapomenout kalhotky u zubaře. Možností je totiž, jak vzdělaní čtenáři a čtenářky s fantazií jistě chápou, víc než jen ta jedna.