Četl jsem kdysi jeden spisek zvaný „Z doby praeadamitů“ od Jacka Londona, což byl takový romanticko-socialistický pokec o pralidech. A co s nima bylo a tak. Já si z toho pamatuji jen informaci, která mně dodnes připadá zajímavá. Psalo se tam, že jak jsme byli původně opice či opolidi, tak jsme spali na stromech. Lehce, jen na jedno oko. Na stromě se tvrdě spát nedá. Usnete jak špalek a svěrače povolí (v na rukou, vy jedni, na co to myslíte! Říkám rukou a nohou!) a šup, jste pod stromem. Tam si přinejmenším nabijete kokos a nebo vás sežere dole u kmenu odpočívající šelma. Jaká, to je jedno. Pravěká. Prostě ňákej šelmetýgr, jak říkaly naše babičky.

Takže, dodnes když usínáte tvrdě, v okamžiku kdybyste mohli spadnout z té hypotetické větve dolů, v mozku ukrytá starodávná informace s vámi škubne. Vy se leknete a probudíte. A nebo se aspoň v posteli otočíte a podvědomí se raduje, že mělo konečně možnost něco pro vás udělat. Když jinak je pořád ukrytý a nikdo se jej na nic nechce veřejně ptát. A pak má ještě větší radost, páč mu to probuzené vědomí řekne, aby neblblo, že jste v posteli, takže nikam nespadnete. Takže podvědomí je potěšené, uklidní se a vy můžete spát až do rána. A kdo tomu nevěří, tak ať si vzpomene, jak sebou někdy při usínání škubnul tak, až se úplně probudil. A pak se převaloval v pelechu, nakonec vstal, bloudil po bytě, kouřil, hledal v lednici něco k snědku anebo opatrně zkusil vzbudit manželku, že aby se nějak z toho leknutí rozptýlil, že aby zase v klidu usnul, že by ho třeba manželka nějak mohla rozptýlit či potěšit a nebo tak. Nějak. Prostě to, no . Pak to většinou nakonec spraví sklenice teplého mléka, neboť manželky, spící tvrdě a většinou už po vlastním „cuknutí“ (podvědomém), nemají na nic jiného chuť ani náladu.

Tak je ten pračlověk v nás lidech hluboko zasunut. Nakonec i v manželkách, že. A protože jsme se vyvinuli z pračlověků, máme v sobě plno těhle podvědomých informací. Třeba muži by pořád chodili na lov a nebo aspoň do party s jinýma mužema, kde by si vyprávěli o lovu a nebo podobně. Ženy, protože nelovily, ono taky s dítětem na zádech a haldou ječících fakanů kolem sebe se dá dost těžko lovit, se soustředily na jiný způsob získávání potravy. Hlavně takové, co před neustále mluvícími ženami, které mluví mezi sebou i pro sebe a navíc stále ječivě okřikují to hejno dětí, co jim vyrobil nezodpovědný mužský, co už je zase tři dny v čudu a tvrdí že šel nalov, před nimi nezdrhne. Tedy to jídlo že nezdrhne. . No a neodkvačí jenom to, co nemá nohy či křídla .Jo a taky uši, že. Tedy to, co se dá sebrat. Něco, co roste. Původně samo od sebe. Stačí to sebrat a nebo utrhnout. Takže ženy se staly sběračkami. Od těch dob ženy rády chodí na procházky, to je taková ta první fáze této činnosti, protože než se něco dalo sebrat, tak se většinou někam muselo dojít.

Z mně nejasných důvodů dodneška neustále přesvědčují ženy své muže, aby s nimi někam šli na procházku, což muže drtí. Muž nechce jít na „procházku“. Muž chce jít „někam“. Za nějakým účelem.

I ženy rády chodí. Za nějakým účelem. Ovšem s touhou něco sebrat. Tedy původně jen tak získat. Dneska koupit. Peníze většinou dodá muž. A to i v rozvinuté kapitalistické společnosti. Na tom Marx ani feministka Marksová-Tominová nic nezmění.

Fakt je, že odporní kapitalisté této podvědomé touhy ženy zabezpečit ta nevinná holátka a taky nakrmit toho chlapa, aby dal pokoj, využívají již od dávnověku. Nenápadně a nebo spíš nápadně zneužívají také základní touhy ženy být krásná. Každá chce bejt krásná. Ať ta krůta odnaproti pukne vzteky!!

To znáte, jak přišla ta královna ke kouzelnému zrcadlu a ptala se:

„Zrcadlo, zrcadélko, pověz mi, kdo je nejkrásnější na světě?“ A zrcadlo odpovědělo: „Uhni, nevidim!“

To bylo ale nevychované zrcadélko, co děti?!

Ale zpět do reality. Na světě jsou bohužel tak rafinovaní a odporní kapitalističtí obchodníci, že toho využívají, té ženské vrozené slabosti a dobroty. Víte vůbec, že jsou tak morálně pokleslí, že tohle všechno dělali už v době Sumerů, a to eště sami ty obchodníci v bazarech nevěděli nejen to, že jsou zkažený, ale ani to, že jsou kapitalisté! To je rafinovanost, co?!

Zkažení obchodníci, jak říkají rudí i zelení soudruzi, vymysleli nejprve bazary a pak hned velká tržiště. Pro mrzký výdělek. A nikdy neměli dost. Takže Super a Hypermarkety nejsou žádný nový vynález, jak si myslí historicky nevzdělaní šílení sociální docenti. Odevšad. I ti z Brna. Takové „supermarkety„ jak naopak vědí vzdělanci, měli už staří Římané! A to i v provinciích. A u nich byly bazény a lázně a stadiony a parkoviště na koně a kočáry a promenády s hospůdkami….

Jen nevím, jak to tam tehdy celkově vypadalo. Ale jedno je mi po studiu tu- i cizozemských nákupních středisek jasné. Jak asi vypadali manželé, co doprovázeli na nákupech ty římské manželky. A ať nikdo nevykládá, že starověké manželky nenakupovaly. Takovou věc nikdo v dějinách nikdy neviděl! Ženská a nenakupovat, když je někde v dohledu obchod!

Muž prochází nákupními prostorami s výrazem, který odborně popsal jeden psychiatr. Nedával mu, tedy tomu odborníkovi na duševno, spát výraz v očích a tvářích mužů vláčených ženami za účelem nákupu. Až jednou na to přišel. Uviděl někde totiž fotografie vojáků z první světové války vedených do zajetí. V jejich tvářích byl tentýž výraz odevzdanosti a také únavy z předchozího boje. Ale i pohled, který říkal, že teď už se konečně ta trýznivá nejistota změnila v těžkou jistotu, ale ta je přeci jen o chlup lepší než smrt. A že od této chvíle už nic nezáleží na jejich vůli. Je dobojováno.

Předvánoční nákupy jsou esencí všech nákupů za rok. Koncentrované nákupní blouznění a bloudění. Většina žen vypadá jako náměsíčná. Přitahujícím místem obluzené mysli však není Luna, ale obchod. Čím větší, tím větší má přitahovací sílu.

Muž se většinou hned u vchodu chopí košíku, protože to je jediný relativně pevný bod v prostoru, a následuje svoji manželku. Celkem řečeno, občas i relativně rád protože bloudění mezi regály při hledání některých položek občas vypadá jako rafinovaný průzkum hlubokého lesa při hledání pravých ryzců. Někde tu budou! Ale kde! Kde?! Proboha, kde tady mají mletý mák? Já ho tuhle hledal v Globusu dvacet minut! Ani prodavačky to nevěděly. A manželka nezvedala telefon. Prekérní situace!!!

Logika umístnění zboží v těchto centrech je obchodně–ženská. Nudle jsou na pravé straně v regálu č. 18 a omáčka k nim je na levé straně haly v regálu č. 55. Ubrousky na utření rukou najdete v oddělení „R“, kde je drogerie, která je ovšem z nějakého důvodu vedle regálu s drahým alkoholem. Logiku to nemá žádnou. Jak pravil kamarád Aleš, že když ho jeho žena Monika posílala nakupovat do Tesca, vždycky se nějak, ať hledal co hledal, ocitl mezi regály plnými dámských vložek. Dlouho jsme i s Monikou dumali, jaký že to má výklad z hlediska freudovské-jungovského. Pak jsme usoudili, že to bude tím, že k tomuhle blbýmu regálu nakonec dojdete odevšad, ať už chcete vložky s křidélky a nebo hledáte mražená kuřecí křidýlka.

Většině žen při vstupu mezi tisíce druhů vystaveného zboží zaplane v očích poněkud nepřítomně šílený výraz. Přestanou komunikovat, často v ruce žmoulají popsaný papírek, ale pak nakupují často úplně jiné věci. A bývá jich tak o sto procent více, než co si původně napsaly. Od uzenin se chaoticky přesunují k regálům s mlékem, krouží kolem hromad „akčního zboží“ a s nepřítomným výrazem podávají kamsi za sebe do vzduchu, kde vláčí vozík poněkud apatický manžel, jimi vylovené zboží z polic s výrazem: „Žán, uložej to.“

Nerozumný muž, jako jsem já, ječí, aby si sehnala příště sluhu, když už není schopná položit ten pytlík s moukou do košíku sama. Stojím hned za ní, tak to snad není tak těžký, co?!

Je to těžký. Žena-sběratelka, která právě získává z „naleziště„ tak kýžené produkty, je v tranzu. Tak jsem byl u scény, kdy postarší dáma položila na dno vozíku krabičku s čerstvými vejci „přímo od slepic“, jak bylo napsáno na obalu, a vzápětí na tu krabičku mrskla dvě láhve oleje, takže se ozvalo „křup“. Postarší manžel, který s výrazem oddaného bernardýna doposud svoji polovičku v klidu sledoval, zbrunátněl a zařval: “Nemůžeš koukat kam co dáváš?!?“ Dáma se zarazila, pohlédla na rozkřápnutá vejce, pohrdlivě máchla rukou a udělala „pchh“. A s odhodlaným výrazem vyrazila dále mezi regály.

Kdysi jsem četl, že ve starých spisech moudrých mužů bylo napsáno, že muž obdařený manželkou by měl v jistých pravidelných měsíčních obdobích ve svém vlastním zájmu vyrazit do pouště a tam se oddat týdennímu rozjímání. Rada dobrá, ale nepoužitelná. Zaprvé je to od nás na poušť daleko a za druhé, zmizet by bylo daleko potřebnější zmizet před Vánoci. Pár dnů v měsíci s nervózní ženskou se dá vydržet. Ale když je to na celý Advent, tedy, započítáme-li Silvestra do doby svátků také, skoro na měsíc, to je moc. A čeho je moc, toho je příliš.

A to, vážení, ty syčáci kapitalistický už začínají lákat ženský od obchodů od října a po Silvestru nepřestanou. Zaútočí na ně Týdny slev. Já mám pocit, že už vím, proč zhynula římská říše. Jak začali římští obchodníci vyvěšovat už od září ozdoby k Saturnáliím, většina mužských utekla do hor a bažin. A nebo odjeli do kolonií.

P. S. Čtěte si v klidu toto mé povídání... budete-li mít čas. Já nebudu. Mít čas. My půjdeme kupovat kapra a pár posledních dárečků, jen tak na „skok“, jak pravila žena, nahlídnem, co by se ještě hodilo.

Co myslíte, měli naši předkové, ti praeadamité, taky nějaké Vánoce? Asi ano, ale oni byli silní, a tak to všechno ve zdraví přežili. Přeji to i vám.

Veselé Vánoce.