"... spousta těch starejch zvyků a fíglů, co si pamatuju z doby, kdy jsem byla mladá holka, jsou ty tam…… To znamená, že časy se měněj a v tý době chodí lidi celí popletení… (Terry Prachett - Kuchařka stařenky Oggové)

To o tom gruntu říkala naše babička, když jsem byl malý kluk. A já se toho od tý doby držel a držím. Jako o svačinách v kamrlíku vedle "navažovny", což byla dílna ve fabrice, kde jsem pracoval. V chemický fabrice. Na barvy. Při sváče jsem byl narvaný i s židlí vedle topení, kolegové seděli namačkáni na židlích vedle mne, všichni kolem starého kancelářského stolu.

Na stole, na novinách zvaných Rudé právo, které jsme fasovali, že abychom byli jako uvědomělí, ležely housky. Hromada. Pro mě tři. Rudé právo byly veliké noviny. Rozměrem. Takže se na ně ještě vešly klidně i všechny láhve s mlíkem, co jsme fasovali. A taky lahve Poděbradky, celý ulepený od sirupu, kterým bývala Poděbradka slazená. Spíš přeslazená. Chutnala jak cumel.

Což by dohromady mohlo tvořit základ pro obrázek socialistického realismu nazvaný "Odpočinek pracujícího kolektivu". Jen jsme neměli, jak by jistě bylo vyvedeno v socrealistickém díle, na stěně obrázek traktoristky v šátku, ale nějaké polonahé děvy vnadných tvarů.

Hliníkovou lžící jsem lovil v misce játrový knedlíček a snažil se ho rozdělit na dva kousky, aby mi ty knedlíčky dýl vydržely. Vývar hovězí byl "jako noha". Báječně voněl. Stěny svačinové špeluňky byly zamatlané tiskařskou barvou, kterou jsme hned vedle vyráběli, a koldokola se rozlévalo Československo na cestě k socialismu. Antonín Novotný se ho zrovna chystal vyhlásit, ten socialismus, jako že jsme ho už dosáhli.

My jsme měli v půl devátý dopoledne za sebou už tři hodiny šichty. Do práce jsme totiž vstávali prakticky v noci, protože u nás v Čechách dáme na tradice. I když děláme, že né. A tak se ve fabrice začínalo makat ve 5:45 hod. Protože víc než císař byl císařpán František Josef I. úředník a měl blbé spaní a víc, než manželství ho bavilo úřadování. A když vstane císařpán, musí být vzhůru i poddaní. A to se pak ta pracovní doba nějak tradovala i v republikánským a dokonce socialistickým Československu ještě skoro sto let.

Ten den byla polívčička hovězí s játrovými knedlíčky. Jindy donesla svačinářka bezvadnou dršťkovou anebo zase gulášovku. Jiné druhy polívek masna na Harfě, odkud nám je bába nosila, nevedla. Ale nikomu to nevadilo. Tyhle polévky byly z poctivých řeznických odřezků, základ pak z okapané vody, jak se ohřívaly párky. Takový párky, co byly z masa - protože je řezníci ještě neuměli tak upravovat jako dneska a ne proto, že by byli tehdá poctivější. To ne. A taky nemusely ty párky vydržet nezkažený čtrnáct dní, protože se vyrobily a do druhýho dne snědly.

Byla to doba polívek, bufetů na stojáka, vepřových kolen a "domácí" sekané. V dějinách existují okamžiky, kdy se udělá takový nějaký časový okno nebo co, něco se protne, sejdou se takový okoličnosti, jak říká klasik, a vznikne něco, co pak už nikdy není. Třeba doba báječných polívek ze znárodněných řeznictví. Na znárodnění nebylo nic báječného, ale když bolševici zrušili soukromý řeznictví a zavedli masny, neměli do nich dost nových soudruhů řezníků. V tom byl ten fígl.

Dělat "dělnického ředitele", třeba ve strojírenský fabrice, to mohl kdejaký blbec. A dokonce občas i nějakou dobu úspěšně, když měl dobrýho účetního a nějakýho inženýra, co tomu rozuměl a bál se, že jinak půjde do dolů. A tak makal. Ale řezník musí tomu masu rozumět. Takže ani největší československé obdivovatele soudruha Stalina nenapadlo zavést kategorii "dělnických řezníků". I soudruzi chodili na polívky a pro salám a kus flákoty. A pokud se nechtěli po polívce to… a po masu ještě víc, tak tam museli nechat ty skutečný řezníky.

Na druhé straně bolševici taky chtěli občas před lidma vypadat dobře, jako že nejsou zase takový nelidové, a tak bývalí řezníci v krámech často zůstali. Někdy dokonce i bývalý majitel dělal "soudruha vedoucího". No a tihle lidi to s masem a jídlem uměli.

A taky komunisti zpočátku ještě neměli tak vypracované různé ty byrokratické kontroly, co máme dneska, páč "souzi" ze začátku bojovali hlavně s diverzantama a kulakama. A na řezníky a jejich kontroly holt nebylo tolik času. Takže kolem ovarových kolen, ohřívaných párků a hlavně kolem polívek se netočily kontroloři, ale hlavně na jedné straně řezníci, co chtěli prodat co nejvíc polívek, který nemusí jít "přes kasu", a na druhé straně hladoví zákazníci. Dá se říci, že to byla zlatá doba řeznických jídelen.

Lidi jsou vynalézaví. A schopní. A podnikaví. Řezníky nevyjímaje! K masu se sice v té době nesmělo moc čuchat, jak napsal pak Hrabal o řezníkovi, co ječel na zákazníka očuchávajícího maso na pultě: "Čuchejte si ke svý pudeli!", protože ten řezník neuměl říkat "r". A mouchy masařky lítaly kolem každého řeznictví, jen to bzučelo, a k dostání byl ještě patnáct let po válce většinou jen bůček a mletý a přední hovězí. Ale polívky, ty se vařily ještě přímo v těch krámech. A nedovážely z ňáký centrální výrobny.

A protože, jak bylo řečeno, v každý druhý masně se prodával ovar a buřty a sekaná, lidově zvaná "oškrábaný vály", všechno to, co zbylo, se zpracovalo. Do polívek. I kousky housek, který někdy ztvrdly. Většinou, až na ty housky, to bylo samý maso. A tak se to všecko, co se mělo úředně vyhodit, "zhodnotilo" a výsledkem byl skvost! Polívkový nektar!

Takže jsme naprosto pravidelně pojedli k snídaňosváče každé brzké pracovní dopoledne misku polévky a tři housky, zapili to přeslazenou Poděbradkou, předali misky svačinářce, což byl taky takový pozůstatek soukromého podnikání, a šli makat. A ta láska k polívkám v naší generaci už zůstala.

Polívky byly dobrý, protože řezníci uměli vždycky dobře počítat. Aby se jim to vyplatilo. I když… Po mnoha letech, když už byl socialismusus plně rozvinutý a já byl dávno pryč z fabriky, povídá mi Karel, známý řezník. Můj známý. V socialismusu, zvláště v tom rozvinutém, musel mít každý, kdo nechtěl žrát jen flaksy, svého známého řezníka. Takže Karel povídá:

"Hele, Venco, ty si tenhle bejvalej učitel?" (Pro mladší čtenáře "být bejvalej něco" nebylo za socialismu nic ošklivýho, po třiceti letech budování socialismu byl kdekdo "něco bejvalej".)

Takže abych pokračoval.

"Seš bejvalej učitel nebo né?" dotíral Karel.

"No jó," vrčel jsem neochotně. To znám, myslel jsem si v duchu. To zase bude chtít něco vysvětlit z českého jazyka a v gramatice já zrovna nejsem expert. To tak většinou bývá. Doktorům lidi líčej všechny svoje choroby a u učitelů, i když učí kvadratické rovnice nebo strojní zařízení, se předpokládá, že ví, kdy se píše "Novákovi" a kdy "Novákovy". Byl jsem silně nedůvěřivý. Ale těžko, přetěžko se tehdy odporovalo někomu, kdo měl tu moc, aby zajistil, že hovězí k rajské na nedělní oběd se bude rozplývat na jazyku a nebude jako podešev. Nakonec jsem ze sebe dostal tu hroznou větu:

"Co bys potřeboval, Karlíku?"

"Nó,"začal rozvážně Karel a nařezával řeznickým přeostrým nožem kus vepřového, z kterého budou kotlety. Pak vzal do ruky řeznickou širočinu, významně jí potěžkal, přejel ostří ocílkou a pak několika seky vyrobil asi deset stejných kotlet.

"Nó, hele, Václave," pokračoval zdánlivě rozvážně. Jak někdo začne mluvit rozvážně, mám chuť se zdekovat. Nějaký průser vždycky následuje!

"Já bych byl rád, kdybys mohl doučovat mého syna. Ten blbec se nechce vůbec učit! A já na to nemám čas, já jsem od rána do večera v krámě."

To jsem uznal. Ale nechtělo se mi uznávat, že bych kvůlivá zadnímu hovězímu anebo játrům pod pultem chodit učit nějakého nezvedeného spratka.

Chvíli bylo ticho. Obě strany vyčkávaly na další krok protihráče. Ocílka se kmitala kolem nože, řeznická sekera ležela vedle špalku a nepříjemně připomínala sekeru popravčí. Seděl jsem na židli, opíral se o složené lodny a pil kafe. Karel byl řezník, já vedoucí domovní správy. Dvě podobné váhové kategorie ve spleti známostí, z kterých se skládal život v socialismu.

"Hele, Karle, popřemějšlim vo tom," odvětil jsem po chvíli.

"Hmm," pravil zamyšleně Karel a přesekl sekerou vepřové koleno, čímž vyjádřil přání, abych si s tím přemejšlením pospíšil.

" A co by synáček potřeboval doučit," zeptal jsem se nakonec.

"Počty!" důrazně pravil mistr řeznický.

"Počty? A co mu na matematice prosim tě nejde?" chtěl jsem vědět.

"Sem řikal počty a né nějakou matiku," zavrčel Karel.

"Myslíš počty jako... Jako sčítaní a odečítání a násobení a tak?" nevěřícně jsem se zeptal Karla. To když jsem si vzpomněl, jak Karel vždycky mrsknul na váhu kus flákoty, zahlaholil: "Áá, ééé, tak to máme půl kila krásného předního, milostivá…..," pak lehce zavadil okem na váhu, kde se zběsile mrskala ručička, a dodal: "Máme to o trochu víc paninko.. ….. můžu to tak nechat?" Což byl dotaz čistě formální a pak vychrlil: "To máme třicetdvakorunšedesát, prosím. Přejete si ještě něco jiného…?"

"Karle, nekecej, že TY chceš, abych JÁ učil tvého syna počty! To snad nemyslíš vážně," nechtěl jsem se vzdát.

"No to myslim vážně," rozvášnil se Karel. "Hele sleduj, ty vole: Gothajek… to máme gothajku za dvě šedesát a turisťák … ééé... za tři dvacet, to máme... celkem za šest čtyřicet… a máme paninko taky dneska báječný mletý, doporučuji do plněnejch paprik, to si manžel pochutná…!"

Nadechl se a zařval: "Tak už víš, ty vole, proč já nemůžu učit svýho syna počty?!" Přikývl jsem, že jako jo.

Už jsem to úplně chápal. Dvě šedesát a tři dvacet totiž ani náhodou není šest čtyřicet. Tedy při počtech v základní škole. Ale u řezníků, co měli váhu s ručičkou, to tak bylo vždycky.

A sehnal jsem mu kolegyni, která byla taky bývalou učitelkou, ovšem chemie, což Karel zase nemusel vědět, a ona zase silně sháněla nějakýho řezníka, protože toho jejího původního jí zavřeli. Tedy řezníka. Za rozkrádání socmaj. Tedy majetku v socialistickém vlastnictví. Manžela nezavřeli. Ten chtěl teplou večeři. Což bylo nutno řešit. A vyřešilo se to. Takže nakonec jsme byli spokojeni všichni.

Ovšem než jsem se vydal shánět kolegyni, dal jsem si v krámě dršťkovou. Byla výborná. Byl v ní česnek a majoránka a paprika a vůbec všelijaký dobroty, protože Karel to, co mu dováželi z centrály (tehdy už se dováželo) coby úředně vyrobenou dršťkovou polívku, vždy dotvořil, dochutil, zahustil, omastil, aby na ní byly pěkný mastný kola, a od bývalého Odkolka, v té době "Vysočanské pekárny n. p.", které byly jen kousek dál, mu chlapi vozili načerno aspoň dvakrát denně čerstvý housky. I když úředně se rozváželo jednou denně, což věděly všechny kontrolní orgány. Takže protože Karel měl vždycky čerstvý housky, ke Karlovi chodili na polívku a na ty housky a na bezva prejt, tak případné nutné kontrolní zápisy se zásadně dělaly vzadu.

A tak jsem šel od Karla Sokolovskou dolů k Botiči, v žaludku mě hřála polívka, co tak voněla majoránkou a česnekem a lebedila si vedle voňavých houstiček, a zpíval jsem si tiše:

"Já mám holku od Odkolků,
očička má jako šmolku
je to holka vzdělaná,
do mě je jak dělaná …...

……Já mám chlapce od Karabce,
Tén mi nosí buřty v kapse
Čéká na mně hodinu
Přitom žvejká koninu!"

Což byl šlágr z tehdy oblíbené televizní "Babiččiny krabičky", kde se zpívaly staropražské popěvky.

Několik let před tím, než jsem sháněl Karlovýmu synovi doučování počtů, jsem seděl v Saint Tropez na "Plage de Tahiti". Slunce svítilo a moře šplouchalo a v hlavě mi běželo, že tady někde běhal "Lues de Funěs" se svými četníky a že před pár dni soudruh Husák pravil že "si z hranic nenecháme dělat nějaký korzo". Když tu z vody příboje pomalu vystoupaly na břeh dvě krásné mladé dívky, již na první pohled poupátka nevinná, zahalené jen do své nevinnosti, neboť to byla "Naturiste Plage", jak říkají naši němečtí sousedé FKK. Jejich matka, co seděla vedle mě a mojí ženy na písku, zavelela: "Pozdravte!"

Tak velí všechny matky na světě svým dětem a obě krásky udělaly před námi na rozhraní modrého moře a zlatého písku poslušně "pukrle", uklonily se a řekly: "Brý dén."

Pak nás dvě půvabné Afrodity minuly a šly kousek dál po pláži k nějaké mládeži.

S dámou a jejím mužem jsme dali dlouhou řeč o výhodách a nevýhodách emigrace. Oba již byli zkušenými mnohaletými emigranty a chválili si svoji novou vlast, Holandsko. Jen s jednou věcí, jak se ukázalo, se nemohli oba emigrantští manželé smířit.

Obě holčičky, když manželé opustili rodnou vlast, chodily v Holandsku do nějaké přípravné školky, aby se naučily řeč.

"No což o to, řeč se holky naučily," pravila matka. "Ale oni je tam naučili i některé věci, které se mi ale vůbec nelíbí!" pravila nespokojeně. Byl jsem zvědav, co tak špatného je ti protestanti v té místní školce učili. Ten jejich volný přístup k sexu a tak…

"Vobě ty holky se v tý školce naučily jíst ty děsný pytlíkový polívky," vysvětlovala matka. "Já jim doma nabízím krásný vývar s nudličkama, co mi dá práce na ty nudle sehnat mouku, nebo jim uvařím bramboračku anebo rajskou a ony mrchy nic. Nežerou to! A vošklíbaj se!" rozvášnila se jejich matka. "A bůhví, co za svinstvo v těch fabrikách do těch pytlíkovej polívek dávaj!" dokončila.

Podíval jsem se směrem, kde si obě princezny házely na písku pláže s nějakými kamarádkami míčem, a ať jsem koukal, jak jsem koukal - a věřte mi, že jsem koukal skutečně bedlivě, abych měl určitě přesné informace -, jestli holčičkám ty knorrky nějak neublížily, na těle fakt nebylo nic poškozeného vidět.

Tedy vidět toho jako jinak bylo hodně. Když někde poskakuje asi deset nahatých holek s mičudou, je vidět skutečně dost a dost. Ale i přes bedlivé sledování jsem nepřišel na nic, jako že by jim to nějak ublížilo. Jestli z toho měl někdo problém, tak já z toho koukání, aby mi nevypadly oči. Ovšem což byl naprosto jiný problém, než s nima měli tatínek a maminka. Co je chtěli mít vychované na domácím slepičím vývaru s nudlema anebo na hovězí polívčičce a tak.

Vzpomínám si na to, když dneska vidím, jak se mladí cpou v mekáči. Místo aby si dali poctivou a pořádnou dršťkovku…

Ovšem, sakra, když člověk chce dostat někde takovou tu pravou dršťkovou z řeznictví, tak to aby šel světa kraj.

Jen mi tak napadá? Nevrátil já se tehdy z tý Francie hlavně kvůlivá polívkám? Dneska mě totiž jiný rozumný důvod, proč jsme se vrátili, nenapadá.

A co se týče polévek:

Často vidím nějakou ženskou, jak sedí vedle dítka a rve do něj jídlo, většinou lžicí a většinou je to polévka, a recituje:

"Za tatínka, za maminku, za dědečka…" Až vyjmenuje celé příbuzenstvo a nacpe to do dítěte, až mu to leze i ušima. Dítko často pak dojde na záchod, vhrne, tedy česky vyblije to, co do něj nacpali. A mimochodem si vytvoří silný syndrom nenávisti k jídlu. A k ženským v rodině. Těm ženským to přeju. A ještě víc si přeju, abych mohl přijít nenápadně k takovéhle krmitelce a zařvat: "Tohle je za mě a tohle za tvojí blbost a tohle za to nevinný dítě, co ho vykrmuješ jak prase v chlívku…" a nacpat do ní jednu lžíci studený polívky za druhou! Já bych jí dal!

Už na fakultě paní docentka Maršálková vysvětlovala posluchačkám, že 99 % holčiček (protože takzvané nechutenství se u kluků skoro nevyskytuje, pokud to u nich nevypěstuje střelená matka) žádným nechutenstvím netrpí. A že pokud se nejedná o bulimii, což může posoudit jen doktor, stačí dítko nechat pár dní v klidu. Nic mu nenutit a ono jak dostane hlad, samo si o jídlo řekne.

Nemyslím, že bych s touto tirádou u čtenářek, které mají dítě s takzvaným "nechutenstvím", moc uspěl. Jen mi je líto těch dětí, které bláznivá matka anebo babička, která není spokojená, dokud nemá dítě nadváhu a nedusí se vlastním sádlem, cpe a cpe. Zatracený ženský pokolení!

My, co máme správnou a normální chuť k jídlu, se obrátíme k našemu oblíbenému tématu. Tentokrát k polívčičkám.

A začnu hned polévkou, kterou miluji, protože jsem prostě tak nějak ujetý na věci, co se týkají Balkánu.

Neboť, jak zpíval Karel Hála:

"Chtěl bych míti růžovou náladu,
tančit růžový kankán,
chtěl bych jeti někam dozadu,
třeba na Balkán."

Takže si dáme polévku, kterou tam vaří kdejaký národ a každý z nich jí považuje za svou "národní". Nevím, zda se kvůli ní i střílí, ale je to možný. Oni se tam střílí kvůlivá všemu. Takový místní zvyk. Takže první polévka (mezi námi, nejlepší je vařená v letní kuchyni na zahradě a konsumovaná v letním sezení, které je seshora stíněno vinnou révou… Vlastně tam chutná skoro všechno, že…). Takže ta polévka je:

Balkánská Čorba

Složení:
200 g vepřového masa bez kostí,
2 rajčata,
2 papriky,
1 cibule,
3 lžíce rajčatového protlaku (v originále se dávají hodně zralá zahradní rajčata, jaká ovšem u nás neseženete a ani nevypěstujete),
kousek mrkve, celeru a petržele,
2 středně velké brambory,
3 lžíce oleje,
10 g hladké mouky,
feferonky (pro děti a těhotné ženy je vynecháme), pepř, nové koření, bobkový list, ocet, mletá paprika, sůl,
1,5 litru vody

Na části oleje usmažíme drobně pokrájenou cibuli. Přidáme maso pokrájené na kostičky. Maso osmažíme, aby se zatáhlo, poprášíme mletou paprikou a celé ještě doosmahneme. Osolíme, zalijeme vodou a vaříme.
Ke konci varu přidáme kořenovou zeleninu pokrájenou na kostičky, pokrájené brambory, papriky a rajčata, rajčatový protlak, žlutou jíšku ze zbytku oleje a z mouky, koření. Rozmíchejte a vařte, až maso, brambory i zelenina změknou. Polévku necháme mírně vychladnout a nepatrně okyselíme a podáváme.

Okyselení těchto polévek je něco, co naše kuchařky většinou neznají. Polévku okyselujeme teprve tehdy, až není příliš horká. Okyselení můžeme zajistit nakapáním několika kapek citrónové šťávy anebo potravinářské kyseliny citronové. Kdybychom kyselili moc, polévka by se "zdrcla". Na chuti to nic nezmění, jen nevypadá tak "hladká".

No a recepty na další moc chutné polívky najdete v knížce, kterou inzeruju dole. Nechte si chutnat.

************************************************************

Pokud vás povídání pobavilo, můžete si napsat o moji knížku Stálo to za hovno a stejně byla sranda - fejetony o 60. letech. Knihu lze koupit v elektronické podobě a je k dostání i několik posledních knížek v tištěné podobě. Nově najdete na e-knihách Kdo rád jí, ať zvedne ruku o sedmdesátých a osmdesátých letech a cestách po světě - vyprávění proložené vynikajícími recepty. Lze ji také koupit tištěnou. Veškeré podrobnosti na www.jonathanlivingston.cz, anebo na www.palmknihy.cz.

Autor