Příroda je mocná čarodějka a naši domácí chlupatí vládcové nás někdy umí i pořádně překvapit.

Nynyška k nám přišla v létě roku 2002 jako prťavé kotě z vesničky na jihu Moravy, byl tady o tom ostatně článek. A stejně jako nebyla ošetřena u veterináře s očičkem, tak ani jídlo nebylo žádné extra kvality. Pokud vím od Kačky, většinou tam měla rohlík rozmáčený v mlíce (ale zas je pravda, že jí dodnes kravské mléko nepůsobí žádné zažívací potíže) anebo zbytky od lidského stolu.

Co podle mě určitě nikdy ani neviděla, bylo „skutečné“ maso – po příchodu k nám byla krmena většinou kočičími (ještě dřív kotěcími) konzervami a granulkami. Ehm, raději pomlčím o různých dobrůtkách, neboli bonbóncích, co dostává, to by bylo ale na celý samostatný článek… Přesto mě velice překvapila, když jsem úplně poprvé vyndala z ledničky maso – a stačila pouhá jeho vůně, kterou myslím si nikdy předtím nezacítila.

Miniaturní pidikotě se mohlo zbláznit, přiběhlo z vedlejšího pokoje(!!!) s ocáskem jako vlaječkou nahoře a domáhalo se svého podílu. Lítala jako šílená, vmžiku byla nahoře na kuchyňské lince, kde předváděla úplné cirkusové kousky, aby se k masu dostala, a otírala se úplně o všechno, co bylo v dosahu, takže věci jedna po druhé padaly dolů.

Z tohoto prvního „seznámení se“ s masem nemám ani fotky, natož video (ani jsem tehdy kameru neměla). Až po pár měsících jsem si půjčila videokameru od dcery a točila Nyjonečku při různých hrách apod., a tehdy vzniklo také toto „masové“ video – co vyvádí, uvidíte sami, a to šlo o zmrazené maso (které myslím voní míň), navíc mleté, které vlastně ani nejí, chicht.

Chuť k jídlu obecně a vášeň pro maso Nynyšku neopustila do dnešních dnů, kdy už je to 12-letá kočičí dáma, co jinak většinu dne prospí. To znají jistě i další kočkaři – i v nejhlubším spánku stačí otevřít ledničku, zašustit pytlíkem, cinknout talířkem… a kočka letí, div se nepřerazí. Bohužel ji musím jednak krotit, aby netloustla, druhak má stanovený jídelní režim s ohledem na cukrovku a píchaný inzulin.

Přesto jí ale občas chci dopřát to vzrušení z lovu a nadšení z ulovené KOŘISTI, a tak ji nechám, aby si ze stolu či přímo z talíře (koho to pohoršuje, nemusí číst) „ukradla“ větší sousto. Prostě je to jiné, než když jí já nabídnu kousek. A je to většinou hrozně legrační – ona ten kusanec uchopí do tlamy a ztuhne, chvíli čeká (asi jestli ji neokřiknu, nebo vůbec jestli byla viděna, nevím) a pak s ním přikrčená zdrhne někam do ústraní, nebo aspoň teda na zem, kde si to s chutí spořádá. A takto získanou kořist si dovede velice pěkně bránit.

No a takovou jednu akci mám také zdokumentovanou, i když tady úplně nekrade, tak trochu jsem jí to nabídla, ale ten pocit kořisti z uloveného velkého kusu tam je. A všimněte si, co dělá, když jí to chci jakože sebrat, a jak při tom tlumeně vrčí doslova jako pes. Nikdy jindy takto nevrčí, kočičí „výrazivo“ je jiné, na protivníka např. kočka hlavně syčí, případně i zařve – třeba takový lev, že ano. Ale když nechce vydat sousto, tak i kočka VRČÍ.

Mimochodem, kdybych jí takto brala kousky konzervy z misky, tak v takovém případě vůbec nevrčí. Nelíbí se jí to, snaží se to rychle sežrat, než jí to seberu, ale nezatahuje si to nikam pryč a nevrčí u toho.

Holt – šelma zůstane šelmou, a kořist je prostě kořist.