28.3.2024 | Svátek má Soňa


VĚZEŇSTVÍ: Zákonodárce Rath

14.9.2012

V souvislosti s druhým vydáním poslance Davida Ratha k trestnímu stíhání nevypukla již tak silná hysterie jako poprvé. Nicméně je i nadále zřejmé, že stejně jako "za bolševika" také v naší současné společnosti si jsme sice všichni rovni, ale někteří mezi námi jsou "rovnější".

Již dříve (zde a zde) jsem upozornil na to, že to, co se děje ve vězení Davidu Rathovi, prožívá dalších přibližně 2 300 vazebně stíhaných. Samozřejmě mnohé z toho, co pan poslanec našemu vězeňství vyčítá, je nedůstojné civilizované země uprostřed Evropy v 21. století. Nicméně ten stav trvá celá desetiletí a média nikdy neumožnila komukoli z tisíců vazebně stíhaných řadových občanů spustit takový povyk, jaký umožňují jemu. Proto se potřeba další humanizace vězeňství nevetřela do povědomí politiků, tím méně neinformované veřejnosti.

Média nahrávají Davidu Rathovi možná neúmyslně i jinak. Umožňují mu soustavně zpochybňovat postup orgánů činných v trestním řízení. Například ve sněmovně pan poslanec zamával v přímém televizním přenosu listinou, dokazující, že na pověstné krabici od vína nejsou jeho otisky prstů. Určitě se našli mezi televizními diváky pochybovači, kteří znejistěli a přemýšlejí nad tím, zda si policisté krabici nevymysleli či zda zadržený muž byl skutečně David Rath a jak to vůbec s jeho zadržením bylo. Žádný komentátor neupozornil na to, že otisky prstů nemusejí na povrchu dotýkaného předmětu ulpět za jakýchkoli okolností. Záleží na vlastnostech dotýkaného materiálu a stavu pokožky ruky, zda se otisknou. Mimo to jednotlivý důkaz nebo jeho absence někdy samy o sobě nic nedokazují. Cíl je jasný: dříve než stane David Rath před soudem, má být každému jasné, že soudí nevinného, politicky nepohodlného.

Pan poslanec dokázal, že ani ve vazbě nebere poslanecký plat úplně zadarmo. Zúročil své poznatky samozvaného mučedníka českého vězeňství návrhem novely, kterou se má změnit zákon o výkonu trestu. Poslal ji do Poslanecké sněmovny, která se s ní bude muset nějak vyrovnat. Kromě toho šíří všemi dostupnými prostředky kritiku poměrů ve vazbě a podněty na její zlidštění.

Některé z jeho návrhů jsou lidsky pochopitelné a jejich uzákonění by určitě kulturu vězeňství významně zvýšilo. Požadavek na umožnění donášky stravy zvenčí na vlastní náklad vězně dokonce ukazuje, že se naše vězeňství nejen nevyvíjelo stejným směrem a tempem jako v západní Evropě, ale naopak, že šlo ve vývoji zpět: aspoň pro vazebně stíhané bylo toto právo kdysi na našem území samozřejmostí.

Většinou jsou ale jeho náměty naprosto nerealistické. Naše Vězeňská služba zdědila stavebnětechnické vybavení po předchůdcích a kvůli setrvalému politickému podhodnocení významu resortu spravedlnosti a vězeňství zvlášť a s tím souvisejícímu chronickému nedostatku peněz je nemohla vylepšovat stejným tempem jako ve "starých zemích" Evropské unie. Nemohla by například vyhovět požadavku Rathovy novely na umísťování odsouzených do blízkosti jejich domovů, byť jde o jinak přirozený a rozumný požadavek. Síť věznic je po území republiky rozmístěna zcela nerovnoměrně a situaci dále komplikuje nutnost umisťovat odsouzené v souladu s profilem věznic (např. nelze mít v každé věznici oddělení pro drogové delikventy). Její přebudování si vyžádá miliardové náklady a mnoho let soustavného úsilí.

Čerstvým důkazem momentální neřešitelnosti situace je nezpůsobilost resortu vypořádat se s danajským darem zchátralé budovy bývalého církevního semináře ve Vidnavě, jehož podezřelý nákup za 29 milionů Kč umožnil populista exministr Jiří Pospíšil: více než 300 milionů Kč na rekonstrukci budovy resort nedostal, když ji koupil, nemá je ani dnes a hned tak nebudou, takže umrtvení nedostatkového kapitálu bude pokračovat. Svízelnost postavení vězeňství dokazuje i skutečnost, že projekčně připravené rozšíření ubytovací kapacity ženské věznice ve Světlé n.S. o 80 míst na 740 (ve skutečnosti je zde ale umístěno 820 žen), které stálo "pouhých" 13 milionů Kč, se od Pospíšilova slibu z doby jeho prvního mandátu odkládalo z roku na rok.

Za těchto okolností by sice bylo možné v souladu s Rathovým návrhem uzákonit právo matek, aby měly u sebe ve vězení děti až do dosažení školního věku, ovšem zákonodárce by musel také říci, z jakých prostředků se zaplatí potřebné rozšíření kapacity oddělení pro matky s dětmi. Mám ostatně pochybnosti, že by s posunem věkové hranice pro pobyt dětí ve vězení souhlasili pedopsychologové, byť příslušné oddělení věznice ve Světlé n.S. je skutečně přívětivým místem k pobytu pro matky i pro jejich děti. Současná hranice tří let věku dítěte nebyla přece stanovena náhodně. Podobné to je s jeho návrhem, aby odsouzení měli nárok přijímat na svůj náklad intimní návštěvy ve zvlášť vyhrazených místnostech: jejich zřízení by šlo na úkor ubytovacích kapacit, kvůli němuž by se vězni více tísnili. A vymoženosti by využívali jen někteří. V našich věznicích by při dodržení evropských prostorových norem mělo žít maximálně 20 tisíc vězňů, ale ve skutečnosti jich je více než 23 tisíc a další stále přibývají. Každé snížení využití prostoru věznice znamená zhoršení obecných ubytovacích podmínek, jež přispívá ke vzniku napětí uvnitř vězeňských kolektivů a mezi vězni a personálem a je proto nežádoucí.

Jiné Rathovy návrhy, jako zavedení práva na používání vlastního mobilního telefonu nebo přístup na internet pod dohledem personálu věznice, by vyžadovaly výrazné zvýšení počtu příslušníků vězeňské služby, protože by stoupla spotřeba času na individuální péči o vězně. Ve srovnání s Rakouskem a Bavorskem je naše vězeňská služba již teď poddimenzovaná: u nás připadá na jednoho příslušníka služby 2,7 vězňů, u sousedů pouze 2,0. Vězeňská služba ČR má nedostatek zvláště odborných pracovníků, např. vychovatelů. Nicméně zvyšování stavů nepřichází v úvahu, protože nejsou peníze. David Rath si snad i ve vazbě mohl všimnout, že předseda vlády odůvodnil ( jde o to, zda pravdivě) bleskový vyhazov Jiřího Pospíšila jeho nároky na zvýšení přítoku peněz do resortu, zvláště do vězeňství.

Z námětů, jimiž se David Rath zabývá, poměrně velký ohlas vzbudilo jeho hořekování nad omezeným přístupem ke sprchování teplou vodou. Týká se to ovšem především mužů, kteří nejsou zapojeni do pracovního procesu. V tomto ohledu postrádám účast hygieniků ve veřejné debatě. Měli by se vyjádřit, kde je hranice neúnosnosti nedostupnosti teplé sprchy bez ohledu na kulturní životní návyky reptajícího poslance Ratha a třeba i mé. Nápad s umožněním častějšího sprchování na náklad vězňů by jistě byl uskutečnitelný, ale vedl by k porušení jejich rovnosti: vězeň, pobírající sociální kapesné 100 Kč měsíčně, by si tuto vymoženost dovolit nemohl. Seznam výhod, jež by si vězni mohli v případě přijetí Rathovy novely koupit, je širší. Pan poslanec zřejmě ctí pokleslou zásadu "za peníze lze koupit všecko". Důsledky takto nastolené nerovnosti mezi vězni ovšem nedohlíží.

Dovolím si na tomto místě "zašpičkovat": přibližně dvě třetiny vězňů jsou recidivisté. Mám obavy, že část z nich by se po zavedení všech Rathových vylepšení měla ve vězení lépe než na svobodě a vracela by se za mříže rychleji a radostněji. Ostatně i za mizerných podmínek kritizovaných panem poslancem znamená uvěznění pro některé z nich zlepšení jejich životního standardu – pokud si ovšem odmyslíme ztrátu svobody pohybu.

Nicméně reptání Davida Ratha na poměry ve vazbě a jeho upozornění na dopady vazebního stíhání na obviněného může být přece jen přínosné. Nikdo před ním nehovořil o strázních vazebního stíhání tak dramaticky a na tak významném fóru, jakým je Poslanecká sněmovna. Bude-li chtít totéž sdělit stejně postižený řadový občan, sotva dostane možnost předat svou zvěst veřejnosti za bedlivé pozornosti médií, takže odpovědná místa nezneklidní a neuvede je do pohybu ve směru zlepšení situace. Rathovy prožitky je třeba pomyslně násobit 2300krát (máme přibližně tolik vazebně stíhaných), aby vyšla najevo bolavost problémů, provázejících vazební stíhání. Nejde jen o nedůstojné životní podmínky vazebně stíhaných, již jsou de iure nevinní a leckdy nakonec odcházejí od soudu se zprošťujícím rozsudkem. Ještě významnější je stále přetrvávají nadužívání vazby. Vždy znova dochází k zastavení trestního stíhání vazebně stíhaných státním zástupcem, protože se nepodaří prokázat reálnost podezření, od něhož se odvíjela domněnka důvodnosti uvalení vazby. Rovněž dochází k zproštění obžaloby vazebně stíhaných, čili k zpětnému prokázání, že uvalení vazby bylo nadbytečné. Autoři rozhodnutí o takových vazbách nejsou zásadně voláni k odpovědnosti. Nikoho z mocných to vše nezajímá, protože zatím nejde o téma, jehož rozvinutí ve veřejné debatě by ovlivnilo voliče.

Pokud by Rathovo reptání vyvolalo zaostření pozornosti voličů na tento námět, a pokud by následně vedlo k odstranění aspoň nejhorších nešvarů, uvítal bych, kdyby policie občas poslala za Davidem Rathem ještě někoho dalšího z jeho kolegů. Možná by se pak začaly poměry ve vězeňství zlepšovat.

David Rath vytýká současnému způsobu zacházení s vazebně stíhanými, že v podstatě nerozlišuje mezi násilníkem obviněným z vraždy a kultivovaným podvodníkem, který nikoho neohrožuje. Jde ovšem o jeho subjektivní pocit, neboť zákon o výkonu vazby odlišování různých typů vazebně stíhaných umožňuje. Tím nechci tvrdit, že současná zákonná úprava a na ni navazující praxe plně vyhovují jeho subjektivním nárokům. Má ale pravdu v tom, že u části vazebně stíhaných by bylo možné a účelné nahradit vazbu domácím vězením s monitorovacím náramkem. Avšak v tomto případě se vlamuje do otevřených dveří, protože uskutečnění tohoto záměru již připravuje ministerstvo spravedlnosti. Pokračuje v dohánění zpoždění v zavádění domácího vězení, které vzniklo tím, že exministr Jiří Pospíšil sice při prosazování nového trestního zákoníku mluvil o domácím vězení jako o významné novince, ale o vytvoření technických a organizačních podmínek pro její uvedení do praxe se nepostaral. Paradoxně krátce po jeho odvolání ministerstvo spravedlnosti společně s Probační a mediační službou zahájilo zkušební provoz monitorovacích souprav pro výkon trestu domácího vězení. Na vazebně stíhané jistě také dojde.