Jeho manželce všechny ženy ve vesnici záviděly - mít i já tak úžasného muže, který dokonce i myje okna! Jenže spolužačka mi jednou prozradila tajemství - její otec za celý týden doma na nic nesáhl a o chod celé domácnosti od nákupu po úklid se starala matka (otec se jen povaloval u televize a popíjel pivo), a vždy jen v to nedělní odpoledne se jal celému okolí předvádět jako dokonalý manžel.

Na dávnou příhodu jsem si vzpomněla před pár dny, v souvislosti s Hnědákem, divokým veveřím samečkem, který žije v okolí naší samoty. Proč? Musím to vzít popořádku.

Pinky, divoká veverka, kterou pozoruji (a popisuji na svém webu i v knížce) už pět let, se v letošním prvním vrhu stará o pouhá dvě mláďata. Když byla veveřátka sotva dvouměsíční, odvedla je ze zahrady kamsi do sousedního akátového lesíka a já se mohla jen dohadovat, zda je ještě někdy uvidím. I když jsem ze zkušeností z předešlých let věděla, že samotářská zrzka vykáže potomky z vlastního území až zhruba ve věku tří měsíců a mrňousové se tedy s největší pravděpodobností skrývají v porostu za plotem zahrady, nedokázala jsem je, ať jsem se snažila sebevíc, objevit.

Akátový lesík jsem prošla s dalekohledem na krku snad dvacetkrát, ale zdálo se, že jediná hnízda, které Pinky má, jsou ta na hranici lesíka a naší zahrady. O to víc mě zaráželo, jak je možné, že žádné z mláďat prostě nevidím. Jediné vysvětlení, které mě tedy napadlo, bylo, že je Pinky buď vyhnala ze svého teritoria dřív, nebo že dosud neobratná veveřátka někdo ulovil.

Po dvou týdnech absence mrňousů na zahradě, kdy už jsem rezignovala na veškerou snahu prťavce nalézt, mě čekalo hned dvojí milé překvapení. Po měsíci toulání bůhvíkde se vrátil na zahradu sameček Hnědák a světe div se, přivedl s sebou ztracená dvojčata. Aby nedošlo k mýlce, musím hned dodat, že jejich vzájemný návrat nebyl dán tím, že by rodinka bloumala po okolí společně.

Záletný tatík čtyři týdny proháněl po vzdálených hájích cizí sličné samice, po návratu se jal prošťárávat akátový lesík a zřejmě čirou náhodou na ukryté hnízdo s prcky narazil. Ačkoliv dle mého soudu vůbec netušil, že jsou veveřátka na světě a nevím, jestli mohl poznat, že se jedná o jeho vlastní děti, nebránilo mu to ani trochu, aby se nevžil do role vzorného tatíka a nezačal se jako vždy nezřízeně předvádět.

Jakmile jsem Hnědáka následovaného rezavým synáčkem z okna spatřila, popadla jsem dalekohled a nenápadně se vyplížila z domu směrem k akátům, abych si mohla chlupatou dvojici lépe prohlédnout. Nepostřehnutě se mi podařilo dojít až téměř k "místu činu", kde jsem usedla do trávy za menší stromek a doufala, že mě nikdo z nich nespatří. V tu chvíli jsem si všimla, že Hnědák s malým zrzounkem nejsou sami, ale doprovází je i Pinky s hnědým juniorem.

Zpovzdálí se situace jevila jako scéna z amerického filmu, kde si dokonalá šťastná rodinka vyrazila na piknik do přírody. Starostlivá maminka Pinky vyhrabávala z podrostu na podzim poschovávané oříšky, dvojčata dováděla ve větvích a z vysoké javorové rozsochy na jejich bezpečnost ochranitelsky dohlížel Hnědák. Kdybych nevěděla, že předchozí dva měsíce Pinky pečovala o veveří ťulpasy dočista sama, zatímco táta relaxoval "na míle" daleko, byla bych nad nádherným výlevem slzela dojetím.

Pohledem na veveří "kempování" jsem se ale dlouho netěšila, protože právě Hnědákovo vyhlídkové stanoviště se mi stalo osudným. Ačkoliv jsem seděla naprosto nehybně a netroufala si téměř ani dýchat, ostražitý bodyguard si mě všimnul a vydal výstražné prsknutí, na které dovádějící rodinka bryskně zareagovala. Pinky si narazila na hlodáčky nedojedenou půlku vlašského ořechu, téměř vylétla ze země do koruny stromu a rozdováděná mláďata po vzoru tatínka strnula v pohybu na jedné ze silnějších větví.

Hnědák sám zůstal naprosto nehybně rozkročen na své pozorovací větvi a dalo by se říct, že do kůry stromu přímo vrostl. Věděla jsem, že se žádných intimních okamžiků ze života rodiny už nedočkám, protože jakmile jsem byla jednou prozrazena, je po přirozeném chování veta, ale přesto mi zvědavost nedala a zůstala jsem ještě chvíli v trávě sedět.

Celá veveří parta vydržela neuvěřitelných patnáct minut naprosto nehybně a tiše, což jsem - vzhledem k Hnědákově nepohodlné pozici "rozkročmo" mezi dvěma větvemi - nedokázala vůbec pochopit. Po čtvrthodině došla jako první trpělivost Pinky. Zřejmě už nedokázala déle vydržet čichat vůni nakousnutého oříšku, který stále měla napíchnutý na hlodáčcích, bez skrupulí se zvedla z připlácnutého lehu na větvi, vytáhla půlku vlašáku z tlamky a začala ho nedočkavě vykusovat. Musela jsem se v duchu smát, jak čelem k nebezpečí reagovala svým typicky "ženským" způsobem - přesvědčená, že každou napjatou situaci uvolní trocha dobrého jídla a ať se děje, co se děje, oříšek z bříška jí už nikdo nevezme.

Její "samičí" reakce ovšem uvedla do nepříčetnosti, co se týče jídla, asketického Hnědáka. Vyslal jejím směrem vzteklé prsknutí, jakoby jí chtěl dát najevo, že dává svým jednáním dětem špatný příklad. Vždyť on se tady poctivě snaží vychovat z nezkušených lemplů zdárné veverky, názorně jim ukazuje, jak se v podobné situaci zachovat, což jim může v budoucnu zachránit život, načež ona svou nenažraností všechno zhatí!!! Pinky si ale z jeho hartusení vůbec nic nedělala. Domnívám se, že v sedící osobě bezpečně poznala mě a i když je stále divokou veverkou, která prchá ze zahrady kdykoliv mě náhodou potká, přesto můj pach od pachu ostatních lidí rozpozná a dobře tedy věděla, že jí žádné nebezpečí nehrozí.

Dle svého soudu už šla příkladem prckům dost dlouho a žádný "sváteční tatík" ji do výchovy mluvit nebude. Beze spěchu dojedla zbytek ořechu, prázdnou skořápku odhodila ze stromu dolů a vláčnými skoky se vydala pryč z mého dosahu věrně následována suitou rozjívených dvojčat. Zaskočenému Hnědákovi tak nezbývalo než rodinu následovat, aby ale neztratil tvář docela, provázel odchod prskáním a nespokojeným škubáním nadýchaného ocásku.

Zůstala jsem plna dojmů sedět v opuštěné zahradě a přemýšlela o tom, jak se někdy chování zvířat podobá chování lidí i o tom, jak Hnědák během roku dospěl. Ještě loni se se svými potomky "kočkoval" jakoby byl spíše jedním z nich než zodpovědným tátou a najednou se z něj stal otec "ochranitel", který se snaží předat své vlastní cenné zkušenosti dál.

Škoda jen, že mu hraní na dokonalého otce nevydrželo nijak dlouho. Za dva dny se vlastní rodinky dokonale nabažil a vydal se předvádět svou image vzorného tatínka zase někam jinam. Jsem si ale jistá, že kdyby veveří hnízda měla okna, nosil by si Hnědák iron a kousek jelenice na leštění v baťůžku sebou…

(Pozn. aut.: Fotografie Pinky a jejich letošních mláďat si můžete prohlédnout zde)