Již dříve jsem řadu mláďat dokrmila a pomohla jim najít nový domov, ale přímého vypouštění do přírody jsem se osobně neúčastnila. Mísily se tak ve mně rozporuplné pocity. Jak budou veveřáci na získanou svobodu reagovat? A budou o ní po několika měsících v zajetí vůbec stát?

V záchranných stanicích se běžně praktikuje metoda přímého vypuštění, kdy se odchované veverky dovezou v přepravce k vhodnému lesu a tam jim jsou "otevřena dvířka". Po počátečním šoku se v nich prý vrozené instinkty probudí a veverky by se měly umět o sebe samy postarat.

Díky tomu, že naše zahrada a její přilehlé okolí - bývalá lokalita divoké veverky Pinky, která zde žila 7 let – letos zůstala tak trochu "bezprizorná" (v posledních týdnech se sem nárazově vrací jen divoký sameček Rezek a jedna ze dvou dcer Pinky z letošního jarního vrhu), nemusela jsem veverčata tak náhlé konfrontaci s přírodou vystavovat a mohla je vypustit z venkovních voliér pozvolna, přímo na zahradě naší samoty. Pachové značky samečka Rezka by pak veverky, které by "u nás" nechtěly zůstat, měly přirozeně nasměrovat ze sousedního akátového lesíka k nejbližšímu lesu, z něhož budou moci pokračovat ve svém putování dál.

Veveřátka po ručním dokrmení a přechodném ubytování ve voliéře uvnitř domu postupně (jak stárnou a sílí) přesouvám do komplexu venkovních voliér, které stojí v klidné části zahrady a z nichž mají chlupatci výhled přímo na akátový lesík. Nalezenci v nich před samotným vypuštěním pobývají několik týdnů a bezprostřední okolí voliéry tak už znají, i když zatím pouze zprostředkovaně, "přes pletivo".

Pro ještě snazší přechod do nového života jsme veverkám umístili čtrnáct dní před dnem D do voliéry otevírací veveřácké krmítko plné oříšků, aby se ho naučily v klidu používat a mohly tak v případě nouze využít podpůrný potravinový systém (z krmítek a pítek) přichystaný na zahradě a v okolí. Kromě veveřáckých krmítek jsme před vypouštěním na zahradě vyčistili i Pinkiny oblíbené budky, rozmístěné na stromech, aby v případě zájmu v nich veverky mohly přespávat.

Aby bylo opuštění voliéry pro veverky co nejsnazší, připevnili jsme k okénku, kterým veverkám podávám do voliéry potravu, visutý dřevěný most vedoucí přímo do sousedícího stromořadí lísek, ohraničujícího zahradu. Pak už jen zbývalo nechat v rozhodující den okénko otevřené a nechat na veverkách, ať se samy rozhodnou kdy a zda vůbec chtějí svůj dosavadní domov opustit. Zkušenosti ze záchranné stanice v zahraničí, kde veverky obdobným způsobem vypouštějí, říkají, že si veverky často první den vůbec netroufnou známé prostředí voliéry opustit, případně posedávají na nejbližším stromě vyděšené z volného prostoru kolem a na noc se vrátí zpátky do voliéry.

"U nás" netrvalo ani tři minuty a na "mostě za svobodou" se objevil první průzkumník. Shodou okolností to byl zároveň vůbec první letošní nalezenec, světle rezavý sameček z Prahy. Bez sebemenšího zaváhání suverénně přeběhl po mostu do lísek, tam se otočil, stejnou cestou doběhl zpět k otevřenému okénku voliéry, krátce do něj nakouknul a jako by tím dal svým spolubydlícím signál, vykráčely za ním další dvě veverky - černý sameček z Olomouce a černá samička z Chocně.

Ve vypouštěcí voliéře zůstala jen rezavá buclatá samička Eliška z Prahy. Ta ještě stihla v komplexu voliér prošťárat obslužnou chodbu a aspoň přes pletivo nakouknout do kójí ostatních veverek, aby se ujistila, že nedostávají k jídlu "něco lepšího" a poté se i ona rozvážně vykolébala ven, kde se připojila k ostatním vypuštěným veverkám.

Všechny čtyři se pak honily kolem kmenů stromů po zahradě a jejich zprvu váhavé a nedokonalé skoky se minutu po minutě měnily v ladný "let" divokých veverek. Nedokážu slovy přesně vyjádřit radost v jejich očích, dychtivé očekávání, opojení svobodou a rychlostí, jakou dokáží při honičkách vyvinout a o které se jim ve voliéře ani nesnilo.

Překvapení a blaho nad tím, jak se pod nimi pružná větev zvolna zhoupne a vyhodí je do výšky jako akrobaty na trampolíně... Vzrušené větření vzduchu, který slibuje tolik dobrodružství... Srst čechraná teplým letním větrem... I když měly do té doby k dispozici největší – šestimetrovou - voliéru s řadou kmenů a větví k běhání, ničím neomezenému pohybu ve volném prostoru se nemohla ani v nejmenším vyrovnat.

S trochou lítosti jsem se dívala, jak mi opojení svobodou a očekáváním jeden za druhým pomalu mizí z dohledu. Tak trochu jsem nerealisticky očekávala, že jim po těch hodinách nočního vstávání, krmení, léčení nachlazení a zažehnaných průjmů budu chybět. Že mi aspoň ještě jednou přeběhnou nad hlavou, skočí mi na rameno, po lidsku se rozloučí.

Ale i když se nic z toho nestalo, hřeje mě u srdce, že přesně takhle to mělo být. Z malých, mnohdy ještě slepých prokřehlých veveřátek jsme vychovali silné seběvědomé jedince a i když je jejich radost dána tím, že nemají ani zdání o tom, že existují predátoři nebo zima, neměla bych srdce jim tohle štěstí odepřít.

O pět dnů později jsme stejným způsobem vypustili další tři veverky. Šest z dohromady sedmi vypuštěných se i po více než týdnu na zahradu stále vrací a využívá podpůrný systém krmítek, pítek a "spacích" budek. Do zatím stále dostupných voliér se nikdo z nich zpátky ani na chvíli nevrátil.

Do záchranné stanice nám letos z celé republiky už doputovaly necelé dvě desítky veverek a k mé velké radosti se nám všechny, přes žalostný zdravotní stav, v němž byly některé nalezeny, podařilo vypiplat a uzdravit. Další veverky budou prvních sedm "průzkumníků" v cestě za svobodou následovat za pár týdnů, tak jak budou postupně dorůstat do ideálního věku k vypuštění.

Na fotografiích jsou letošní veveří nalezenci

Více na: http://veveraci.bloudil.cz