I NEBIOLOGICKÉ CIVILIZACE

16. Obsah fyziky se týká fyziků, její důsledky všech lidí.
17. Co se týká všech, mohou řešit jen všichni.
18. Každý pokus jednotlivce řešit sám pro sebe to, co se týká všech, musí ztroskotat.
19. V paradoxu se jeví skutečnost.
20. Kdo je proti paradoxu, vydává se napospas skutečnosti.
Švýcarský dramatik Friedrich Dürrenmatt: Z21 bodů k fyzikům

Hmotný intelekt

Představy vědců a autorů sci-fi o potenciálních kosmických inteligencích se ničím neomezují, jsou prakticky bez konce. V roce 1964 nabídl sovětský astronom Viktor Ambarcumjan arménského původu naprosto odlišnou, nicméně jednotnou představu o nich – navrhl pro ně termín hmotný intelekt.
"Předběžné úvahy ukazují, že nemůžeme zamítnout možnost takových nositelů civilizace. Například takovým nositelem civilizace může být kybernetický systém, jehož jednotlivé části nejsou schopny samostatné existence. Jiným příkladem může být systém, který tvoří samostatné, ale úzce specializované kybernetické stroje a automaty… Je třeba zdůraznit, že biologický vývoj může zpočátku postupovat k vytvoření systémů skládajících se z jednotlivých členů. Ovšem ve stadiu biologickém mohou vzniknout podmínky pro zrození nositelů civilizace úplně jiného druhu."

Spektrum biologických Rozumů

Polský spisovatel sci-fi Stanislav Lem si dovedl představit civilizaci ryze biologickou, nicméně vymykající se našemu chápání.
"Myslím, že kosmickou přítomnost Rozumu nemůžeme zpozorovat nikoli proto, že nikde neexistuje, nýbrž proto, že se chová tak, jak to nečekáme," napsal Lem v knize Summa technologiae v roce 1967. "Můžeme zpočátku předpokládat, že neexistuje pouze jeden Rozum, nýbrž že jsou možné ,různé‘ Rozumy. Avšak i kdybychom usoudili, že existuje pouze jediný Rozum, takový, jaký máme my, můžeme se ptát, jestli se během vývoje nezmění do té míry, že se nakonec přestane ve svých projevech podobat vlastnímu počátečnímu stavu."
Dokonce nadhodil, že biologická technika by se mohla zformovat dřív, než technika fyzikální. "V takovém světě se bytosti přetvářejí proto, aby měly možnost žít v prostředí, které je obklopuje, na rozdíl od lidí, kteří přetvářejí prostředí podle svých potřeb."
Živé organismy se mohou zdokonalovat i jinými cestami. Jsme svědky získávání nových vlastností například klonováním – tedy pomocí metod genového inženýrství. Takové organismy, pro něž se vžilo označení genorgové, by mohly existovat v prostředí, které bylo před tím pro ně nepřátelské.
Probíhají první pokusy s implantováním kybernetických systémů lidem i s vytvářením umělých inteligentních mozků. I s takovými druhy života musíme ve vzdáleném vesmíru počítat, byť si ho zatím neumíme představit.

Lidský rod raritou?

Někteří vědci hovoří i o čistě nebiologické inteligenci.
Není možný život založený na úplně jiných principech, než s jakými máme zkušenosti? – nadhodili fyzici Gerald Feinberg, laureát Nobelovy ceny, a Robert Shapiro na konferenci SETI v listopadu 1979 v College Parku v Marylandu. Život může pulzovat v plynných mlhovinách, v kůře planet, v oceánech, v atmosférách, dokonce i na povrchu neutronových hvězd. Není vyloučeno, že my jsme takovou raritou, že se nám nikdy nepodaří opustit náš koutek vesmíru a kolonizovat Galaxii – tahle výsada patří jiným, mnohem obvyklejším formám inteligentní hmoty.
Někteří fyzici uvažují o životě na úrovni elementárních částic, kterých už známe přes 200. To je mnohem víc než stavebních bloků, že kterých se skládá obyčejná hmota. V zásadě proto není vyloučena možnost, že se mohou dostatečně složité inteligentní systémy – jak neživé, tak i živé – z elementárních částic vyvinout.
Robert L. Forward, fyzik, který zkoumal v Hughesových laboratořích v Kalifornii problémy mimozemských civilizací a mezihvězdných letů, vydal v roce 1980 sci-fi Dračí vejce (Dragon’s Eggs), v níž popisoval život na povrchu neutronové hvězdy. Tyto hvězdy jsou pozůstatkem po výbuchu supernov a mají průměr 10–20 kilometrů, uvnitř panuje nepředstavitelná hustota – obsahuje totiž hmotu 1,5–2 našich sluncí. Na povrchu vznikají miniaturní pohoří a údolí, soptí vulkány. Forward si tam představoval obyvatele vážícího 70 kilogramů, jehož tělo by se podobalo měňavce o průměru 5 milimetrů a výšce 0,5 milimetru. Energii k životu by získávali z nitra hvězdy.
Obrovský úspěch měl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let Michael Crichton s knihou a filmem Kmen Andromeda. Popisoval tam zachycení mimozemské sondy se smrtícími viry vytvořenými na základě krystalů síry.
Úspěchy ve výzkumu umělé inteligence ukazují, že i takové nezvyklé organismy mohou obývat vesmír. Ukázal to už v roce 1957 britský astrofyzik Fred Hoyle ve sfi-fi Černý mrak (Black Cloud), kde popsal inteligentní mrak prachu a plynu, který bloudí vesmírem a živí se vysáváním energie z hvězd. Jeho mozek se skládá ze složité soustavy částic, jimiž protékají elektrické proudy – systém podobný naší nervové soustavě.
Ústy Černého mraku se Hoyle vysmál antropomorfismu pozemšťanů: Žijete na povrchu pevného tělesa, jsme proto omezeni velikostí, do níž může člověk vyrůst, a tím i jeho mozek. Máte nedostatek chemických potravin – ze své hvězdy berete jenom nepatrnou část energie. Žijete proto takříkajíc z ruky do úst. Intelekt se proto vyvinul velmi obtížně. Ovšem potom může mozek začít soupeřit s kostmi a svaly. "Jenže první kroky na této cestě jsou neobyčejně těžké – tak těžké, že váš případ je mezi planetárními formami života výjimkou."

Co to je život, jak vypadá inteligence?

O vyčerpávající definici života probíhají diskuse. Z našeho antropomorfistického pohledu – tedy na základě života, jak ho známe na Zemi – by měly živé organismy splňovat těchto šest podmínek:
1. Obsahují nukleové kyseliny jako nositelky dědičnosti a bílkovin.
2. Jsou vysoce organizované a složité, a to v hierarchii různých vrstev.
3. Fungují ve svém prostředí samostatně a otevřeně, se svým okolím si vyměňují látky, energii a informace, takže mohou udržovat ustálený stav své struktury a organizace.
4. Jsou schopné autoregulace například pomocí zpětných vazeb.
5. Vyznačují se metabolismem, především syntézou nukleových kyselin a bílkovin.
6. Samy se reprodukují a vyvíjejí.
Živé organismy jsou tvořeny buňkami, někteří biologové však soudí, že k životu patří i nebuněčné organismy, jako jsou viry.

Na co tedy můžeme ve vesmíru narazit?

1. Na živé organismy odpovídající pozemským formám, tedy geobiomorfní, a to jak inteligentní, tak neinteligentní.
2. Na živou hmotu, která se vymyká našim představám, tedy negeobiomorfní, opět na různé úrovni inteligence. Od této kategorie dále se budou odborníci potýkat s problémem, jak zjistit, o co se jedná.
3. Na jiné složité struktury organizace hmoty živé a neživé, případně jejich kombinace, patrně vybavené určitou mírou inteligence.
4. Nicméně také musíme počítat s neživými anorganickými a organickými jednotkami v nejrůznějších skupenstvích, která si neumíme představit. Jejich inteligence anebo i neinteligence může být na nejrůznější úrovni, hledání, určení podstaty a případné dorozumění budou složité.
Prostě přestupujeme do říše snů a nevědomosti. Vědci budou zápasit nejen s určením, o co se jedná, ale i se zjištěním, nakolik je zkoumaný objekt inteligentní. I pro rozumné jednání nám totiž chybí spolehlivá kritéria. Neumíme si vysvětlit, jak vznikl život, a jak se neinteligence změnila na inteligenci, jak se tedy zrodil člověk.

Ústa, smysly a mozek na jednom místě

Inteligentní bytosti na jiných planetách by se měly vyznačovat oboustrannou symetrií a jejich mozek by měl být umístěn na jednom konci těla, blízko nejdůležitějších smyslových orgánů – domnívá se americký biolog Robert Bieri.
Vychází ze stavby člověka a zvířat. Známé fyzikální a chemické vlastnosti prvků, existující formy energie a podmínky prostředí, které umožnily vznik života a jeho další vývoj, přísně vymezují možnosti evoluce. Mnozí býložravci a masožravci, kteří se vyvíjeli v oceánu, vyšli na pevninu, kde se adaptovali. Oba typy organismů jsou všeobecně charakterizovány oboustrannou symetrií, protože viskozita prostředí – tedy vnitřní tření, lepivost a přilnavost – vyžadují protáhlou linii umožňující rychlé pohyby. Ovšem to nevylučuje, že některé organismy, které zůstaly v oceánu, jsou uspořádány podle pravidel paprskovité symetrie.
Všichni tihle tvorové mají v části, která je na vrcholu trupu a kterou my nazýváme hlavou, otvor pro přijímání potravy. Okolo úst jsou i nejdůležitější smyslové a hmatové orgány. Hlava je pokladnicí schraňující mozek.
Tohle rozmístění není náhodné. Pro každého dravce je nejvýhodnější mít ústa co nejvýše od země a u ryb co nejvíce vpředu. Proto tam musí být orgány zjišťující charakter a stav potravy, stejně jako mozek. I to je přirozené – mozek musí být o všem informován bezprostředně, okamžitě, a stejně rychle musí být plněny jeho příkazy. Kdyby na jedné straně těla byly smyslové orgány a na druhé straně mozek, pohyboval by se takový organismus neobratně, pomalu a hrozilo by nebezpečí pokroucení informace.

Stačí dva páry končetin?

Živý tvor může klouzat po naplavenině či na sněhu, kroutit se jako červ, plazit se jako had anebo měnit místo pomocí nohou či tlap. Co je lepší a dokonalejší? Nepochybně nohy či tlapy, aspoň podle našich zkušeností. Dokáží rychle a snadno manévrovat, stačí jim malé množství energie a jejich kroky vyvolávají jenom nepatrné tření.
K urychlení svého pohybu vynalezl člověk kolo. Proč nám ho nedala moudrá příroda? Měla své důvody. Jednak nenašla vhodné místo pro jeho upevnění k organismu. A jednak dopravní prostředek vytváří silný tlak na nosný povrch, takže se opravdu nehodí pro pohyb v terénu. Ve volné přírodě potřebujeme upravené dopravní prostředky.
Kolik nohou či tlak bylo nejvýhodnější? Známe stonožky s mnoha páry nohou, zatímco člověk a mnozí jiní živočichové vystačí s jedním párem končetin pro pohyb a s druhým párem pro činnost – upozornil americký biolog Robert Bieri.
Studium zkamenělin ukazuje, že suchozemské i vodní prostředí způsobilo omezení mnoha přívěsků. Toto pravidlo se nazývá Willistonův zákon. Lichý počet nohou je zbytečný, i když někdy se za třetí tlapku považuje ocas. Nicméně mnoho organismů na Zemi vystačí se dvěma páry okončetin. Vyspělé antropomorfní bytosti ve vzdálených kosmických světech by mohly vystačit taky se dvěma páry.

KONEC

Vyšlo v iDnes-Technet 27. 4. 2013

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz