9.12.2016 | Svátek má Vratislav






VESMÍR: Jak vypadají mimozemšťané? (1)

13.5.2013

Jak by mohli naši nebeští sousedé vypadat? Na to panují rozličné názory, často protichůdné.

Předpokládá se, že v prvních dnech naší planety, kdy se primitivní život rodil v pravěkém oceánu, se nabízely tisíce jeho různých forem. Potom se zrodilo jedno určité schéma, patrně úplnou náhodou. A tento život nám vnucuje falešnou představu, že je jediný nevyhnutelný a možný.
Spisovatel sci-fi Isaac Asimov

Když jsem v sedmdesátých letech chystal knihu Cesta na Mars 1998–1999, požádal jsem dr. Antonína Vítka a dr. Ladislava Pivce z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd, aby zauvažovali nad tím, jak nezvykle by mohl život na Marsu vypadat. A oni vymysleli organické látky s pravotočivou asymetrií.

Pravotočivý glycin a alanin jsme nazvali látkou X – Xantipa. Tento život na Marsu už vyhynul – rozváděl jsem příběh v knize. Avšak za krátký čas se probudil k životu v hermeticky uzavřených schránkách se vzorky na planetoletech – a začal ohrožovat kosmonauty. Zkušenost posádky ukázala, že Xantipu lze zvládnout silným ozářením. Radiace tedy vyléčila nemocné kosmonauty – můžeme říci, že jsme vyháněli čerta ďáblem.
Vítkův a Pivcův fígl je jedinečným příkladem toho, s jakými záludnostmi se budou muset vědci při pátrání po životě ve vesmíru vypořádat.

IDEÁLY KRÁSY A OŠKLIVOSTI

Prvé tvrzení: Slunce je středem světa a co do místa zela nepohyblivé.
Rozhodnutí: Všichni se vyslovili, že uvedená věta je filozoficky pomatená a absurdní a formálně kacířská, především proto, že výslovně odporuje tvrzením, které na mnoha místech uvádí Písmo Svaté jak co do smyslu slov, tak co do jejich běžného výkladu od svatých otců a doktorů teologie.
Druhé tvrzení: Země není středem světa a také ne nepohyblivá, ale pohybuje se jako celek a kromě toho i denním pohybem.
Rozhodnutí: Všichni se vyslovili, že toto tvrzení filozoficky zaslouží téhož rozhodnutí a pokud se týká teologické pravdy, je přinejmenším rovno omylu ve víře.
Své oficium, Řím, 24. 2. 1616

Dokážeme je vůbec rozpoznat?

Režisér Steven Spielberg nám ve filmu E. T. na počátku osmdesátých let ukázal mimozemšťana, který nám na první pohled připadal jako odpudivá zrůda. Jeho žebernaté tělo připomínalo něco mezi tučňákem a přerostlou žábou. Na žirafím krku měl posazenou širokou hlavu s rozplácnutým nosem a svraštělou tváří. Zato jeho oči přitahovaly. Zpočátku jsme v nich četli plachost a obavy, potom jsme v nich našli moudrost, něhu a porozumění. Nejdřív tenhle tvor skřehotal, ale zakrátko se naučil několik lidských slov a gest. Nejvíc nás dojímalo jeho toužení: "Domů, domů…"
Trvalo nějakou chvíli, než si děti, které ho ochraňovaly, na něj zvykly. Dokonce si ho zamilovaly, byť to byl šereda k pohledání. Při loučení ho jeho desetiletý kamarád Elliot dokonce něžně políbil.
Ošklivost mimozemšťana přecházela do krásy. Tím nám Spielberg demonstroval, jak jsou tyhle pojmy proměnlivé.
Nicméně už dřív jsme viděli sci-fi filmy s jinými kosmickými bytostmi, většinou nepřáteli lidí. Ovšem pokaždé vypadali odlišně od nás, někdy až strašidelně.
Jak se nám inteligenti či neinteligenti z jiných světů představí? Dokážeme je vůbec rozpoznat? Vědci kosmická strašidla připouštějí, dokonce uvažují o bytostech či objektech vymykajících se našemu chápání.

Krása Věstonické Venuše

Pokud se setkáme s kosmickými inteligencemi, může trvat dlouho, než si na jejich vzezření zvykneme – to je ponaučení ze Spielbergova E. T. Každý člověk v sobě nosí, byť neuvědoměle, nějaký ideál krásy. Někteří lidé ho mění podle módy. Jen si vzpomeňte, jak se za krásku vydávala vyzáblice Twiggy. Pro mnohé z nás byla ošklivá. V dávné minulosti vyznávali lidé ženy oblých tvarů, jako třeba byla Věstonická Venuše. U některých domorodých kmenů to platí dodnes. Nicméně v moderním světě se lidé s nadváhou střetávají s různými potížemi.
Ovšem tyto ideály pořád jsou lidskými bytostmi, kdežto v dalekých končinách vesmíru přebývají – pokud vůbec existují – inteligenti naprosto odlišní od všeho, co známe.
Jak by mohli naši nebeští sousedé vypadat? Na to panují rozličné názory, často protichůdné. Zamýšleli se nad tím někteří vědci, ale častěji autoři sci-fi.

NEKONEČNÝ POČET MOŽNOSTÍ

Jestliže se ukáže, že jsme jedinými rozumnými bytostmi v celém vesmíru, bude to důležité zjištění. Potom se budeme muset zamyslet nad tím, že život je na Zemi něčím unikátním, že žijeme a rozvíjíme se v kosmickém prostoru, kde jsou pro živé organismy podmínky velmi obtížné. Tak se naučíme chápat, že život na Zemi je něco jemného, křehkého, že jsme povinni zacházet s ním šetrně, pečovat o něj, bránit celou naši planetu.
Americký radioastronom Frank Drake


Vývoj člověka není opakovatelný

Odborníci předpokládají, že život by se nejspíš mohl vyvinout na planetách podobných Zemi. Pokud by tam žili nějací tvorové, stěží by se podobali člověku. Vývoj lidského druhu je totiž neopakovatelný. Biolog George Gaylord Simpson z Harvardovy univerzity už v roce 1964 v časopisu Science kategoricky napsal: "Vývoj bytostí podobných člověku na jiném nebeském tělese není opakovatelný."
Americký genetik G. W. Beadle, nositel Nobelovy ceny, zdůraznil jinými slovy totéž: "Pravděpodobnost objevení člověka a dokonce i vzniku nervové soustavy podobné naší je velmi malá, neboť existuje nekonečný počet jiných možností."
Studium zkamenělin paleontology jednoznačně ukazuje, že nějaký ústřední peň vedoucí od prvoka k člověku neexistuje. Naopak, strom vývoje života se neustále rozděloval a člověk je konečným pupenem větve, která už se dál nedělí. Lidoopi nebyli jediným tvorem, který směřoval ke zvyšování objemu svého mozku a k rozvoji dalších předpokladů inteligence.
Místo určitých druhů mořských ryb a vodních rostlin mohly totiž zatoužit po životě na pevnině jiné organismy. A život by směřoval úplně jinam.
Proč se tak stalo? Co určilo tento vývoj? Postupoval podle nějakých zákonitostí, anebo byl náhodný? Nevíme.

Dravý ještěr neuspěl

Období před 200–65 miliony lety patřilo plazům, z nichž největší respekt budili veleještěři. Kdyby nevyhynuli, mohli opanovat Zemi. Před lety se pokusila skupina sovětských badatelů simulovat na počítači další vývoj plazů. Jako dominantní tvor jim nakonec vyšel bezocasý dravý ještěr cinognatus – byl chytrý, schopný pohybovat se po zadních končetinách, zatímco přední se podobaly lidským rukám. Jeho fosilie, o něž se opírali, se našly v Jižní Americe, Jižní Africe, Číně a Antarktidě – byl vysoký metr a měl velkou hlavu.
Po vyhynutí veleještěrů dostali příležitost k rozvoji ptáci. Zpočátku se živili především rostlinami. Když se jim vyvinul silný zobák, mohli rovněž sbírat maličké plazy, ryby a hmyz. Kdyby jejich vývoj pokračoval, mohli získat po stamilionech let velké hlavy s rozvinutými mozky, krátké krky, křídla přeměněná na ruce anebo nohy s prsty.
Také se mohlo stát, že z moří vystoupili na pevninu delfíni, velryby či chobotnice. Postupem času by získali končetiny, aby se snáze pohybovali. Jestliže by jejich mozky v soupeření s okolním prostředím vyhrávaly, musely by mohutnět a zlepšovat svou činnost. Nakonec by se jeden z nich postavil na zadní a uvolnil si tak přední končetiny, naučil by se vzpřímeně chodit a ovládl by souše.
V posledních letech zjistili vědci, co zabránilo chobotnicím, které se umí učit, aby se vyvíjely do vyšších forem. Matky chobotnice totiž po tom, co se vylíhnou vajíčka s jejich potomky, umírají, nemají tedy možnost předávat mladým své zkušenosti. A to bylo rozhodující. Mořští biologové zjistili, že na některých místech matky chobotnice ještě nějakou dobu přežívají, takže mohou své potomky učit novým dovednostem. V tomto případě by se mohla inteligence těchto chobotnic dál vyvíjet – ale je to proces, který potrvá tisíce a možná statisíce let, než se výrazněji projeví.

Savci zvítězili, ale proč?

Avšak nejdravější ze všech byli savci, kteří se prudce vyvíjeli a začali všechny své potencionální soupeře nelítostně omezovat. Získávali odolnost a obratnost. Jedni z nich – hominidé – se na stromech naučili vzájemně koordinovat svou činnost. Aby ji mohli dál rozvíjet, sestoupili ze stromů, naučili se chodit po zadních a tím získali k další práci volné ruce. Proč se tak stalo? Nevíme.
A co kdyby příroda zahubila také savce? I to se mohlo přihodit. Na jejich místo by mohl nastoupit hmyz. Anebo obojživelníci. Anebo měkkýši, třeba osminožci. Vývoj k rozumu by mohl začít u nich.
Kdyby ani tyhle skupiny neobstály? Potom by třeba celou planetu obepjaly rostliny. Těžko by však mohly získat aspoň špetku inteligence. Nicméně mohly expandovat natolik, že by zabránily vyššímu vývoji zbývajících živočichů.
Ovšem jak vznikl u člověka rozum? To je další kardinální otázka, s níž si vědci nevědí rady. Byla to souhra náhod? Anebo měl život tento vývoj od svých prapočátků takto zakódovaný?

Vyšlo v iDnes-Technet 27. 4. 2013 (pokračování zítra)

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


J. Kovaříček
8:34
13.5.2013

počet příspěvků: 1, poslední 13.5.2013 08:34









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.