Vánoce jsou za námi a Silvestr před námi. U nás ve Zvoli nějací borci už od odpoledne odpalují pyrotechniku v lese a Nora mi sedí u nohou, protože ví, že mám na hlavě raketosvod a pyrotechniku od ní odvrátím. O Štědrý den jsme vánočnili, rybu Ljuba připravila, salát byl od včerejška, aby dozrál, dárky jsme si rozdali a do kostelíka na půlnoční přispěchali, se svíčkou, abychom si Betlémské světlo odnesli.

Dočetl jsem se, že tohle vánoční navštěvování půlnoční je něco jako konjunkturální konzumní a povrchní společenský zvyk. Tak jsem tam do toho kostela svaté Markéty šel s lucerničkou se svíčkou a přemyšloval jsem, zdali jsem ten klasický konjunkturalista, který spěje k navršení povrchního společenského zvyku. Nelámal jsem si s tím hlavu dlouho. Docela jsem se do kostela těšil. Máme to tam hezké, v kostele svaté Markéty. Za deset let, co s Ljubou ve Zvoli bydlíme, je kostel vymalovaný, má nové osvětlení, nové hodiny, jáhen pan Hudousek ho řádně spravuje, děti z místní školy vyrábějí panáčky pro kostelní Betlém, je to takové radostné místo, ten kostel.

Nechodím tam denně. Nechodím tam každou neděli. Ale když tam jdu, jdu tam rád. Mám pocit přináležitosti a taky vděčnosti. Tane mi na mysli hezká hláška, řekla mi ji jedna cikánka, když jsem se jí ptal, už je to spousta času, jestli věří v boha.

„Nevěřím,“ řekla. „Ale ctím jeho památku.“

Připomínám si ta slova děvčete, kterému tehdy bylo sotva dvacet. Je v tom, myslím, podstata smýšlení mnoha z nás bezvěrců, ať pokřtěných nebo nepokřtěných. Já pokřtěný jsem, ale nějak nepotřebuju všechno to biřmování a neoslovuje mě neposkvrněné početí Panny Marie a kdyby se obnovily války mezi katolíky a protestanty, asi bych navrhoval nakopat do zadku jedny i druhé. Ale vnitřně cítím, že to všechno dobré, co je kolem nás, nějak souvisí s tím, že tu byly kdysi postavené nějaké základy a z toho se odvinulo nějaké myšlení a nějaké postoje a lidi se naučili nějak jednat, a nemohu tedy jinak, než si toho vážit a cítit vděčnost za to, že tomu je tak.

Co dodat? Buďme dobré mysli, máme dobré základy, a nenechme se zvrtačit pitomostmi. Prý je to dominikánské heslo – kéž nás pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčí.

Nic víc si sobě i nám všem nedokážu přát.