Panička má jedno heslo, které je pro ni víc než charakteristické: „Blondýna sice nejsem, ale blonďatých chvilek mám víc než dost.“

Tak tedy bylo, nebylo, za sedmero...

Jejda, to jsem se ale nechala unést básnickou tvořivostí. No tak znovu.

Před nějakou dobou, dnes už delší než dlouhou, Panička pracovala pro jednu nejmenovanou kosmetickou firmu. A v náplni její práce byl také rozvoz zboží a kontakt se zákazníky.

A musím zde sdělit ještě jednu velmi závažnou věc. K dispozici měla dodávku, ale staršího data a o centrálu si mohla nechat jenom zdát.

A tak se jednoho krásného dne načinčala, vylezla z pohorek a vplula do kostýmku a vyrazila na cesty. Ještě cestou se telefonicky ujišťovala, že XY bude doma, aby nejela jen tak zbůhdarma venčit auto.

Překonala hory, lesy, dobře hory ne, moře taky ne. Co ona vlastně vůbec překonala. Nejspíš lenost a ty lesy. A dorazila na blíže neurčené místo. Byl konec zimy a tak v autíčku bylo zatopeno jedna báseň a tím pádem byl kabát převelen na sedadlo spolujezdce. A tady se projevuje její schopnost jednat rychleji než myslet, v plné parádě.

Ladně vyskočila z auta a velmi plynulým, téměř tanečním pohybem zacvakla čudlík (pamětníci vědí) ve dveřích a s razancí, kterou by u ní nikdo nečekal, zabouchla dveře. A - nějak jsem se opomněla zmínit, že sundala i sáčko a nechala nastartované auto. Kabelka si hrála na schovávanou s kabátem a tak v kapse u kalhot, záhadným řízením osudu, zůstaly pouze klíče, ale od bytu.

Nastal indiánský tanec zoufalství. Místo ohně sloužilo nastartované auto a jako obětiny přinášela své vlasy, které si škubala vztekem nad svou blbostí. Nezjevil se Gandalf ani Hermiona Grangerová, aby některý z nich pronesl otvírací zaklínadlo. Po další půl hodině mrznutí začala se svou blbostí seznamovat starousedlíky. A našel se zachránce. Pravda, princ na bílém koni to nebyl, ale i bezzubý sedmdesátník s dlouhým drátem byl uvítán jako anděl spásy.

Jo a ta XY doma stejně nebyla.

Zase nablonďato

Plavovlásky nechť laskavě prominou, sestřenka je jednou z nich a patří mezi nejchytřejší lidi, co znám. Jde o mě :-/

To musíte dostat nezřízenou chuť na něco dobrého a co se tváří alespoň trochu zdravě. Takže jsem se pustila do smoothie. Večer jsem si vyrobila kokosové mléko a ráno, ráno jsem si pěkně nachystala ovoce a takovou tu věc, co se jí říká ponorný mixér. Kdysi dávno jsem dostala toto zařízení od tchyně s tím, že to má doživotní záruku. No, opomněla jsem se zeptat, čí doživotní. Jestli mou nebo onoho mixéru. Asi mixéru, zapojila jsem ho do zásuvky, ozvalo se takové pufff, zablikalo to v něm jako v nočním Vegas a nastaly deště, teda nastalo ticho a jen Beruška zaječela, že se jí vypnula pohádka.

Malá odbočka: bydlíme v domečku, kde domácí jsou posedlí dokonalostí, tudíž jen kuchyň má asi čtyři jističe. Předpokládala jsem, že otevřu pojistkovou skříňku, páčku šoupnu nahoru a mohu pokračovat v kulinaření. Omyl. Páčky byly dole všechny, připadala jsem si jako ty animované postavičky, když se jim protočí panenky jako v automatu a naskakují v nich shodně otazníky. Do toho pořád ječela Beruška, že už chce tu pohádku. Napadlo mě zkontrolovat druhou pojistkovou skříň. Ano, jsme tak rozpaslí, že jsme s domečkem do užívání dostali i tohle. V ní to vypadalo stejně. No nic, jsem chytrá holka, šup všechno nahoru. V obou skříňkách. A aby se při prvním zapnutí noťasu všechno vrátilo do polohy ležmo. Hmmmm. Takže závada bude jinde. Klepu si na rameno, jaká jsem chytrá holka, vždyť venku je ještě jedna skříň a před měsícem tu byly ženské odečítat, hurá do toho.

Je ráno, je únor, proč se mi takové věci stávají, když je zima a já jdu ven jen v pyžamu a v pantoflích. Proč, proč si nevyberu léto nebo aspoň nějaký teplejší den. Skříňku jsem otevřela snadno, ovšem pak tam byl takový deklík na speciální klíč. No. Někomu už svitlo, mě však v tu chvíli ještě ne. Počítala jsem s tím, že by se mi mohly zabouchnout dveře, ovšem vyšachovala jsem ze hry svou lenost a ta se projevila v plné polní. „Přeci se nebudeš vracet a procházet celým domem pro klíče od garáže, abys mohla vzít ten správný, a pak se vracet a ještě to uklízet.“ Jo, takovou úžasnou nápovědu vlastním.

Narvala jsem tam klíč od zámku a zabouchly se dveře. Ano, cizímu neštěstí se směje nejlíp, jen se smějte. Hlavní pojistku jsem vrátila do původní polohy, ale už jsem se neměla jak dostat domů. Klíč jsem ohnula. Ječela jsem, bouchala jsem do dveří, protože elektřina pořád domem neproudila, muselo se ještě jednou zavrtat v té pojistkové skříni. A Beruška ječela doma, že potřebuje... a že něco... a že tamto... Věčnost se zdá chvilkou proti tomu, než ji napadlo sejít dolů.

„Kdo tam je?“

„Zmrzlá maminka!“

„Chichi mami, jsi zlý vlk?“

„Ano,“ rezignovala jsem, „jsem zlý vlk.“

„A tak to já tě domů nepustím, to mi maminka zakázala.“

„Beruško, pusť mě domů, je mi fakt velká zima.“

„A jak se říká...?!“ hihňala se za dveřmi.

Spolkla jsem „Do pr...“ A „Beruško, prosím, prosííííííím, prosíííííííííím.“

„No tak jóóóó.“ Dveře se otevřely a já byla zachráněna.

Malá dohra byla později, když jsem si říkala, že by se ten klíč dal zachránit. V klíčnictví pán sdělil, že nedá, ale že ho mám schovat. Ptala jsem se ho, k čemu mi bude, když se nedá srovnat. No k ničemu, ale co kdyby náhodou. Jsem ráda, že na jeden klíč jsme byli blonďatí dva :-)

Hezký den