... kolbiště Západu a Východu

Jižní Amerika je dodnes poměrně nestabilní a nebezpečný (sub)kontinent. Asi každý si při těchto slovech vybaví vleklé potíže ve Venezuele, kde „panuje“ dvojvládí. Kde vzniklo „dvojprezidentství“, za nímž vidíme vykukovat ostrý mocenský konflikt mezi, řekněme, starými a nastupujícími velmocemi.

Není to vše, co se týká bezpečnosti latinskoamerického regionu. Ve vedlejší Kolumbii se doteď, navzdory úspěšným mírovým rokováním za zprostředkování Havany, kříží zbraně mezi vládou a odpadlíky od (narkomafiánských) levicových geril FARC. Spojené státy mají zas za jedno z ústředních veřejných témat umělý problém pronikaní imigrantů z jihu. Donald Trump, mistr agenda settingu, nastolování veřejných diskuzí, si snaží na zadržování jejich kolon a antimigrantské rétorice získat ostruhy. Zajistit druhé funkční období v Bílém domě.

Jeho permanentní kampaň se mu ale poslední dobou příliš nevedla, imaginární zeď se pro tohoto politického diletanta stala nepřekonatelnou politickou bariérou. Najmě pro odhodlaný odpor místní liberální (levicové) opozice. Což není od věci vědět při analýze faktu, že se Washington systematicky vměšuje do neutěšených vnitřních poměrů Bolívarovské republiky Venezuely. Jeho fakticky podvratné angažmá může snadno odvádět pozornost od domácích potíží, ale nabízí i jiné možnosti. Být demagogicky prezentováno jakožto boj s levicí (v tomto případě tzv. bolívarovskou revolucí), po níž všude zůstává „spálená země“...

Ropná Venezuela je na tom objektivně bídně. Stojí na pokraji občanské války, takže je zase v kurzu světových sdělovacích prostředků. Její politickohospodářské poměry jsou natolik spletité, že se někteří oslovení iberoamerikanisté nevyhýbají ani politologickému obratu zhroucený stát. Což se nesporně týká také bezpečnosti sousedních celků. Kdysi relativně vyspělá země, která je členem OPECu, se potýká s hyperinflací, nedostatkem základních životních potřeb, úpadkem veřejné bezpečnosti a významnou emigrací do zahraničí. Celkově vzato s žírnou půdou olbřímí nespokojenosti. Místní komunity jsou leckdy zoufalé a usilují nahrazovat funkce státu, který je takřka dysfunkční. A to nikterak kvůli potřebě nekale zbohatnout (byť se i mnozí takoví najdou), ale z potřeby přežít. Z pudu sebezáchovy.

Zajišťovat si lepší strategickou pozici v dlouhodobě antiamerickém regionu se za daných okolností dá podstatně snáz, než jak tomu bylo v případě roku 2002; za Madurova předchůdce, charizmatického Huga Chavéze. Bývalý výsadkářský generál a schopný, autoritativní politik v jedné osobě se tehdy pokusu o puč ubránil, to mu ale už nemohlo být zapomenuto! I mnohá naše média se o něm pak pravidelně vyjadřovala natolik tendenčně či zkratkovitě, až si autor komentáře ve svých starších textech neodpouštěl sarkastickou „přezdívku“. Odvozeninu ze záporné animované postavičky – „Zlý výrostek Hugo“.

K největším chybám zemřelého prezidenta Chavéze patřila personální politika, respektive výběr nástupce. Existovaly mnohem vhodnější tipy, leč volba nakonec padla na bývalého řidiče autobusu Nicoláse Madura, jenž není zrovna příkladem přemýšlivého vůdce. Vysloveně bezkoncepční ekonomické kroky jeho vlády se smísily se sankcemi nebo poklesem ceny černého zlata, a tak lze místní poměry označit za hlubokou krizi.

Těžkostem čelí „služebně starší prezident“ především stupňováním fundamentu původní chavézovské koncepce, o níž se mluvilo jako o „jednotě civilistů a vojáků“. Armáda, významně napojena kupříkladu na zájmy ruského vojenství a průmyslu, obsadila veškeré zásadní posty v zemi. Pravidelné ozbrojené složky (dohlížené též kubánskými zpravodajci) mají přednost ve všem. Platy vojsku a policii rostou nesouměřitelně s ostatními odvětvími, přivírají se oči nad jejich poklesky a zločiny (včetně účasti v narkobyznysu). Vedení jedné z mála solidně organizovaných venezuelských složek tudíž stále zůstává, až na pár výjimek, věrná povadlému, zkorumpovanému režimu. Loajální diktátorskému systému, co sám sebe nazývá – nikdy obsahově nevyjasněným – pojmem „socialismus 21. století“.

Venezuelská pospolitost je značně dynamická, potřeba protestovat v ulicích patří skoro k národní povaze, a není tak prozatím jasné, co bude dál. Jestli zvítězí představitelé opozice, opírající se o parlament, s její de facto novou tváří Juana Guaidóa, nebo nějaká nová forma starých (ne)pořádků. Obě skupiny nicméně mávají portréty „otce zakladatele“, Simona Bolívara. Za „alternativní“ hlavou státu, jež svou legitimitu odvozuje od popření legality posledních prezidentských voleb, stojí Američané. Dále nemálo jihoamerických států, (rozličnou měrou) vlivné evropské mocnosti a Evropský parlament. Mezinárodně dosud daleko víc uznávaný Maduro se opírá o pomoc Ruské federace, Číny, Turecka, Íránu a dalších protizápadních hybatelů.

Další vývoj vážně těžko predikovat, leč rozhodně je úplně mimo jedna z demonstrantek, citovaná agenturami: „Demokracie je už blízko.“ Hovoří se o jednání znesvářených a vyhlášení nových voleb, jenže současně prosakují zprávy, že do Caracasu přibyli ruští žoldáci, aby stáli při „madurovcích“. Stejně tak by bylo naivní čekat, že mírumilovné kroky ve vlastním zájmu nekoná druhá strana. Potěšená třeba nedávnou proamerickou změnou v Brazílii, členu protizápadního společenství BRICS. Všem zúčastněným běží pochopitelně o hodně: o moc, prestiž i četné nerostné bohatství.

Obdobný článek zveřejnila Mladá fronta Dnes