Pozornost veřejnosti se soustřeďuje na francouzské prezidentské volby. Volit se však brzy bude i ve Velké Británii.

Poslední volby ve Velké Británii proběhly 7. května 2015. Průzkumy veřejného mínění dlouho předvídaly buď vítězství labouristů, nebo „hung parliament“ (situaci, kdy žádná strana nemá většinu – v Británii vzácné). Průzkumy se nicméně lišily od toho, jak to skutečně dopadlo. Sice jen o málo, ale přece: v současném parlamentu mají konzervativci těsnou většinu 330 poslanců z 650. Mohli tedy vytvořit jednobarevnou vládu.

Dolní sněmovna (House of Commons) britského parlamentu

Ve skutečnosti ta většina není zase tak těsná. V Dolní sněmovně totiž sedí také 8 poslanců za severoirskou unionistickou stranu DUP, která má ve zvyku konzervativní vlády podporovat. Navíc je v parlamentu několik prázdných křesel za nacionalistickou irskou stranu Sinn Féin, která sice v Ulsteru staví kandidáty a dokonce i vyhrává některé okrsky, ale pak činnost britského parlamentu ze zásady bojkotuje. Aktuálně má Sinn Féin v Londýně čtyři křesla. 330 vlastních poslanců je tedy pro torye bezproblémová vládní většina.

Po celá staletí platilo, že ministerský předseda může vyhlásit další volby dle svého uvážení, pouze s tím omezením, že nesmí překročit maximální délku volebního období parlamentu (5 let). Právo rozpustit parlament a vyhlásit volby byla tzv. royal prerogative, pravomoc koruny, přenesená v moderní době na ministerského předsedu. To samozřejmě dávalo vládní straně určitou výhodu – mohla si určit termín voleb na období, které považovala za výhodné.

Tak se stalo například v roce 1983, kdy Margaret Thatcher vyhlásila volby již po čtyřech letech, protože vycítila, že po vyhrané falklandské válce bude veřejné mínění spíše na konzervativní straně. Labouristé jí v jejích plánech vyšli notně vstříc, když sepsali nejlevicovější volební manifest své historie. Součástí jejich představ bylo například jednostranné jaderné odzbrojení. Konzervativci vyhráli volby rozdílem třídy (397 vs. 209 poslanců) a tehdejšímu labouristickému volebnímu programu se od té doby říká „The longest suicide note in history„.

(Historická kuriozita: labouristé tehdy chtěli opustit Evropské hospodářské společenství, které vnímali jako příliš liberální a pravicové. Dnešní Británie má s EU spíše opačný problém, její přeregulovanost.)

2017 vs. 1983: Jeremy Corbyn, Theresa May, Michael Foot, Margaret Thatcher

V roce 2011, za koaliční vlády (konzervativci + LibDem), byla schválena velmi podstatná změna. Ministerský předseda přišel o svoji pravomoc vyhlásit předčasné volby. Nový zákon stanovil, že volby do Dolní sněmovny se konají v pevných pětiletých intervalech. Možné výjimky jsou jen dvě a obě leží v moci parlamentu: předčasné volby se vypisují, pokud vláda prohraje hlasování o důvěře (motion of no confidence), nebo pokud se dvoutřetinová většina poslanců usnese, že předčasné volby chtějí.

Oboje jsou vysoké laťky. Vyslovení nedůvěry vládě je vzácná záležitost: stalo se tak v roce 1979, předtím v roce 1924 a ještě předtím v roce 1895. A dát dohromady dvě třetiny poslanců, to obvykle vyžaduje souhlas vládní strany a opozice, nelze tedy vyhlásit volby proti vůli opozičních stran.

Málokdo tehdy čekal, že se podle nových pravidel nějakých předčasných voleb brzy dočkáme. Leč stalo se. Před několika dny ohlásila ministerská předsedkyně Theresa May, že dosáhla souhlasu parlamentu k vypsání předčasných voleb (snap election). 19. dubna bylo konání voleb odhlasováno v Dolní sněmovně poměrem 522:13. Jako termín voleb byl stanoven osmý červen 2017.

Souvisí to samozřejmě s brexitem.

V nejbližších dvou letech se povedou mimořádně obtížná vyjednávání o budoucích vztazích Velké Británie a EU. Německá kancléřka Angela Merkel už dala zřetelně najevo, že Britům nebude vycházet nijak vstříc; jde zejména o britské příspěvky do společné bruselské kasy, které představují cca 13 miliard liber ročně a které EU chce dostávat do roku 2020, i když Británie přestane být členem už v březnu 2019 (rozpočtové období EU je totiž šestileté, 2014-2020).

V této situaci se může ukázat, že těsná většina v parlamentu nebude Therese May stačit. Určitě by se jí více hodilo, kdyby na své straně měla výraznou většinu Dolní sněmovny.

Volební preference jsou již delší dobu na straně konzervativců. To je velmi netypická situace, zejména uprostřed volebního období. Běžně se totiž v Británii stává, že uprostřed volebního období (které je nutně provázeno nepopulárními politickými a rozpočtovými opatřeními) vede v preferencích opozice, a teprve s blížícím se datem voleb se začínají voliči vážně rozmýšlet, jestli je lepší „vrabec v hrsti nebo holub na střeše“. V posledním úplném volebním období tomu bylo nejinak – mezi lety 2010 a 2015 vedla po většinu času Labour Party, chvílemi natolik výrazně, že už si začala zvykat na myšlenku návratu k moci. Nakonec jí to ovšem nevyšlo.

Tentokrát ovšem vypadá situace jinak.

Volební preference 2015-2017

V současné době si konzervativci udržují nad labouristy pohodlný náskok mezi 15-20 %, který v britském volebním systému first-past-the-post (jednokolový většinový systém) znamená vyhlídku na volební triumf neviděný zhruba sto let. Ve hře jsou dokonce i některé okrsky ve Walesu, jež býval dlouho labouristickou baštou. Je možné, že konzervativci dosáhnou na nějakých 450 křesel.

Z hlediska Theresy May mají nadcházející volby samé výhody:

a) téměř jistě posílí svoji většinu v Dolní sněmovně, otázka je pouze „o kolik“,

b) bude mít dalších pět let na to, vyjednat brexit a nasměrovat Británii někam po brexitu,

c) znemožní svým kritikům používat oblíbený argument, že nevyhrála žádné volby (to skutečně zatím nevyhrála. Volebním lídrem konzervativců v roce 2015 byl David Cameron, který odstoupil z funkce po prohraném brexitovém referendu),

d) vypadá to, že by dokonce mohla poškodit pozice Skotské národní strany, která v minulých volbách získala 56 z 59 skotských poslaneckých křesel. Od té doby došlo k propadu cen ropy a zemního plynu – což značně ohrozilo skotské národní finance – a SNS už nemá ten „šmrnc novosti“, co dříve. Zato šéfka skotských konzervativců Ruth Davidson si poslední dobou získala určitou popularitu a nedá se vyloučit, že konzervativci v následujících volbách získají pár křesel i ve Skotsku.

Záhada je, proč s konáním předčasných voleb souhlasili labouristé. Ona se totiž v podstatě opakuje situace z roku 1983. Pod novým předsedou Jeremym Corbynem šla Labour Party hodně doleva a ztratila kontakt s „přelétavými voliči“ z řad nižší střední vrstvy. Ti by byli ochotni slyšet na středový program a volit středové politiky, ale Jeremy Corbyn a jeho spolupracovníci ze stínové vlády je děsí (takové vzdání úcty zesnulému Chávezovi v Británii opravdu nepůsobí kladně; voličským repelentem je také např. Diane Abbott, stínová ministryně zdravotnictví, která se vyznamenala mj. několika otevřeně rasistickými poznámkami na adresu bělochů; ti přitom tvoří cca 90 % britské populace).

Je možné, že labourističtí poslanci, kteří většinou patří ke středovému křídlu strany, si od těžké porážky v nadcházejících volbách slibují možnost vyměnit stávající vedení strany za jiné, které bude pro nerozhodnuté voliče podstatně přitažlivější. Vzhledem k mechanismům voleb vedení v Labour Party to ale nebude jednoduché. Stranické primárky obecně podléhají riziku, že je ovládne dobře organizovaná politická klika, která ovšem nedokáže oslovit širší vrstvy obyvatelstva.

(Pozoruhodné je, že ten samý problém mají na druhé straně kanálu La Manche. Francouzská socialistická strana si zvolila v primárkách za prezidentského kandidáta Benoita Hamona, kterého protlačilo dopředu dobře organizované křídlo mladých zelených aktivistů. Pro běžného voliče byl ale Hamon natolik nestravitelný, že v prvním kole prezidentských voleb skončil až pátý a získal jen něco přes 6 % hlasů. Porážka epických rozměrů, protože Parti socialiste bývala zvyklá nejhůře na druhé místo.)

Therese May hraje do karet rovněž pozvolný úpadek UKIP. V minulých volbách hrozila UKIP sebrat konzervativcům kritické množství hlasů. Proto ostatně David Cameron slíbil voličům referendum o brexitu. Teď se však UKIP ocitla v bodě, kdy neví, co dále. Referendum se konalo, Leave zvítězilo. Současná ministerská předsedkyně vypadá jako kompetentní člověk, kterému lze vyjednávání svěřit. Now what?

UKIP uskutečněním brexitu ztratila hlavní pilíř své existence a navíc přišla o svoji zavedenou tvář, protože známý bouřlivák Nigel Farage rezignoval na vedení strany. Není divu, že preference strany padají. Přesto může ještě v nadcházejících volbách sehrát určitou roli, i když nepřímo: vedení UKIP přislíbilo, že tam, kde do parlamentu za konzervativce kandiduje příznivec brexitu, nebudou proti němu stavět vlastního kandidáta. V britském volebním systému to může představovat rozhodujících pár procent.

Jednoznačnými zastánci Remain, setrvání v Evropské unii, jsou Liberální demokraté, kteří ještě v roce 2010 udělali docela solidní výsledek a následně 5 let spoluvládli v koaliční vládě s konzervativci. Je možné, že v některých okrscích, které byly silně pro-Remain (např. ve Skotsku), získají nová křesla. Jejich celkové preference kolem 10 % však neslibují příliš velký úspěch. Momentálně mají Lib-Dem devět poslanců. Domnívám se, že reálně mohou poskočit na 25.

Každopádně to zatím vypadá, že po 8. červnu bude Theresa May vládnout s nejsilnějším kabinetem ve všech velkých zemích západní Evropy. Částečně je to samozřejmě artefakt britského volebního systému, ale srovnání s kontinentálními zeměmi je stejně dost nápadné.

Tak např. Španělé stavěli svoji menšinovou vládu celkem rok, během kterého se konaly hned dvoje volby. Favorit francouzských prezidentských voleb Emmanuel Macron nemá v Národním shromáždění zatím ani jednoho poslance (jeho hnutí En Marche je nové a nezavedené) a ani po parlamentních volbách v půlce června nemůže počítat s významným ziskem křesel. V Německu vládne velká koalice, přičemž po volbách to vypadá na další velkou koalici. V Nizozemsku se už druhým měsícem vedou obtížná jednání o budoucí koaliční vládě, protože jednající strany se nemohou shodnout na tak zásadních prvcích programu, jako je postoj k imigraci. A Itálie, ta je samozřejmě stejně nestabilní jako vždycky. (Nedávno zemřela nejstarší Italka Emma Morano. Dožila se 117 let a přežila za tu dobu 90 různých italských vlád.)

Silnější vláda v Londýně bude mít nepochybně lepší pozici v brexitových jednáních. Jak ale skutečně dopadnou, to budeme v nejbližších dvou letech teprve pozorovat „naživo“.

*****************************

Hudební epilog
Jestlipak někdy vznikne „Englishman in Brussels“?

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora