David Cameron doplatil na obmyslné sliby, které mu měly pomoci k úspěchu

Slavný britský autor 20. století Evelyn Waugh, který byl svým politickým, náboženským a estetickým založením ultra-tory, ve svém prvním (satirickém) románu Sestup a pád z roku 1928 popisuje na jeho počátku scénku, jak opilí studenti z Bollinger Clubu na Oxfordu napadnou hlavního hrdinu, stáhnou ho z kalhot a on pak (téměř) nahý musí běžet domů; je však vedením univerzity zahlédnut. A tak je – na rozdíl od dovádějící zlaté mládeže z daného klubu –z Oxfordu vyloučen. Pak to s ním jde už jen dolů vodou.

Bollinger je proslulá značka šampaňského; právě tento název použil Waugh pro pojmenování klubu skutečného, který na Oxfordu dodnes existuje. Jmenuje se Bullingdon Club a jeho výroční večeře jsou legendární. Slušní bohatí studenti na nich v předem řádně objednané restauraci večeří v tmavě modrém smokingu s klopami slonovinové barvy a se světle modrým motýlkem. Velice rychle se zpijí do němoty, všechno sklo a porcelán rozbijí –a taky tu část dřevěného nábytku, kterou rozbít lze – a pak druhý den všechnu škodu velice slušně zaplatí.

Prostě oxfordská tradice

V druhé polovině 80. let 20. století studovala na Oxfordu řada mladíků, kteří byli členy Bullingdon Clubu a kteří dnes jsou či donedávna byli ve vysoké politice. Britský premiér David Cameron, jeho ministr financí George Osborne, bývalý starosta Londýna (a zřejmě příští premiér) Boris Johnson, bývalý polský ministr zahraničí Radek Sikorski atd. Všichni v té době na Oxfordu, všichni členové Bullingdon Clubu.

David Cameron si nyní musí připadat jako hlavní hrdina Waughova románu. Až na to, že na rozdíl od něho si svou současnou situaci zavinil sám. Ale to, co nyní zažívá, je „sestup a pád“.

V prosinci 2005 se stal lídrem Konzervativní strany. Bylo mu tehdy devětatřicet let. Měla dva vážné protikandidáty, podle mě oba lepší než on a rozhodně pravicovější. V hlasování o post lídra vyhrál však Cameron. Aby získal městské, liberální, centristické, ekologicky uvědomělé, „metrosexuální“ voliče, posunul stranu doleva, především v morálně-kulturních a environmentálních otázkách. A skutečně, získal pro stranu asi tři procenta nových voličů (byť zlí jazykové tvrdí, asi správně, že tímto posunem tři procenta starých, do té doby loajálních toryů ztratil ve prospěch euroskeptické Strany nezávislosti Spojeného království UKIP). V květnu 2010 však jeho strana vyhrála volby a on se stal premiérem; třebaže v rámci koaliční vlády s liberálními demokraty. Nebylo mu ještě čtyřiačtyřicet let. V roce 2014, aby vyřešil „skotskou otázku“, vypsal ve Skotsku referendum, jež zahrnovalo jen dvě možnosti: status quo, anebo vystoupení Skotska ze Spojeného království, tedy nezávislý skotský stát. Explicitně v referendu nepřipustil možnost, kterou preferovala většina Skotů: setrvání ve Velké Británii, ale ještě výraznější decentralizaci, více pravomocí pro Skotsko. Riskoval – a vyšlo mu to. Skoti poměrem 55:45 hlasovali pro status quo.

Před volbami v květnu 2015, aby zastavil odchod dalších toryů k UKIP, přislíbil, že pokud jeho strana volby vyhraje, do dvou let vypíše referendum o vystoupení Velké Británie z EU. Vyslal euroskeptickým toryům signál: nemusíte hlasovat pro UKIP, zůstaňte u konzervativců, a když si brexit přejete, budete moci o něm hlasovat v referendu. Domníval se, že se zopakuje skotská situace: on volby vyhraje a pak (těsně) i referendum (za setrvání). Bude politickým géniem.

Oběť večírku

Zpočátku mu vše vycházelo: skutečně, toryové masivně neodešli k UKIP, setrvali u konzervativců, hlasy mu hodili a Cameron se stal podruhé premiérem; dokonce ve vládě jednobarevné.

Slib splnil a referendum vypsal. Jenomže ho prohrál. Sice těsně, ale prohrál. Gambit mu nevyšel. Místo toho, aby vešel do dějin jako premiér-machiavellián, vejde do dějin jako premiér-„lůzr“, který možná spustil kaskádu událostí, jež povedou k rozpadu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Je jako oběť „večírku“ Bullingdon Clubu. Coby premiér končí někdy v říjnu letošního roku, to mu bude přesně padesát let. To je věk, kdy jiní začínají v politice stoupat; on v ní bude končit. Ale asi ne úplně; jako většinu bývalých premiérů i jeho královna povýší do šlechtického stavu a on bude moci zasedat ve Sněmovně lordů.

Sloužit jako premiér Jejího Veličenstva je veliká čest a jemu se této cti po dobu více než šesti let dostalo. Jeho rezignační projev byl vzorem slušnosti, zdvořilosti, velkorysosti a velkodušnosti. A taky demokratické kultury. Mohl by sloužit za vzor i politikům našim – a taky Junckerovi, Mogheriniové atd.

Projev to byl dobrý a zdvořilý; jen si musel u něho říkat: „škoda té bullingdonské pitky včera večer...“

LN, 27.6.2016

Autor je ředitel Občanského institutu