19.3.2024 | Svátek má Josef


VELKÁ BRITÁNIE: Konec Mayové a možná i brexitu

27.5.2019

Téměř tři roky uplynuly od památného červnového referenda, které nejen rozhodlo o brexitu, ale do čela britské vlády postavilo Theresu Mayovou. Po dvouletém vyčerpávajícím vyjednávání s Evropskou unií, divokých sporech ve vládě i v parlamentě, zuřivých útocích rozhádaného tisku a médií i nesmiřitelně rozpolceného národa, podala ocelová lady v slzách demisi. Po Margaretě Thatcherové, kterou sesadili její eurofilní kolegové, a Davidu Cameronovi, jemuž neposkytla EU nejmenší ústupek, s nímž by mohl referendum vyhrát, se stala Mayová už třetí hlavou vlády, která v anglickém sporu s Unií padla. Po celou tu dobu projevovala železnou vůli a nadlidskou houževnatost, nedokázala ale vyjednat dohodu, jež by mohla být i kompromisem v britském konfliktu mezi neoblomnými zastánci setrvání a zastánci vystoupení z Unie. Nic takového totiž neexistuje.

Usilovala vyjednat odchod za podmínek volného obchodu. EU jako zárodek evropského impéria ale trvá na svých kartelových pravidlech a Británie mimo celní unii by měla výhodu volného obchodu s celým světem a zároveň bezcelní přístup na unijní trh. Takové privilegium nemají ani členské státy, ba ani s unijním kartelem svázáné Švýcarsko a Norsko a ty ještě za výsadu tvrdě platí. Proto také musela Mayová uznat veškerá vnitřní nařízení společného trhu, externích cel a pravidel omezujících import. Dohodu „brexitu jen podle jména” (BRINO) ovšem suverenisté mezi konzervativci ani za cenu kontroly hranic, kterou vyjednala a považovala za velký ústupek Unie, přijmout nemohli a teprve během maratonu vyjednávání v Bruselu si uvědomili, že jedinou cestou k nezávislosti by byl odchod bez dohody a obchod s Evropou za normálních podmínek nečlenských států. Zastánci setrvání a zejména labouristická opozice tuto možnost považují za národní tragedii, jež sníží HDP, vyvolali celonárodní hysterii, žádají druhé refrendum a rozpolcený vládní kabinet premiérce nedovolil předstoupit před parlament se čtvrtým návrhem stejné dohody. Žádný brexit establishment neschválí.

Ze zpětného pohledu lze premiérce vyčíst mnoho chyb, její osud zpečetily především předčasné volby a těsná nevýhra. Nepochybně postrádala vůdčí charisma a neuměla si vytvořit koterii věrných nohsledů. Konzervativní vláda závisela na deseti poslancích, Severoirčanech, a když do jednání zasáhl Dublin a prosadil si v Unii přílepek do dohody, tzv. stopku proti eventuálnímu zavedení celní hranice na ostrově (holý nesmysl) a EU prohlásilo smlouvu za neměnnou, rozzuření loajalisté z britského Irska (DUP) s mnoha konzervativci hlasovat pro ztrátu britské suverenity na svém území odmítli. Další karambol nastal v den, kdy měla Británie z Unie vypadnout bez dohody (29. března), když totiž po všech možných úlitbách Mayové neprošla úmluva potřetí, byl už odchod bez smlouvy vzbouřenými poslanci předem vyloučen, a tak mohli bez rizika dohodu odmítnout a vládě nezbylo než požádat EU o odklad.

Je podivné, že se ani Brusel ani Angličané nepokusili vyjednat výjimku z evropských voleb, jako by předpokládali, že Británie v Unii zůstane.

A starý harcovník Nigel Farage, který během dlouhých let vytvořil ze strany pro nezávislost (UKIP) třetí politickou moc a donutil vládnoucí konzervativce k vyhlášení dlouho slibovaného plebiscitu, se kterým souhlasila i opoziční labouristická strana, narychlo sehnal peníze a vyrazil opět do boje proti zradě establishmentu. Podle průzkumů by měla jeho strana brexit získat 32-36 procent a D’Hondtovým přepočtem ještě vyšší procento europoslanců. Opozice je navíc roztříštěná a některé malé strany propadnou a jejich hlasy se rozdělí. Volby jsou nepřímo druhým referendem o brexitu, avšak jejich matematika vyvolá mylný dojem, že jsou zastánci brexitu ve velké převaze. I tak se ale konzervativci na pátém místě za stranou zelených nacházejí v tragické situaci, jaká nemá obdoby. Většina národa viní za chaos a neschopnost vyjednat brexit vládu a strana by pravděpodobně prohrála příští volby, přestože v neúprosném většinovém systému dvou stran Farageova protestní monotematická strana zvítězit nemůže, mnoho konzervativců jistě přebere.

Zápas o vůdce strany a premiérské křeslo probíhá již neoficiálně delší dobu a jenom opravdu charismatický lídr by mohl stranu opět postavit na nohy. Jeden tu nepochybně je, Boris Johnson, dvojnásobný starosta Londýna, spisovatel a zdatný rétor, má však pošramocenou pověst chaotického člověka, který nemístně vtipkuje (z pohledu dnešní puritánské politické korektnosti) a mnozí kolegové v parlamentu jej nenávidí za úspěšnou kampaň o brexit a velkou popularitu mezi straníky. Postavilo se proti němu 17 kandidátů, ale strach ze staronového socialisty Jeremy Corbyna a z Nigela Farage by teoreticky vzato měl stranu sjednotit. V převládající hysterii dost nepravděpodobné.

Teprve budoucnost ukáže, zda Mayové kompromisní dohoda nebyla to nejlepší, čeho bylo možné dosáhnout. Dolní sněmovna si ze tří čtvrtin nepřeje opustit Unii a odchod bez smlouvy absolutně nepřipustí, nemá jen odvahu zradu na lidovém hlasování přímo odhlasovat. Trn z paty by jí mohlo vytrhnout druhé referendum o nové smlouvě. Opozice potopila premiérčinu dohodu účelově, podařilo se jí slabou vládu zdiskreditovat a mohla by vyhrát volby. Nový premiér z Unie nic podstatnějšího nevymámí a jak napsal Simon Jenkins, bez „pokrytecké virtuozity na výši Disraeliho žádnou verzi vystoupení z Unie neprosadí”. Měl by snad odvahu rozpustit parlament a jít za brexit do voleb?

MfD, 25.5.2019