25.8.2016 | Svátek má Radim






VELKÁ BRITÁNIE: Kde vzdělání přestalo být smyslem školy

28.7.2014

V Anglii musí premiér čas od času a přede vším před volbami obměnit vládní kabinet, čili své ministry, aby ti špatní, to znamená kritizovaní, vypadli a naopak ti chválení byli povýšeni. Je ovšem otázka, zda je kontroverzní a kritizovaný ministr vždy špatný: může být nepopulární jen proto, že prosazuje nepříjemné leč nezbytné reformy. Anglický premiér David Cameron má už jen rok do voleb, což dnes znamená předvolební kampaň, a proto nedávná razantní obměna kabinetu (reshuffle) měla ukázat, jak pevně řídí vládu i stát a nešetří ani své nejbližší spolupracovníky a kamarády, jako je ministr zahraničí William Hague nebo ministr školství Michael Gove.

Vyhazov Govea na post „vrchního biče“ (chief whip), jenž staví poslance strany do latě, aby parlamentní frakce volila jednotně, a nemůže se ve sněmovně politicky vyjadřovat, bylo pro toryovce smutným překvapením. Za dobu svého neúnavného čtyřletého ministrování se stal ikonou strany a nenáviděným postrachem levice i učitelských odborů. Od Margarety Thatcherové nebyl v Británii oblíbenější i nenáviděnější politik. S vervou politického konvertity (vyrůstal jako adoptivní syn v rodině socialistů a získal prospěchové stipendium do elitní soukromé školy) se pustil do radikální přestavby upadajícího anglického školství.

To se během několika desetiletí rozpadlo na školy elitní a mizerné školy státní. Podíl placených soukromých škol vzrostl ze tří procent na trojnásobek, více rodin si drahé školné už dovolit nemohlo. Jak posměvačně praví lidová moudrost: „Otevři pusu a já ti povím, v které škole tě připravili o vzdělání!“ Podle tabulky mezinárodní srovnávací agentury (Pisa) jen od roku 2000 do roku 2009 upadli žáci základních a středních škol z osmého místa v matematice na dvacáté osmé, ze sedmého místa ve čtení a rozboru na dvacáté páté a ze čtvrtého v přírodních vědách (science) na místo šestnácté. Podle statistiky Školského úřadu čtvrtina žáků, kteří opouštějí povinnou školní docházku, není schopna plynule číst, zřetelně vyslovovat a pochopit text (jedná se tedy řečeno mírně o poloviční analfabetismus). Mnoha Angličanům dnes pobratimci z jiných anglickojazyčných zemí jejich výslovnosti vůbec nerozumí. V dnešní tzv. informativní společnosti produkují státní školy nezaměstnatelné.

Co se to vlastně přihodilo, že národ, který přinejmenším dvě století produkoval světovou vědeckou elitu, takhle dopadl? Tak jako v politice a sociální psychologii příčinu nalezneme v revoltě nové generace šedesátých let, která se obrátila proti civilizační tradici nerovného vzdělání. Za zločin se začala považovat výběrová gymnázia, jejichž likvidaci nedokázala zabrzdit ani Thatcherová. Nadaní žáci měli být součástí všeobecně vzdělávacího systému jako v komunistických státech (tam ovšem vládl kázeňský režim). Byl to především vliv marxismu, podle něhož je vědomí (samo myšlení) výrazem vládnoucí třídy a nemá nic společného s hledáním objektivní pravdy. Žádná neexistuje.

Vznikla nová pedagogika a noví experti, kteří měli za úkol prosadit vizi egalitářské výchovy, školu jako místa, kde místo reprodukce znalostí se budou bez konkurence a bez známek vychovávat děti k vědomí vlastní důležitosti, vlastního já a sociální rovnosti. Učení mělo vycházet ze hry a kreativity žáka, z jeho vlastní zkušenosti, důraz byl na aktivitě a zapojení do kolektivu, memorování faktů a historických dat bylo odloženo na smetiště dějin. Profesoři pedagogiky začali prosazovat novou vizi učitele jako zástupného otce či matku, z důrazu na předmět výuky se mělo přejít na důraz individuální důstojnosti dítěte, na úkor autority předmětu a potažmo i učitele, který něco zná. Mělo se vycházet z potřeb žáka a jeho možností (child centred education).

Není pochyb, že vynikající učitel, jenž plá nadšením pro krásu svého předmětu, dovede nadchnout, že umí podat vysvětlení často zábavně, že miluje své žáky, ale takových je málo, a bez nabiflovaných faktů chybí materiál k myšlení (o násobilce nemluvě) a nahrávat individuálnímu sebevědomí bez důrazu na píli a výkon ke vzdělání nevede. I průměrný učitel musí být průvodcem vnějšího a na jeho vůli nezávislého světa, jinak ztrácí epistémickou autoritu a má jen autoritu deontickou, čili disciplinární, závislou na jeho libovůli, a v jeho třídě nastává chaos.

Děti mají smysl pro férovost a autorita učitele, který ztrácí nervy, je nalomená. Tragickým přesunem důrazu z vyučovacího předmětu na žáka proto nastal kolaps discipliny a atmosféry nutné k soustředění. Bylo to, jako by se mělo stavět na principu mateřské školky. Velmi dobře to postihla jedna učitelka indického původu, když prohlásila, že žáci za špatné výsledky v soukromých školách většinou viní sami sebe, uznávají, že se dost nesnažili, kdežto ve státních viní zásadně učitele a ještě mají často podporu svých rodičů.

Michael Gove věděl, že ve státním provozu a učitelských odborech navzdory špatným výsledkům, které jsou ovšem zastřeny sníženými požadavky písemných maturit (malé i velké), platí diktát egalitářské ideologie a státní školy musí být nezávislé tak, jako ty soukromé, mají-li lépe fungovat. Během prvního roku svého ministrování zdvojnásobil počet tzv. svobodných akademií na 629 (založila je Blairova vláda) a do jeho odchodu přesáhl už jejich počet čtyři tisíce. Vznikají spontánně, financuje je stát, ale o výuce spolurozhodují učitelé a vedení školy.

Vysloužil si nenávist odborů, které rozčiloval i svou rétorikou, („nemůžeme připustit, aby hloupé děti bohatších rodičů měly lepší výsledky než talentované děti chudých“) a v pofiderním hlasováni mu vyjádřily nedůvěru, a když loni publikoval rigoróznější osnovy na podporu klasické anglické literatury a dějepisu, stovka akademiků napsala protestní dopis. Ministr padl, ale jeho dílo žije.

Anglická tragická zkušenost, by měla být varováním i pro nás. Navštívil jsem nedávno základní školu ve svém sousedství a v hlavním vestibulu byly na stěně vyobrazeny hlavičky dětí a pod nimi nápis „naše krásná já“. Ne ego, ale pokora vůči vnějšímu světu vede ke vzdělání!

Týždeň, 28. 7. 2014

Převzato z Blog.aktualne.cz/Alexander-Tomsky se souhlasem autora



Diskuse


J. Kostelanský
22:41
28.7.2014

J. Kostelanský
22:28
28.7.2014

B. Rybák
19:58
28.7.2014

D. Švik
19:06
28.7.2014

P. Vaňura
15:58
28.7.2014

M. Mýval
Ubu
18:19
28.7.2014

M. Mýval
18:23
28.7.2014

M. Prokop
18:28
28.7.2014

V. Podracký
11:51
28.7.2014

V. Novak
12:53
28.7.2014

V. Podracký
15:37
28.7.2014

J. Schwarz
19:33
28.7.2014

R. Brzák
10:20
28.7.2014

M. Prokop
9:57
28.7.2014

Z. Jaromír
5:51
28.7.2014

M. Vondráček
10:10
28.7.2014

počet příspěvků: 38, poslední 28.7.2014 10:41









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.