Epidemie eboly se netýká jen rozvojových zemí, ale nás všech. Řešit její příčiny by tak měl i Západ

Epidemie eboly přiměla v polovině července Světovou zdravotnickou organizaci, aby v Demokratické republice Kongo vyhlásila stav hrožení veřejného zdraví mezinárodního významu. Tato vysoce nakažlivá choroba se začala v zemi šířit už v srpnu 2018. Experti Světové zdravotnické organizace od té doby zasedali pětkrát, a ještě v červnu nehodnotili situaci jako hrozivou. Co se za necelý měsíc změnilo?

V červnu evidovali v Kongu oficiálně kolem dvou tisíc nemocných ebolou. Nikdo netrpěl iluzí, že lékaři podchytili všechny případy. Skutečný počet nemocných byl ve skutečnosti mnohem vyšší. Do půli července se zvedl počet nahlášených případů o pět set. Na postoj Světové zdravotnické organizace však měla zásadní dopad čtyři nová onemocnění ebolou. Tři případy se objevily v Ugandě a jeden v bezmála dvoumilionovém městě Goma na hranicích Konga s Rwandou. Světová zdravotnická organizace je vyhodnotila jako „znepokojivé známky možného šíření epidemie“.

Západem opomíjené choroby

První oficiálně podchycená epidemie eboly propukla v roce 1976 v dnešním Jižním Súdánu. Následovaly další v Kongu a Ugandě. Počty evidovaných obětí se pohybovaly řádově ve stovkách a svět to vnímal jako tragédie „lokálního významu“ odehrávající se v exotických končinách. Pro obyvatele ekonomicky vyspělých zemí to byla většinou jen mrazivá aktualita.

Na tom se mnoho neměnilo až do roku 2013, kdy propukla epidemie eboly v západní Africe. Oficiální statistiky vykázaly téměř 30 000 nemocných a víc než 11 000 mrtvých. Skutečné počty byly opět mnohem vyšší. Největší pozornost na sebe strhli tři nemocní. Thomas Eric Duncan přicestoval s nákazou z Libérie do Spojených států. Theresa Romerová onemocněla ve Španělsku a Pauline Cafferkeyová v Británii. Ebola najednou nezabíjela v končinách, které běžný obyvatel Západu nikdy nenavštíví, ale strašila za humny.

Důkladnou lekci z toho, že pro zabijácké mikroby v dnešním globalizovaném světě neplatí hranice, dostal Západ už na sklonku roku 2002, když se v jižní Číně objevily první případy onemocnění SARS. Už v únoru 2003 onemocněli první obyvatelé Toronta a Kanada patřila s 251 nemocnými a 44 oběťmi na životech k nejhůře postiženým zemím mimo asijskou domovinu SARS. V sedmnácti zemích světa na SARS onemocnělo bezmála devět tisíc lidí a téměř každý desátý chorobě podlehl. Lidstvo však mělo štěstí a v červenci 2003 mohlo prohlásit světovou epidemii SARS za zdolanou.

Boj s epidemií brzdí válka

Fakt, že nemoci kdysi běžné jen ve třetím světě ohrožují obyvatele ekonomicky vyspělých zemí, postrčil vpřed do té doby stagnující vývoj léků a vakcín. V Kongu a Ugandě se dnes proti ebole očkuje dvěma z gruntu novými vakcínami, jejichž účinnost je ale stále velkou neznámou. Likvidaci stávající epidemie a prevenci těch příštích ovšem vakcíny nezajistí. To nedokáže ani vyhlášení stavu hrožení veřejného zdraví mezinárodního významu. Díky němu se sice podaří získat víc peněz na boj s nákazou, ale hlavní příčiny zoufalé situace zůstanou neřešené.

Likvidaci epidemie v jejích ohniscích paralyzuje pokračující válka v Kongu. V postižených oblastech střílejí ozbrojené guerilly na každého cizince. Vyděšené obyvatelstvo tam podlehlo konspiračním teoriím, podle kterých je boj s ebolou jen zástěrkou pro masové zabíjení lidí a obchod s jejich orgány.

„Když chtějí naši lidé léčit v postižených oblastech, musejí tajit, že jsou lékaři, protože jinak je vesničané ukamenují,“ svěřil se v rozhovoru pro Washington Post Tariq Riebel z nevládní humanitární organizace International Rescue Committee. „Peníze samy o sobě situaci nevyřeší. Těmi válku nezastavíme,“ konstatovala Ilona Kickbuschová z Graduate Institute of International Development na zdravotnickém webu STAT.

Je třeba začít od základů

Je jisté, že současnou konžskou epidemii eboly se podaří zdolat. A stejně tak je jisté, že vzápětí vzplane nákaza nanovo někde jinde. Zároveň se objeví epidemie dalších chorob, o jejichž existenci nemá zatím medicína nejmenší tušení. Z ryze epidemiologického hlediska by bylo nejlepší, kdyby tyto nákazy propukly v ekonomicky rozvinutých zemích. Tam by byly podchyceny v samém zárodku, byly by proti nim nasazeny všechny prostředky a pravděpodobně by nenapáchaly větší škody. Nové epidemie se však v drtivé většině rodí v zemích, kde vládne chudoba a politická nestabilita. V oblastech, kde hoří letité ozbrojené konflikty, kde nefunguje zdravotnictví ani školství a kde bude likvidace závažné epidemie komplikovaná.

Dodávky léků, vakcín a práce mezinárodních zdravotnických sborů představují pro tyto země významnou pomoc, ale neřeší příčiny zoufalého stavu rozvojového světa. Fakt, že odtud požár nákaz přeskakuje i do zemí, které se před ním ještě nedávno cítily v bezpečí, by měl být dostatečným stimulem k tomu, aby se svět začal zabývat samotnými kořeny epidemií. Času je málo. Už několikrát jsme jen o vlásek unikli epidemiím globálních rozměrů a je naivní si myslet, že nám přízeň štěstěny vydrží donekonečna.

Autor je biolog

LN, 13.8.2019