V souvislosti s darováním „Obnoveného zřízení zemského“ Vladimírem Putinem, zemské ústavy z roku 1627 (v Čechách) a 1628 (na Moravě), prezidentu Miloši Zemanovi se objevily v tisku i charakteristiky tohoto zákona. Ve všech se uvádělo, že tento zákon nadřadil němčinu nad češtinou. Není to pravda. Nová zemská ústava, která mimo jiné odzvonila konec stavovskému státu a zavedla absolutistický stát, stanovila rovnoprávnost obou zemských jazyků, češtiny i němčiny, a tento „právní stav“ trval až do roku 1918. Jinou věcí byla ale praxe, totiž tzv. „vymahatelnost práva“, po které se volá dodnes. Volání po ní je vždy důkazem, že to s „právností“ státu není v pořádku. Tomu tak bylo i po celou dobu habsburské monarchie a dokazují to i boje českých politiků v 19. století za státní právo a z hlediska jazykového – za jazykové právo. Jedna věc byla ústavní garance rovnoprávnosti obou jazyků, druhou věcí bylo faktické potlačování českého jazyka v důsledku postupující germanizace .

Je zajímavé, že ona „rovnoprávnost“ němčiny s češtinou nebyla vyhlášena nějakou preambulí nebo samostatným prohlášením zakotveným v nějakém dominujícím ustanovení nebo úvodním ustanovení či v jiném předním článku, ale byla jen konstatována jakoby mimochodem - v ustanoveních trestního procesního práva, které byly součástí Obnoveného zřízení zemského.

Tak článek B.XII. Obnoveného zřízení uvádí:

„Jakož a posavád v dědičném království Našem českém za obyčej bylo, že jest ten, který druhého před saudem zemským viniti chtěl, prvé nežli jest to učinil, po dvau osobách ceduli řezanou poslal a na takové poselství své zase od něho světlé a neukryté odpovědi, znalli by se k tomu neb ne, žádal; načež strana odporná nápodobně ve dvau nedělích pořád zběhlých tolikéž skrze ceduli řezanou odpovědí svau jeho zpraviti a takovau podobným způsobem jakž svrchu dotčeno, jemu odeslati povinna byla, což netoliko k zdržení mezi stranami dobrého srozumění, ale také k přátelským porovnáním, ano i potom, k pořádnějšímu vedení slaužilo.

Pročež i my toho v těch příčinách, v nichž jest to předešle za obyčej bývalo (jakož pak kdeby takových řezaných cedulí potřeby nebylo, pod následující literau se vysvětluje) milostivě přitom zůstavovati ráčíme. A mohau se budoucně takové řezané cedule netoliko v jazyku českém, ale i německém spisovati a straně druhé odsýlati, však na ten způsob, aby těm o kterých se ví, že jazyku českého povědomí nejsau, též řezané cedule v jazyku německém, a naproti tomu zase těm, kteří německé řeči neumějí, v řeči české, těm pak, jenžby ani přirození Čechové ani Němci nebyli, v kterékoliv z těch dvau řečí posýlané byly.“

V článku C.II. se rovnoprávnost němčiny zdůrazňuje ještě více:

„A poněvadž tomu milostivě chtíti ráčíme, aby řeč česká a německá v Našem dědičném království Českém zároveň průchod a vzrůst svůj měla; protož spisové buď v české nebo německé podáváni býti mají; na takový však způsob, aby kdež vědomé jest, že obviněný německé řeči není povědom , tehdy v české, a když české řeči není povědom, tehdy v německé, a když obviněný rozený Čech anebo Němec není, v jedné nebo druhé řeči (tím vším způsobem, jakž svrchu o řezaných cedulích dotknuto jest) dodána, a tak potom v téže řeči až do skončení pře procedírováno bylo, a v takovém procesu, tak dobře při saudu zemském jako při dckách zemských, žádnau jinau řečí nic podáváno, jednáno a konáno býti nemá.“

Poněkud obecnějšího charakteru a zároveň pozdější boj o vnitřní úřední řeč v druhé polovině 19. století připomíná ustanovení D.XLVII. Obnoveného zřízení zemského:

„A jakož My to milostivě obmýšleti ráčíme, kterakby obojí řeč česká i německá takový průchod měla, aby všickni saudci zemští jedné jako i druhé řeči povědomost mít mohli; ale poněvadž by to zpočátku poněkud za obtížné přišlo; protož z té příčiny pro lepší a spěšnější fedruňk výpovědi, kdyžby se tak na saud zemský zároveň české i německé věci podali, má nejvyšší sudí zemský nejvyšší úředníky a saudce zemské na dvě rady (jakž se to i při jiných slavných saudech zachovává) rozděliti, kdežto v jedné té radě toliko ti, kteříž německého jazyku dobře povědomi jsou seděti a tu také německé věci se přednášeti a čísti, v druhé pak radě ti, kteří dobře česky umějí, sedati, a tu rovně táž akta v českém jazyku podávaná podobným způsobem přednášena a čtena býti mají….. Při uvažování pak jedné každé výpovědi při nejmenším osm osob, vedle presidenta, a tak v přítomnosti jich devíti, potaz v té řeči, v které se spisy podávali, držán i výpověď sepsána býti má. A když se tak o výpověď neb ortel vedle většího počtu hlasův snesau: to potom na plném saudu zemském (po učinění však nejprve krátké relací, kterauž president oznámíce přitom, jaká se výpověď a v které příčině stala, učiniti má) čteno a publikováno bude. Co se snadnějších rozsudků dotýče, tj. od jedné každé rady stranám ihned se oznámiti mohau.“

Z výše uvedených procesních ustanovení vyplývá, že v oblasti justice byla němčina postavena na roveň češtině, a i když Obnovené zřízení zemské nemělo jakoukoli derogační klauzuli vzhledem k předchozí legislativě stanovující prioritu českého jazyka, tak tato „derogace“ byla dána změnou mocenských poměrů v českých zemích po Bílé hoře. Posuzováno čistě právně, rovnoprávnost obou jazyků byla namístě, právo jednat před soudem v mateřském jazyce obsahuje každý moderní občanský či trestní řád. Zde však, jak ukázal pozdější vývoj českého jazykového práva, bylo takto deklarované ustanovení o rovnoprávnosti jazyků použito (zneužito) k postupně prosazované nerovnosti v používání obou jazyků de facto.

I jen z takto formulovaných ustanovení o rovnoprávnosti obou jazyků bylo jasné, že tato ústavní změna se při politické nadvládě panovníka, dvora a ústředních úřadů (stále více složených z rakouských - jazykově německých - součástí) zakrátko promítne do submisivního postavení českého jazyka. To se také stalo a jak uvádí Karel Malý v „Dějinách českého a slovenského práva do r. 1945“ (třetí vydání, Praha, 2003, s.158.) „…tato rovnoprávnost postupně vedla k panství němčiny jako jazyka úředního. Čeština v 18. století zůstala v ústředních orgánech zachována již jen při slavnostních ceremoniálech a korunovačních obřadech.“ Faktická nadvláda němčiny trvala po celou dobu éry habsburské říše a dokonce se na přelomu 19. a 20. století stala nepřekonatelnou politickou překážkou k dosažení skutečné a právní rovnoprávnosti. Dodejme ještě, že k odstranění veškerých pochybností „Novella a declatoria“ Ferdinanda III. ze dne 1. února 1640 učinila rovnoprávnost obou jazyků platnou i pro městské právo, a to ve všech záležitostech soudních i správních. A dodejme nakonec, že rovnoprávnost němčiny nebyla zavedena z důvodu suverenity, ale z důvodu racionality – neboť vládnoucí vrstva a vídeňský dvůr byly zaměřeny spíše kosmopoliticky a jejich módním jazykem byla francouzština.

Kam tato „rovnoprávnost“ umožňující preferování němčiny a zatlačování češtiny v oblasti dvorní kurtoasie a protokolu vedla, dokazuje i příhoda zmiňovaná Josefem Kočím v jeho „Českém národním obrození“ (Praha 1978), která se stala při jednom z ceremoniálních aktů ve Vladislavském sále na Pražském hradě, kde herold lámající již češtinu ohlásil namísto příchodu Nejvyššího korouhevníka království českého - Nejvyššího kurevníka království českého.

Skutečnost, že „Obnovené zřízení zemské“ (Verneuerte Landesordnung des Erbkönigreichs Böhaimb) nebylo ani celé přeloženo do češtiny, předznamenala další poměr obou jazyků, jak již uvedeno shora.

Nebylo to v historii českých zemí poprvé, kdy ústava platila jen „jako“. Za posledního totalitního režimu tvořila jen paravan skrývající totální porušování lidských a občanských práv, za c. a k. autoritativního režimu poskytovala v habsburské monarchii základ pro politický zápas českých politiků za státní a jazykové právo. A právě v oblasti jazykového práva se mohli čeští politici dovolávat toho, co už bylo dáno „Obnoveným zřízením zemským“, stejně jako Charta 77 se dovolávala ústavy ČSSR z roku 1960 a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech inkorporovaných do českého právního řádu v roce 1976.

Mezníkem pro znovudobývání již „Obnoveným zřízením zemským“ garantované jazykové rovnoprávnosti v českých zemích byl revoluční rok 1848, protože v něm byly vysloveny myšlenky, které se staly překážkami pro jazykové vyrovnání nebo naopak vzpruhou pro jeho dosažení. Největší překážkou pro toto vyrovnání byl nejdříve bachovský absolutismus a teprve po jeho pádu a vydání Říjnového diplomu v roce 1860 začíná éra velkých změn nejen v legislativě, především v ústavním právu, ale i v hospodářství, písemnictví, kultuře, motivovaných úsilím vymanit se z habsburského absolutismu. Další právní a politickou základnu tomuto úsilí poskytla v roce 1867 Prosincová ústava. Ale ani tato ústava ještě příliš nezměnila na jen formální rovnosti českého jazyka. Teprve Stremayerovými nařízeními z roku 1880 došlo ke zrovnoprávnění, chce se napsat podle ústavy (Obnoveného zřízení zemského) již zrovnoprávněné češtiny s němčinou. Na úřední prioritě němčiny se sice nic nezměnilo, ale úřady a soudy musely vyhotovovat rozsudky a rozhodnutí v řeči, ve které bylo podání k nim doručeno. Tím bylo dosaženo vyrovnání v tzv. vnějším úřadování a další desetiletí čeští poslanci na Říšské radě a v Zemském sněmu usilovali o vyrovnání vnitřní – tj., aby se i uvnitř úřadů a soudů úřadovalo oběma jazyky. To se upravovalo (a také zrušovalo) řadou správních norem, nikoli zákony, jako byl např. Herbstův jazykový návrh z roku 1884, tzv. Punktacemi z roku 1890, Badeniho jazykovými nařízeními z roku 1897, Gautschovými jazykovými nařízeními z roku 1898, Výnosem vlády Manfreda Clary - Aldringena z téhož roku, návrhem Thunova jazykového zákona, rovněž z roku 1898, jazykovým návrhem poslanců českého sněmu Herolda a Pacáka, také z roku 1898 a pokusem ministerského předsedy Koerbera z let 1900-1903. Všechny pokusy nebo již vydaná nařízení ztroskotaly na odporu Němců z českých zemí, kterým se v německé Vídni dostalo vždycky většího zastání.

Takže ke skutečnému „úřednímu“ vyrovnání i ve vnitřním úřadování do konce Rakouska-Uherska nedošlo. A protože „Obnovené zřízení zemské“ jako zemská ústava platilo také až do roku 1918, tak se stalo klasickou ukázkou, jak vypadá ústava na papíře. Podobně tomu bylo v ČSSR a nelze vyloučit, že tvůrčím způsobem bude ústava používána dále.