Předchozí díl triptychu končil na počátku dvacátých let minulého století. Předpověď z obecné teorie relativity, Einsteinem předložené na zasedání Pruské akademie věd 25. listopadu 1915, byla potvrzena při zatmění Slunce v květnu 1919. Einstein se vzápětí stal všeobecně známým a oslavovaným učencem. Nicméně ani toto potvrzení teorie relativity nezměnilo zatvrzelost jejich odpůrců, kteří ten souhlas buď vysvětlovali nepřesnostmi měření, nebo tím, že by ho snad mohla poskytnout třeba i klasická fyzika. V Německu se kritici uchylovali i k štvavé národnostní argumentaci. V r. 1919 Einstein dosáhl i rozvodu se svou prvou ženou Milevou a vzápětí uzavřel sňatek se sestřenici Elsou, s kterou měl již sedmiletý poměr. Zatímco Einstein žil v Berlíně, Mileva se o oba jejich syny starala v Curychu. Tyto dvě jeho manželky však nebyly Albertovými múzami jedinými.

Poválečný antisemitismus v Německu na počátku dvacátých let vedl Einsteina k podpoře vzniku čistě židovské Hebrejské university v Palestině. To vyústilo v jeho první cestu do Ameriky s cílem napomoci získávání fondů pro založení university. Na cestu vyrazil s Elsou v březnu 1921, doprovázel je budoucí první prezident Izraele Chaim Weizmann, původní profesí chemik, který však konvertoval na politika. Nicméně Ameriku zajímal Einstein především jako tvůrce teorie relativity. Einstein plnil velké sály, všichni zájemci se nedostali ani na jeho přednášku v Metropolitní opeře. Ve Washingtonu navštívil Bílý dům, poté cestoval do Chicaga, Princetonu, Bostonu, Clevelandu. V Německu se však Einstein stává terčem další nevraživosti. Poté, co je zavražděn ministr zahraničí Walther Rathenau, je Einstein policií varován, že může být dalším v pořadí, a proto dočasně opouští Berlín. Na podzim r. 1922 odjíždí manželé Einsteinovi na delší přednáškovou cestu do Japonska. Na lodi začátkem listopadu obdrží radiogram o udělení Nobelovy ceny, jmenovitě za formulování zákonitostí fotoelektrického efektu (aniž by byla explicitně zmíněna teorie relativity). Význam výsledků o fotoeleketrickém jevu byl nadto o rok později podtržen udělením Nobelovy ceny Američanovi Robertu Millikanovi, který podal přesnou experimentální verifikaci Einsteinem formulované zákonitosti. Millikan též jako první změřil náboj elektronu. Einstein svou Nobelovskou přednášku proslovil až v červenci 1923, ale naopak ostentativně v ní nehovořil o fotoelektrickém jevu, nýbrž o relativitě, s výhledem na možnost vytvořit unifikovanou teorii pole, která by organicky propojovala obecnou teorii relativity s elektromagnetickou teorií a kvantovou mechanikou. Na tomto univerzálním fyzikálním obrazu světa Einstein pracoval až do konce života, aniž by ho ale dokončil.

Einsteinův Nobelovský diplom

Podle příslibu daného první ženě při rozvodu, Einstein finanční odměnu spojenou s Nobelovou cenou převedl ve prospěch Milevy a synů. Pod vlivem poválečné inflace se ale za jednu část pořídily v Curychu tři domy. Zbytek se uložil na účet v americké bance, z něj však Mileva měla přístup jen k úrokům, což byl ústupek od původní velkorysejší nabídky. Věc dál zkomplikovalo, že u mladšího syna Eduarda kolem dvacítky propukla schizofrenie, takže Mileva se o něj musela starat až do konce života, a nemovitosti musela postupně rozprodávat.

V prvních letech Einsteinova působení v Berlíně fungovala jako jeho sekretářka starší dcera Ilse druhé Einsteinovy manželky Elsy. V r. 1918 bylo Ilse jednadvacet let, zatímco její matce 42 a otčímu Albertovi 39. V rodině bylo hotovou věcí, že Albert a Elsa uzavřou sňatek, ledva bude finalizován Albertův rozvod s jeho prvou ženou Milevou. A tak to brala i historie, dokud v devadesátých letech nebyl nalezen dopis z 22. května 1918, ve kterém Ilse informuje svého dřívějšího milence o události dosti šokující nejen tehdy ji, ale vpodstatě udivující i dnes. Ilse píše, že odpolední škádlení náhle vygradovalo v Albertovu nabídku, že si vezme ji namísto její matky. Albert ji tvrdil, že ji miluje, ba miluje ji více než kterýkoliv jiný muž vůbec kdy bude. A že matka je svolná ustoupit stranou, pakliže to Ilse učiní šťastnou. Ta však Alberta chápe jako druhého otce, instinkt ji říká, aby se za něj neprovdávala, ale chce v té věci poradit. V záhlaví stalo velkým písmem, že dopis má být ihned spálen, leč k tomu nedošlo. A nedošlo také ani na ten Albertův blouznivý návrh - naopak po roce uzavírá sňatek s matkou Elsou, manželství trvalo až do její předčasné smrti v r. 1936. Ilse sama zemřela o dva roky dříve na tuberkulozu.

V červnu 1923 nastupuje k Einsteinovi jako dočasná sekretářka třiadvacetiletá Betty Neumann (1900-1972), která vyrostla v pěstounské péči v rodině jeho přítele Hanse Mühsama. Tento židovský lékař pečoval o Einsteinovu matku, když onemocněla rakovinou. Bettino sekretářství bylo jen záskok na šest týdnů za nemocnou dceru Ilsu. Na závěr Betty odmítne gáži a požádá jen o smotek Albertových kadeřavých vlasů. Věc rychle přeroste v milostný vztah trvající dva roky. Loajální choť Elsa neprotestuje a tiše spolupracuje - opouští na dlouhé hodiny byt, aby mohl sloužit pro dostaveníčka. Einstein nabízí Betty bizarní řešení, že by všichni tři přesídlili do Ameriky, a tam by společně ve třech i žili. Střízlivá Betty tuto tripartitu odmítá, a tak Einstein odkloní nabídku profesuru na Columbia university v New Yorku. Po dvou letech nakonec vystřízliví i Einstein a vztah ukončí jako svůj krok od počátku chybný. Zůstanou však přáteli, na rozdíl od Bettiných pěstounů, kteří mají Einsteinovi tu epizodu ještě dlouho za zlé. Na rozloučenou daruje Betty 6-ti stránkový rukopis jednoho ze svých článků, který ona po čtyřiceti letech poněkud nesentimentálně prodá za 2150 $. Mezitím se však Betty obrátí na Alberta v krajní nouzi, kdy po připojení Rakouska k Ríši ztrácí pro svou židovskou národnost zaměstnání roentgenové laborantky v jedné vídeňské nemocnici. Albert zajistí potřebné dobrozdání, na jehož základě získá americké vízum a skutečně v květnu 1939 dorazí do New Yorku. Později se s Einsteinovou pomocí stává v New Yorku opět roentgenovou laborantkou. Na svůj dřívější vztah ale už nenavázali. V r. 1941 připravila Betty vzpomínky Když jsem byla Einsteinovou sekretářkou, leč věc nevyšla, neb ten ji považoval pro svůj obraz za poněkud nepříznivou.

S udělením Nobelovy ceny se Einstein samozřejmě stal veřejnou osobou, byl hojně zván k přednáškám, a též i k mimovědeckým aktivitám. Vedle podpory vzniku Hebrejské university v Jeruzalémě se zapojil třeba i do aktivit Výboru pro intelektuální spolupráci při ženevské Společnosti národů, ve kterém participovala i Marie Curie, nebo i Společnosti přátel nového Ruska. Vystupoval nejen za zrušení povinné vojenské služby, ale i ve prospěch světového odzbrojení. To vše ovšem zhoršovalo jeho postavení ve fašizujícím se Německu. Einstein byl aktivní nejen v nominacích na Nobelovy ceny za fyziku i chemii, ale i za mír. Z české perspektivy je pozoruhodné, že 19.1.1921 v dopise Norskému parlamentu Einstein podporuje návrh (původně od parlamentu ČSR) na udělení Nobelovy ceny za mír Masarykovi (ač, jak sám píše, právo nominovat nemá, neb není profesorem historie ani filosofie - což je dodnes platné pravidlo). Zdůrazňuje, že Masaryk hájil práva menších národů jako Čechů či Židů, přičemž své ušlechtilé přesvědčení prosazoval i když se nezdálo mít žádnou naději na úspěch. Ta nominace neuspěla stejně jako neuspěly třeba nominace Gandhiho, kterého Einstein považoval za příklad politika pro příští generace (v Einsteinově pracovně v Princetonu visely čtyři podobizny: Newton, Faraday, Maxwell a Gandhi).

Podobně jako Newton, i Einstein po dovršení své stěžejní práce před padesátkou onemocněl a rekonvalescence trvala během r. 1928 řadu měsíců. Tehdy šlo patrně o revmatickou horečku a postižení srdce, v zásadě ho ale různé zdravotní potíže provázely už od dokončení obecné teorie relativity v r. 1915 až do konce života. V r. 1930 vyrazí na druhé přednáškové turné do Ameriky, v centru je však působení na Caltechu (California Institute of Technology) v Pasadeně. Tam po přesunu z Chicaga začal ve vedení pracovat Robert Millikan - ten co podal přesné experimentální potvrzení Einsteinových výsledků pro fotoelektrický jev. Podobně odjíždí do Ameriky i koncem let 1931 a 1932. Původně se zdálo, že by mohl působit půl roku v Evropě a půl v Americe.

Einsteinova princetonská busta od Sergeje Koněnkova

Fakticky ale už během r. 1932 se objevuje nová možnost, která nakonec nahradí dlouho předjednávané působení na Caltechu. Louis Bamberger, potomek židovských přistěhovalců z Německa, prodal v r. 1929 svůj řetězec obchodních domů firmě Macy’s. Společně se sestrou Caroline darovali tehdejších 5 miliónů dolarů (dnešních 70 miliónů) na zřízení ústavu se jménem Institute for Advanced Study v Princetonu. Mělo jít o ústav podobný ústavům Společnosti císaře Viléma (dnes Maxe Plancka), tedy akademie věd, sice v blízkosti Princetonské univerzity, avšak na ní nezávislé. Při jednání o gáži Einstein skromně nadhodil 3000$ ročně, dostal však 15000$ (dnešních 260000$). Když se pak v novinách objevilo, že Einsteinovým hlavním působištěm bude Princeton, způsobilo to nejen rozčarování na Caltechu, ale také hnutí myslí americké Ženské vlastenecké koroporace. Konzervativní vlastenky sepsaly 16-ti stránkový elaborát, že takového militantního pacifistu nelze do Ameriky vpustit, neb by nepochybně způsobil úplnou anarchii. Což mělo za následek hodinové interview na vyslanectví v Berlíně, nicméně pak byla víza hladce udělena, a v prosinci 1932 se Einstein opět plavil do Ameriky. To ještě netušil, že se do svého domu v Berlíně už nikdy nepodívá.

Nástup Hitlera k moci v lednu 1933 obrátil i život Einsteinových naruby. V odporu proti nacismu se Einstein vyjádřil, že už nevstoupí na německou půdu. Zřekl se členství v Pruské akademii věd, čímž jen o něco předešel svůj vyhazov z ní. Nacistická moc na to odpověděla prohlášením sekretáře Akademie, že není žádného důvodu litovat ukončení Einsteinova členství v Akademii. Na zasedání Akademie téhož týdne, nobelista z r. 1914 Max von Laue žádal odmítnutí sekretářova prohlášení, leč jeho návrh se už nikdo neodvážil podpořit. Einstein propad akademických poměrů zhodnotí odsudkem, že mezi Němci je jen pár ušlechtilých osobností - Planck na 60%, Laue na 100%. Max Planck byl v té době prezidentem Akademie, a ve prospěch Einsteina nepodnikl veřejně ničeho. Nicméně nakonec ze své funkce v r. 1938 v tichém protestu rezignoval; v lednu 1945 je jeho syn Erwin Planck popraven za účast na atentátu na Hitlera. Nacisté zabavili Einsteinův majetek a vyplenili jeho dům. Dcerám Elsy se však před tím podaří zachránit písemnosti, a přes Francouzské vyslanectví je dostat do ciziny. V dubnu 1933 vydávají nacisté dekret, že nikdo židovského původu (stačí židovský prarodič) nemůže zastávat místo ve veřejné instituci. Tehdy ale byla působnost dekretu ještě omezena výjimkami - nevztahoval se třeba na účastníky války. Dekretem bylo postiženo i 14 nositelů Nobelovy ceny, nebo 26 profesorů teoretické fyziky (z počtu šedesáti v celém Německu).

Během r. 1933 po návratu z Ameriky se Einstein pohybuje po Evropě, zejména v Belgii a Británii. Definitivně si uvědomuje, že pro zbytek života se stane tažným ptákem; do Německa se už skutečně nikdy nepodíval. Na konci léta dorazila Einsteinovi smutná zpráva o jeho dobrém příteli Paulu Ehrenfestovi, se kterým se seznámil ještě za pobytu v Praze, a s kterým si často dopisovali i navštěvovali se. Ehrenfestovi měli čtyři děti, jeden ze synů trpěl Downovým syndromem. V r. 1933 u Ehrenfesta propukla duševní porucha v důsledku které zastřelil nemocného syna i sebe. K této tragické ztrátě přítele došlo v době, kdy Einstein sám se obával o svoji bezpečnost. Byl totiž v jednom německém médiu zařazen na seznam nepřátel Třetí říše, s výmluvným dovětkem, že jde o osoby, které zatím ještě nebyly pověšeny. Evropu navždy opustil 7. října 1933, kdy v anglickém přístavu Southampton nastoupil na zaoceánský parník Westmoreland. Na parníku jej očekávala Else a Einsteinova sekretářka od r. 1928 Helen Dukas, které se nalodily už v Antwerpách. Za deset dní již vstoupili na americkou půdu. Pro utajení příjezdu byl k lodi přistaven vlečný člun, který je převezl do odlehlejší části, kde už čekal vůz do Princetonu.

Deset let před Einsteinem k americkým břehům dorazil i talentovaný ruský sochař Sergej Timofjejevič Koněnkov doprovázený svou elegantní novomanželkou Margaritou Ivanovnou Koněnkovou (1896-1980). Mělo jít o několikaměsíční pobyt v rámci výstavy ruského a sovětského umění, který se však nakonec protáhl na 22 let. Sochařství se též věnovala Margot, mladší z obou dcer Elsy z prvého manželství. Margot se provdala za ruského publicistu Dimitrije Marianova, manželství však skončilo po sedmi letech rozvodem. Marianov so později podílel na Einsteinově biografii, která přes jeho výhrady vyšla v r. 1944. Margot též emigrovala, studovala sochařství na Columbia University, a až do konce života žila a pracovala v Princetonu. Přes sochařství a snad i ruského manžela se dostala do kontaktu s Koněnkovými. To vedlo v r. 1935 k zakázce na vytvoření Einsteinovy busty, která je v princetonském ústavu umístěna dodnes. A tak se i Einstein seznámil s kultivovanou, společenskou a atraktivní Margaritou. Sblížili se a Margarita jej pak v Princetonu často navštěvovala. V r. 1945 se manželé Koněnkovi vrátili do vlasti, kde Sergej byl jako významný tvůrce jmenován národním umělcem.

Koláž Margarity a Alberta s jeho básní z Vánoc 1943

V pamětech generála NKVD Pavla Sudoplatova z r. 1995 je Margarita zmíněna jako vlivová agentka s krycím jménem LUKAS, zaměřená na budování společenských kontaktů. Paměti Sudoplatova jsou avšak v řadě ohledů kritizovány, a specielně je nereálné, že by od Einsteina mohly být získány nějaké technické informace o americké atomové bombě. Einstein se koneckonců na projektu Manhattan vůbec nepodílel. Nicméně znalá Margarita dosáhla toho, že se stali milenci, o čemž měla referovat svému řídícímu orgánu. Ostatně se traduje, že měla mít intimní vztahy i třeba se sladatelem Sergejem Rachmaninovem či pěvcem Fjodorem Šaljapinem. Podle pokynů měla též zorganizovat - fakticky jen čistě společenské - setkání Einsteina se sovětským vicekonzulem v New Yorku. Milenecký vztah dále zviditelnil soubor devíti Einsteinových dopisů, které byly dány do dražby v r. 1998. Šlo o dopisy, které Einstein v období 1945-46 psal Margaritě po jejím odjezdu do vlasti. Zda se však, že na žádný už nedostal odpověď. Do dražby se dostaly i zlaté hodinky, které zřejmě Margaritě daroval na památku - šlo o hodinky s věnováním, které sám dostal během návštěvy na Caltechu v r. 1931. Zachovala se i báseň, kterou Einstein pro Margaritu složil o Vánocích 1943.

Záležitost s vlivovou agentkou LUKAS má jeden grotesktní moment. FBI vedla na Einsteina svazek o celkem 1427 stranách, představující vpodstatě jen směs trivialit, nepřesností a chyb. Leč v celém tom sledovacím spise není ani slovo o vztahu s Margaritou. Zato tam ale je parádní kamuflážní kousek jednoho z organizátorů kampaně proti teorii relativity s antisemitským podtextem z r. 1920, která kulminovala shromážděním v budově Berlínské filharmonie, proti kterému se Einstein tehdy ohradil článkem na titulní stránce v Berliner Tageblatt. Na těch akcích se totiž velmi podílel pravicový nacionalista a bojovník proti židovským vlivům, dokonale nedůvěryhodný Paul Weyland, šíbr ne nepodobný hochštapleru Felixi Krullovi z posledního románu Thomase Manna. V r. 1933 se pak přihlásil do NSDAP, ale většinou byl v cizině, kde se za ním táhla dlouhá série různých podvodů. Nicméně v r. 1948 dorazil do Ameriky, v r. 1953 požádal o občanství a inspirován probíhajícím mccarthismem se rozhodl prokázat své nové, americké vlastenectví. V září 1953 informoval FBI o tom článku v Berliner Tageblatt jako dokladu, jakýže subverzivní živel Einstein je. Vzalo tři měsíce, než FBI článek získala a zjistila, že z něj nevyplývá vůbec nic. Nicméně bývalý bojovník proti židovství a informátor vodící FBI za nos se už v lednu 1954 stal americkým občanem. Sám jsem na takového českého Weylanda taky narazil. Před listopadem ten vykuk byl jedním z vyvolených na českém vědeckém Parnasu. Z něj sice pak spadl, ale ruče si založil pohodovou existenci - když bylo potřeba provést whitewashing čísi minulosti, dodal potřebnou lež, a tak stal ‘nepostradatelným odborníkem‘.

Jiným zajímavým dokladem v tom svazku FBI je dopis, který Einstein poslal soudci Irvingu Kaufmanovi ve věci manželů Rosenbergových. Einstein argumentoval, že by neměl být vynesen trest smrti, neb fakta jsou mlhavá a objektivita je obtížná vzhledem ku společenské objednávce. Z ryze právního hlediska sice šlo o utajené informace, technicky však bezcenné. Samotná čistě fyzikální stránka byla už jasná z práce Hahna a Strassmanna z ledna 1939, za což Hahn dostal Nobelovu cenu za r. 1944 (oznámenou ale až na podzim 1945, a obezřetní Britové ho ze svého zajetí tehdy do Stockholmu stejně nepustili). Sudí ale nehodlal nic riskovat, nerespektoval ani Einsteinovo přání dopis brát jako zcela soukromý, a předal jej FBI. Ta po třech měsících došla k závěru, že dopis ještě nezakládá neamerickou činnost. Později Einstein psal i prezidentu Trumanovi, aby Rosenbergovým udělil milost, leč ani zde neuspěl. Navíc po zveřejnění dopisu se mu dostalo převážně negativní odezvy. Ještě výraznější to bylo, když nabádal, aby kdokoliv předvolaný v rámci vyšetřování neamerické činnosti v době mccarthismu odmítl vypovídat s odvoláním na první dodatek k ústavě (svoboda projevu) a nikoliv na dodatek pátý (zabránění sebeobvinění). Technicky ale nadějnější bylo použít právě dodatek pátý. Senátora McCarthyho tato věc vedla v červnu 1953 k razantnímu vyhlášení, že každý kdo doporučuje Američanům držet v tajnosti informace, které mají o špiónech a sabotérech, je sám nepřítelem Ameriky. Leč na podzim téhož roku zahajuje McCarthy tažení proti podstatně silnějšímu soupeři - armádě - což předznamenává začátek konce mccarthismu. Einstein se snažil intervenovat i na druhé straně železné opony. Např. v r. 1947 píše Stalinovi aby Raoul Wallenberg byl navrácen do Švédska - začíná formulací: Já, jako starý Žid, Vás žádám. Odpověď pouze uváděla, že pátrání po Wallenbergovi byl neúspěšné.

Johanna a Albert na jezeře Carnegie

I další Einsteinova přítelkyně po odjezdu Margarity měla východoevropské kořeny. Johanna Fantová (1901-1981) se narodila v Brně jako Johanna Bobatsch. V r. 1925 se jejím manželem stal Otto Fanta a pak vystupovala jako Johanna Fantová . Fantovi měli na Staroměstském náměstí lékárnu. Jeho matka Bertha Fanta organizovala literární a hudební večírky, na kterých během svého pobytu v Praze participoval i Einstein. Otto dokonce připravil scénář k filmu o teorii relativity, věc však pro nedostatek prostředků finalizovana nebyla. Johanna v letech 1929-30 organizovala Einsteinovi jeho knihovnu, a ten ji brával k projížďkám na jezeře Caputh u Berlína, kde měl letní sídlo. Těsně před vypuknutím války se Otto uchýlil do Anglie, kde ale záhy zemřel, zatímco Johanna emigrovala do Ameriky a objevila se u Einsteina v Princetonu. Ten ji doporučil studovat knihovnictví na University of North Carolina. V r. 1944 se do Princetonu vrací a pracuje jako knihovnice, a později v univerzitní sbírce map. S Einsteinem měli těsný vztah až do konce jeho života, k zábavám opět patřila plavba po jezeře, nyní to bylo jezero Carnegie u Princetonu. Johanna soubor Albertových dopisů, básní, fotografií později prodala, a ten se dostala do držení Princetonské univerzity.

Politicky nekorektní emblém ústavu, ve kterém Einstein působil poslední dvě desetiletí svého života

Teprve však v r. 2004 nalezli knihovníci složku Fantové, ve které byl i deník psaný v němčině. Deník zachycuje konverzace, co s Einsteinem měla na samém sklonku jeho života, názory na politiku, různé fyziky, události dne. Např. Werner Heisenberg je Einsteinem charakterizován jako velký nacista. Přitom Einstein již v r. 1932 navrhuje jak Heisenberga tak i Schrödingera na Nobelovu cenu, přičemž zdůrazňuje, že by to měla být cena pro každého zvlášť. Heisenberg skutečně cenu dostal v r. 1933, ale zpětně za rok 1932, zatímco Schrödinger ji dostal společně s Diracem za r. 1933. V lednu 1937 Hitler zakázal jakémukoliv Němci přijmout Nobelovu cenu v kterémkoliv oboru. V r. 1935 byl Heisenberg v médiu jednotek SS označen za bílého Žida, tedy árijce, co se Židů zastává (zvláště se zastával Einsteina). To tehdy mohlo znamenat konec akademické dráhy. Jeho matka navštívila matku šéfa SS Himmlera, s kterou se znala, čímž se podařilo kauzu urovnat. Později se ovšem Heisenberg stal vedoucí postavou německého projektu atomové bomby, který však vzhledem ku stavu válečného hospodářství Říše neměl už reálnou šanci na úspěšné dokončení.

Tak jak byl Einstein kritický k chybám jiných, byl nakonec podobně kritický i stran své schopnosti vést hamonický život s nějakou ženou (řečeno jeho vlastními slovy čtyři týdny před smrtí) - aktivita to, ve které jsem já sám dvakrát selhal dosti uboze. Tou dobou byla Mileva už sedm a Elsa devatenáct let po mrtvá.

Albert Einstein zemřel 18.4.1955 na prasknutí aneuryzmatu aorty, kterážto výduť byla u něj diagnostikována již v r. 1948.

Tento triptych by asi nevznikl nebýt jistého japonského trendu kokusaika - vzdělávání s mezinárodní perspektivou - který jsem pojal přes seznamování studentů s reálným životem globálních hybatelů vědy jako Einsteina, Marie Curie, Diraca, Hahna, Landaua, Plancka, Schrödingera, .....

(pokračování zas někdy příště)

Autor, univerzitní profesor, strávil přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří - blíže viz Wikipedie.