Již od předminulého století dováželi různí nadšenci nové rostlinné a živočišné druhy, které pak sloužily jako ozdoby, trofeje či jen ukazovaly, že si to ten či onen může dovolit. Za jinými přírůstky byl i vědecký zájem, nebo sem nové invazní druhy zanesly přírodní vlivy. Znalosti přírody byly na takové úrovni, jaké byly, a tak nikoho netrápilo, co se stane, až se nové druhy dostanou do interakce s těmi našimi původními. Ono to v tak velkých systémech nějaký čas trvá, a tak se dlouho zdánlivě nic nedělo. Dnešním přírodovědcům však invazní druhy dělají nemalé vrásky.

Každý asi už slyšel o bolševníku velkolepém, který u nás vysadil v r. 1862 v zámeckém parku Kynžvart kníže Metternich. Původně jako okrasnou rostlinu. Po patnácti letech od výsadby v zámeckém parku se naturalizoval v blízkém okolí. Brzy se stal populární zahradní solitérou a díky výsadbám se rozšířil i mimo centrum introdukce ve Slavkovském lese. Nekontrolovatelně se začal šířit až po roce 1943 hlavně podél vodních toků, později silničních a železničních koridorů. Dnes už je i na Moravě a máme s ním nemalé problémy. Bolševník je silný dotykový alergen s negativním dopadem na lidské zdraví. Jediné metody, které jsou schopny zlikvidovat rostliny bolševníku, jsou aplikace vhodného herbicidu nebo přeseknutí kořene asi patnáct centimetrů pod kořenovým krčkem. K dalším rostlinným invazním druhům také patří pajasan žlaznatý, trnovník akát, borovice vejmutovka, topinambur hlíznatý či křídlatky a další. Ve světě by mohli vyprávět, co umí vodní hyacint. Invazní druhy vytlačují původní druhy či ničí kvalitu půdy nebo působí lidem zdravotní potíže.

Co říká o invazních druzích Wikipedie: „Invazní druh (nebo též invazivní) je druh na daném území nepůvodní, který se zde nekontrolovaně šíří, přičemž vytlačuje původní druhy, které mají podobnou funkci v přírodě jako on. Původním druhům ale mohou i prospět. U obzvlášť nebezpečných invazí může dojít k tomu, že se daný druh začne šířit natolik nekontrolovaně, že rozvrací celé ekosystémy, což vede k rozsáhlým ekologickým škodám a potlačení či likvidaci mnoha původních druhů, ne jen těch s podobnou nikou. Některé invaze mohou skončit až vyhynutím většího množství původních druhů. Za invazivní druh může být považován i člověk.“

Ještě problematičtější jsou živočišné invazní druhy, protože jejich šíření je rychlejší. Školním případem je zavlečení koček, krys, psů a především králíků do australského ekosystému. S důsledky se bojuje dodnes. K invazním živočichům u nás patří karas stříbřitý, mýval severní, norek americký, ondatra pižmová, psík mývalovitý, střevlička východní, želva nádherná, plzák španělský, o kterém by zase mohli vyprávět zahrádkáři, a další. Rak mramorový, zavlečený k nám až po r. 2000, je spolu s dalšími invazními severoamerickými druhy přenašečem račího moru, který deptá naše původní druhy raků. Také jelen sika, původem z Japonska, působí bezesné noci evropským i našim myslivcům. Nekontrolovaně se kříží s naším jelenem lesním a hrozí, že tento náš jelen za čas jako původní druh zmizí. Problém začal už ve třicátých letech 20. století, kdy byla zrušena obora v Lipí a tamní populace se dostala do volné přírody. Stejně tomu bylo i v oboře Čemíny, odkud se zvěř v počtu asi 80 kusů dostala do volné přírody v roce 1948.

Ministerstvo životního prostředí na tuto situaci reaguje a chystá novelu zákona proti invazním druhům živočichů a rostlin. Se zákazem pěstování či chování pod citelnou pokutou. V závažných případech i hubení.

Také vás napadá to, co mě? Že z hlediska budoucnosti Evropy se dnes chováme krajně nezodpovědně. Z důvodů humánních či ekonomických trpíme či napomáháme přílivu populace rasově i kulturně odlišné, nekompatibilní s domácími populacemi. Jsme tedy na úrovni nadšenců z předminulého století, kteří hromadně a bezstarostně přiváželi nové druhy nestarajíce se o to, co to udělá za sto let. Přitom některé důsledky, jako no-go zóny, jsou známy už dnes. Ne, není to xenofobní ani rasistické, je to přece legitimní diskuse a obavy o osud naší populace a jejich potomků. Nechceme přece, aby nás jednou proklínali. I člověk je součástí ekosystémů, které se vyvíjely po tisíce let. Lidé jsou vůbec divní a nekonzistentní. Na jedné straně hromadně pěstují a konzumují zvířata na maso a na druhé straně až fanaticky chrání jiné živočichy, jako brouky a žáby, před výstavbou užitečné dálnice, která omezí exhalace zplodin v projížděných vesnicích. Když vidí přírodovědec, jak gepard loví mládě antilopy, nezasáhne, protože to je řád a běh přírody, který se nesmí narušovat. Když se přírodní prostředí někde snaží omezit přemnoženou lidskou populaci, která se zde neuživí, jde řád přírody náhle stranou. Jsme přecitlivělí a altruističtí a uchylujeme se k sociálnímu inženýrství, které jako všechna „poručit větru a dešti“ zpravidla nekončívají dobře a překvapí nás.

Ano, jsme lidé a vyvyšujeme se nad ostatní organismy svojí humanitou i technickým vývojem, ale ať chceme nebo ne, stejně dál podléháme řádu a běhu přírody a jejím zákonům. Tam při omezených zdrojích úspěch jedněch nevyhnutelně znamená neúspěch druhých. A odhodlaný, nerozkolísaný druh s vysokou porodností je nesporně evoluční genetickou výhodou.