Nadšení, jaké v pondělí ráno (našeho času) zavládlo v řídicím středisku automatu Curiosity (česky Zvědavost) v kalifornském středisku NASA, známe z jiných událostí. Vždycky, když se podaří zvládnout nějaký důležitý krok v poznávání vesmíru, ať už jde o automatické sondy, vylodění lidí na Měsíci anebo dokončení stavby kosmické stanice, se operátoři, vědci a manažeři takto chovají – z chladných vědeckých mozků se stávají lidé plní emocí.

Plno NEJ

Curiosity je šestikolový vozík vážící 900 kilogramů nabitý vědeckými přístroji. Je to nejtěžší vědecký stroj, jaký se podařilo vysadit na některé planetě. A proto může nést nejvíc aparatur, které budou z deseti různých úhlů studovat Mars.
Pro takový náklad museli američtí konstruktéři vymyslet důmyslnější způsob přistání, než jaký se dosud používal. V atmosféře Marsu ho nejdřív brzdil gigantický padák, jaký dosud na Marsu či Venuši nepoužili. Potom sonda manévrovala pomocí raketových motorků. Nicméně konečné měkké posazení na povrch obstarala nylonová lana spuštěná z výsadkového modulu, která se okamžitě po dosednutí odpoutala. Vzhledem k obrovské vzdálenosti Marsu od Země, rádiový signál tam nyní putuje takřka 14 minut, nebylo možné přistání řídit z Kalifornie, američtí specialisté museli celou tuhle operaci naprogramovat do mozku modulu.
Závěrečný manévr považovali američtí specialisté za nejriskantnější, ale věřili si – a dopadlo to dobře. Tímto novým prvkem, o němž se vzletně mluvilo jako o Nebeském jeřábu (Sky Crane), obohatili metody planetárního výzkumu. I když musím poznamenat, že při dalších expedicích nemusí tento jeřáb vždycky stoprocentně fungovat.

Dávné podmínky pro život

Curiosity vymysleli američtí odborníci, zaplatila americká vláda (2,5 miliardy dolarů), nicméně některé z deseti unikátních přístrojů dodaly kromě amerických laboratoří rovněž ústavy z Kanady, Španělska a Ruska. Takové mnohonárodní zastoupení na palubě není u planetárních sond ničím novým – bez ohledu na občasné poryvy nové studené války vyhrávají v konkurzech NASA nejúspěšnější. V tomto případě převažuje názor, že jde o vědu, nikoli o politiku.
Vozítko dosedlo v kráteru Gale, kde podle dřívějších poznatků kdysi dávno tekla voda. Toto zjištění rozhodlo, protože pořád platí pravidlo, že kde je voda, tam je i život, či kde byla voda, tam byl i život. A od začátku výzkumu Marsu v šedesátých letech se vědci na tuto planetu soustřeďují, protože se domnívají, že by tam mohli najít mikroorganismy anebo aspoň stopy po nich staré miliony let.
Na palubě Curiosity je chemická a geologická laboratoř, meteorologická stanice, kamery s vysokým rozlišením, laser analyzující do vzdálenosti devíti metrů kameny, dvoumetrová ruka schopná vrtat do povrchu otvory a sbírat vzorky. NASA uvádí, že přístroje nemají bezprostředně zjišťovat existenci života, nýbrž zkoumat, jestli tam v minulosti byly podmínky vhodné pro jeho přežívání.

Jak poznáme život

Poprvé se pokusili Američané pátrat po životě na Marsu ve druhé polovině sedmdesátých let, kdy tam vysadili dvě sondy Viking. Obě měly chemické laboratoře, které analyzovaly nabrané vzorky půdy, aby v nich našly stopy po životě. Nepřišly však na nic. Někteří odborníci se domnívají, že aparatury byly špatně koncipované, takže potenciální mikroorganismy mohly shořet v jejich pecích.
Tato zkušenost ukazuje, že výběr metod a přístrojů, které budou schopné život najít, není jednoduchý. Možná potrvá i několik desítek let, než se vědci na určitém směru shodnou, a potom tyto aparatury do marsovských sond instalují.
Rovněž další americké automaty, které na Marsu přistály anebo obíhají okolo něho, zjišťují ze všech možných pohledů přítomnost vody a existenci podmínek pro život. Nemyslím, že by Curiosity přinesla v tomto směru nějaký zásadní obrat, rozhodně však posune naše celkové znalosti o této planetě.
Je zajímavé, že Sověti-Rusové se pokoušeli vysílat automaty k Marsu dřív než Američané, ale všechny jim selhaly. To svědčí o přetrvávajícím hlubokém zaostávání jejich elektroniky, k němuž dal podnět koncem čtyřicátých let diktátor Josef Stalin, když označil kybernetiku za "buržoazní pavědu".

Mimozemšťané pro pozemšťany

NASA považuje hledání mimozemského života za jeden ze svých hlavních úkolů. Je to důležité i pro náš pozemský život. Bylo by totiž možné srovnávat vývoj mimozemšťanů a pozemšťanů, což by mohlo přinést poznatky pro další existenci na Zemi, případně i pro léčbu některých složitých chorob. Ovšem nejdůležitější by bylo, kdyby nám kosmičtí mikrobi pomohli odhalit vznik života na Zemi. Nicméně to je jenom hypotetický pohled, zpřesnit to mohou odborníci, až takovou příležitost dostanou.
Při každém úspěšném přistání na Marsu se vynořují hlasy, že objev života by mohl uspíšit pilotovanou expedici na tuto planetu. Je to nesmysl. Příprava takové mise potrvá nejméně půldruhého desetiletí. A je otázkou, jestli by na obživlém Marsu měli přistávat lidé, jestli by nebylo vhodnější vyhlásit ho za oázu mimozemského života a zkoumat ho zdálky. Ovšem i o tom budou vědečtí manažeři rozhodovat, až se expedice vyhoupne na obzor.

Vyšlo ve zkrácení v MFD 7. 8. 2012

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz