Omrzel se vám strach z černé díry, která se prý zrodí v nitru nového urychlovače LHC a spolkne Zemi i s jejími obyvateli? Nebaví vás už děsit okolí „obnošenými vestami“ spíchnutými z potravin z geneticky modifikovaných plodin, z virů prasečí chřipky nebo z apokalyptických obrazů havárie atomové elektrárny? Buďte originální a pořiďte si vlastní „vědeckou“ fámu! Je to tak snadné.

Při příležitosti opětovného spuštění urychlovače LHC (Large Hadron Colider) zažalovali aktivisté fyziky u soudu pro lidská práva. Podle odpůrců LHC vyprodukuje urychlovač miniaturní černou díru, která následně „spolkne“ Zemi a naruší tak fatálním způsobem právo jejích obyvatel na život. „Zlotřilí“ fyzikové zachovávají klid. Zřejmě proto, že na rozdíl od vyděšených kritiků mají reálnou představu o tom, k čemu může a k čemu nemůže v LHC dojít. Argumentují faktem, že v urychlovači nebude docházet mezi částicemi ani k tak silným karambolům, jakým je naše planeta vystavena při neustálém bombardování částicemi kosmického záření. Také počet kolizí v urychlovači bude ve srovnání se světem kolem nás zanedbatelný. Zjednodušeně řečeno, kdyby mohly procesy uvnitř urychlovače LHC ohrozit Zemi, pak by Země už dávno neexistovala, protože by ji zničily jevy ryze přírodní, např. kosmické záření.

Představa LHC stojícího před soudem pro lidská práva by byla bezesporu zábavná, pokud by nebyla symptomem doby a názornou ukázkou toho, jak se dá vyrobit dobře fungující fáma. S její pomocí lze děsit veřejnost, uchvátit senzacechtivé redaktory, užívat si svých příslovečných pět minut slávy a v konečném důsledku si dokonce přijít i na nějaké to euro, jen či dolar.

Základem fungující fámy musí být reálná situace, protože na svědectví o přistání zelených mužíčků v létajícím talíři nebo na zprávy o perníkové rekreační usedlost s obyvatelkou se silnými kanibalskými sklony se dneska nachytá jen málokdo. Urychlovač LHC však stojí, částice se v něm srážejí a výsledkem jejich kolizí jsou pozoruhodné jevy subatomárního světa. To je neoddiskutovatelný fakt. Černá díra se pro výrobu fámy hodí přímo dokonale, protože díky scifi už vstoupila do obecného povědomí a není třeba ji důkladněji popisovat. Hrozba celosvětové katastrofy dodá fámě na naléhavosti, protože nějaký lokální průšvih je ubohá lapálie v konfrontaci s kataklyzmaty, jaká nabízí hollywoodské filmy. Otázka lidských práv už je jen „koření“, které učiní celou záležitost stravitelnější pro humanitně zaměřenou část veřejnosti, která zná z fyziky nejvýše Archimédův zákon.

Často to vypadá, že tvůrci fám uprostřed četby vědeckých publikací usnuli. Začátek ještě vnímali, ale zbytek je jako vystřižený z divokých snů Maxipsa Fíka. Ale tak tomu zcela určitě není. „Tvůrčí úsilí“ výrobců fám začíná právě ve chvíli, kdy opustí pevnou půdu vědeckých faktů a vznesou se do nadoblačných výšin na křídlech vlastní fantazie. Z reálné a správné premisy vyvodí logickým veletočem závěry, z nichž autora originální studie zalévá studený pot.

Pro názornost si můžeme jednu takovou originální rádoby-vědeckou fámu vyrobit. Vyjdeme z publikace skutečně prestižní – z článku zveřejněného ve vědeckém časopise Nature Nanotechnology. Britští vědci v něm prokázali, že nanočástice kovových slitin poškozují DNA lidských buněk na dálku, bez přímého kontaktu. Vědci testovali, nakolik jsou lidské buňky fibroblasty ohroženy nanočásticemi z kobalto-chromové slitiny. Mezi fibroblasty a nanočástice vložili neprůstupnou „bariéru“ zbudovanou ze čtyř vrstev lidských buněk z linie „BeWo“. Po jednom dni kultivace v laboratorních podmínkách vykazovaly fibroblasty neklamné známky poškození DNA. Přitom bylo mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že nanočástice bariérou z „BeWo“ buněk nepronikly. Působily na fibroblasty „na dálku“.

Mechanismus tohoto „dálkového“ efektu odhalil další výzkum. Nanočástice poškozují ty buňky „Bewo“, s nimiž přišly do přímého styku. Uvnitř buňky se spustí řetězec biochemických reakcí, které dosáhnou membrány buňky a přenesou se na sousední „BeWo“ buňku. Buňky bariéry si tento signál předávají jako „tichou poštu“ a ten nakonec dospěje až k fibroblastům na druhé straně buněčné „přehrady“. Vyvolá tam dosud ne zcela jasným mechanismem poškození DNA. Potud fakta. A teď přichází klíčový moment pro výrobu fámy.

Postup si představíme v jednotlivých krocích. Budeme tvrdit, že:

1) Materiál, z něhož byly vyrobeny nanočástice, se používá k výrobě umělých náhrad kloubů čili endoprotéz. (To je fakt.)

2) Ročně jsou kovové endoprotézy voperovány statisícům lidí. (To je rovněž fakt. Tvůrce fámy může navíc těžit ze skutečnosti, že díky seriálu „Nemocnice na kraji města“ je operace endoprotézy obyvatelům ČR důvěrně známá.)

3) Opotřebováváním povrchu endoprotéz se mohou vytvářet v lidském těle nanočástice. (To už s jistotou nevíme, a tak si vypomůžeme nezávazným „mohou“. Navíc lze po případných kriticích důsledně požadovat, aby dokázali s naprostou jistotou, že nanočástice z endoprotéz nevznikají. Tím je dostaneme, protože neexistence čehokoli se prokázat prostě nedá.)

4) Nanočástice mohou vyvolávat v těle poškození i v buňkách, tkáních a orgánech, které nepřicházejí v endoprotézou do přímého styku, (Opět jen spekulujeme.)

5) Na tomto místě zařadí tvůrce fámy pohnutý příběh pacienta, kterému byla voperována endoprotéza a následně onemocněl rakovinou, dostal infarkt nebo Alzheimerovu chorobu. (Nádorová onemocnění, kardiovaskulární nemoci i neurodegenerativní choroby jsou v lidské populaci tak časté, že s nálezem vhodných příkladů nebude mít problém.)

6) V této fázi už tvůrce fámy vystrašil čtenáře, posluchače nebo diváky natolik, že jsou zralí pro finální úder. Ten na sebe bere podobu prohlášení o „příslovečné špičce ledovce“.

7) Nanočástice a nanomateriály jsou všude kolem nás. (To je už zase neoddiskutovatelný fakt. Po logických kotrmelcích tak tvůrce fámy opět stojí pevně oběma nohama na zemi.)

8) Nanočástice se vyskytují se třeba v opalovacích krémech. (Opět fakt.)

9) Zbývá jen dodat: Kdo ví, co to s námi a s celým lidstvem všechny ty nanočástice provádějí.

10) Doporučuje se průběžně zdůrazňovat, že vědci o všem vědí, ale důležitá fakta před veřejností tají. „Teorie spiknutí“ je pořád v oblibě a zabírá. Šílené vědce schopné zničit svět zná každý z knížek a filmů.

Tím je fáma hotová. Pokud je tvůrce fámy idealista, spokojí se s jejím psychologickým účinkem a bude sledovat, jak koluje internetem a jak odtud prosakuje i do klasických sdělovacích prostředků. Pokud je materialista, nakoupí ten nejlevnější opalovací krém, nechá jej přebalit do tub s nápisem „nanoparticle-free“ a začne jej prodávat přes internet. Může o své fámě dokonce napsat knihu, natočit dokumentární film nebo uspořádat přednáškové turné. O čtenáře, diváky a posluchače nebude mít zřejmě nouzi. Špatný nápad není ani založení nadace na boj s nanočásticovým znečištěním světa.

Ale snad abychom se vrátili k Nature Nanotechnology a uvedli na pravou míru fakta, která jsme si při výrobě fámy tak trochu upravili. Sami autoři studie zdůrazňují, že uspořádání pokusu neodpovídalo podmínkách, jaké nastávají v lidském nebo zvířecím těle. Také použité nanočástice se běžně nikde nevyskytují. Další experimenty prokázaly, že stejný efekt mají i ionty chromu a kobaltu a nejde tedy o specifický účinek nanočástic. Mezi miliony uživatelů kovových endoprotéz není patrný zvýšený výskyt žádného závažnějšího onemocnění a je proto pravděpodobné, že ani ionty ani nanočástice případně uvolněné z endoprotéz nemají na lidské zdraví významnější negativní vliv. Preventivním zákazem nanočástic a nonomateriálů bychom lidskému zdraví moc neposloužili, protože některá nadějná léčiva jsou založena právě na efektu nanopartikulí. To všechno jsou fakta nesmírně důležitá, ba přímo klíčová. Pro výrobu fámy jsou však zcela bezcenná a tudíž naprosto zbytečná.

A tak až budeme někde číst o tom, že nás nanomateriály (GMO, atomové elektrárny, urychlovač LHC a jiné civilizační vymoženosti) všechny zahubí, zapátrejme po originálu vědecké studie, na kterou se zpráva odvolává. A neusínejme při její četbě. Co kdyby se nám pak zdál nějaký ošklivý sen?

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora