aneb Údajná domestikace psa lovci mamutů z Předmostí u Přerova

Podle obecného mínění je prvním domestikovaným zvířetem pes domácí (Canis lupus familiaris), jehož kosterní pozůstatky se na lidských sídlištích pravidelně objevují s počátkem střední doby kamenné – mezolitu, po definitivním odeznění poslední doby ledové, kdy v době před cca 12 000 lety se rychle otepluje. Pes žil s člověkem v době, kdy neexistovalo rolnictví ani chov dobytka. Dříve se vyskytly sice ojedinělé názory, opírající se o doklady medvědího kultu a nálezy lebek medvědů s upilovanými zuby, podle nichž prvenství domestikace patří medvědu, který byl prý nejprve ochočován a pak člověkem odvržen, nicméně domestikace psa jako prvního zdomácněného zvířete je dnes obecně přijímána. Nejstarší nálezy dokonce o 2 000 let předcházejí počátek mezolitu a pocházejí ze severního Švýcarska. Zprvu nález učiněný v roce 1873 v jeskyni Kesslerloch zůstal nepovšimnut, teprve mnohem později byl na univerzitě v německém Tübingenu podle horní čelisti psovité šelmy s určitostí rozpoznán pes domácí.

Fyzické odlišnosti psa a vlka jsou patrné na lebce. Je jich několik a nejmarkantnějším rozdílem je velikost tzv. vnějšího úhlu (úhel mezi spojnicí horního a dolního okraje očního důlku a horní rovinou lebky). Pro vlka je vnější úhel 40 - 45 stupňů, pro psa 53 – 60 stupňů. Zajímavá jsou zjištění zoologa Alfreda Brehma, autora známého Brehmova života zvířat. Brehm uvádí, že u vlků chovaných v zajetí od mládí dochází rychle k změnám lebky.

Ohledně původu psa jsou dva názory. Podle jednoho pes pochází pouze z vlka, druhý názor vychází z toho, že pes pochází z více předků, kterými mohou být nejen vlk, ale dingo, šakal, kojot, popřípadě další již nežijící psovité šelmy. Pro monofyletický původ psa domácího svědčí obrovská proměnlivost vlka. Vedle stokilových vlků v polárních oblastech existují zakrslé formy, např. v Indii. Přesto ani podíl jiných psovitých šelem na původu psa, např. šakala, nelze jednoduše odmítnout a v současné době je polyfyletický původ názorem většinovým.

Na trvajících sporech o původu psa domácího je vidět, že od druhé poloviny 19. století, kdy se touto otázkou zabýval Alfred Brehm, se změnilo pramálo. Vše, co Brehm pro rozličné teorie původu psa domácího uvedl, platí v podstatě dodnes.

Podle Brehma se nejstarší pozůstatky psa objevují v lidských osadách z přechodné doby mezi mladší a starší dobou kamennou. Byl to nejprve malý pes, který se v mladší době kamenné rozšířilo po celé Evropě. Je znám především z kolových staveb a podle nich prvně popsán Rütimeyerem pod jménem Canis familiaris palustris. Brehm odmítá názor, že by tento pes mohl pocházet od šakala, neboť v té době již šakal střední a západní Evropu neobýval. Připouští však, že by domestikace šakala mohla proběhnout v jihovýchodní Evropě a pes se odtud mohl rozšířit po Evropě. Této hypotéze ale, jak Brehm podotýká, odporuje malá proměnlivost tehdejšího psa, který představuje po celé Evropě v mladší době kamenné konstantní, málo proměnlivý typ, jak prokazují nálezy z neolitických sídlišť z rozsáhlého území od západní Evropy až k Ladožskému jezeru.

Teprve v závěru mladší doby kamenné cca 5 000 let př.n.l. se podle Brehma začínají tito psy měnit a vytvářet rasy. Brehm postavení tehdejšího psa přirovnává k tzv. psům páriům, kteří sami představují určitý těžko řešitelný problém co do svého původu. Jsou to psi směřující k domestikaci nebo psi, kteří "svrhli lidské jho" a stali se příživníky člověka? Psy bez pánů, o které se nikdo nestará, žijící v blízkosti lidských příbytků. Brehm se domnívá, že např. v Egyptě takto psi páriové žili od pradávných dob a jsou tam doloženi jak literárně, tak nálezy kostí v hrobech. Z toho Brehm usuzuje, že na evropských sídlištích mladší doby kamenné možná nebyli psi zcela domestikováni, ale žili v blízkosti osad po způsobu psů páriů a teprve rolník vzal psa jako druha do stavení a učinil z něj domácí zvíře. Brehm cituje rozsáhlé prameny, na které se odvolává, zabývá se původem australského dinga, původem psů u Egypťanů, asijských a afrických národů, u Inků, severoamerických Indiánů aj. Podíl na genezi psa mohou podle něj mít i dnes vyhynulé psovité šelmy. Náš pes domácí tak byl nepochybně zkrocen na několika místech, jeho původ není jednotný, psi domácí vznikli z celé řady divokých zvířat, ale která to konkrétně byla, nemůžeme s jistotou tvrdit. Rozhodující vlčí původ nelze popřít vzhledem k podobnosti lebek, stejně jako je u menších psích ras nutno uvažovat o podílu různých druhů šakalů.

Neuvěřitelně podrobný Brehm, citující k otázce původu psa nepřeberné množství dalších autorů, je ukázkou platnosti biblického úsloví "nihil novum sub sole". Zde tedy určitě. Všechny současné teorie jsou rozvedeny již u Brehma a nikdo neví v podstatě víc, než co znal před více než sto lety Brehm.

Jen občas se objeví něco nového či zcela převratného. Takovým zlomovým objevem má být nález uveřejněný u nás v časopise 21. století v článku z 10. 10. 2011 s poněkud bombastickým názvem Prehistorický pes s kostí v hubě. Podle něj v České republice "objevili archeologové nález, o kterém informují vědecké časopisy po celém světě." Stalo se tak v Předmostí u Přerova, kde byla nalezena lebka "prehistorického psa s velkou mamutí kostí v hubě".

Podle vedoucí výzkumu Mietje Germonpré "pozůstatky psovitých šelem jasně vykazují známky domestikace", na což usuzuje ze stavu chrupu, prokazujícího, že "tito psi opětovně požírali mamutí kosti". Autorka objevu věří, že lidé na známém stanovišti lovců mamutů "přebytkem" mamutího masa krmili psy. Byli to prý velcí psi (přes 35 kg váhy a nejméně 61 cm v kohoutku). Zřejmě jde o víc nálezů, neboť se hovoří o psech zemřelých ve věku mezi 4 – 8 lety. Lebkou prý připomínají sibiřské husky.

V tlamě onoho "husky" lovců mamutů z Předmostí u Přerova byla nalezena mamutí kost. To prý může podle vědců znamenat, že byl pes "nakrmen na cestu, po které bude doprovázet mrtvého člověka na cestě do záhrobí".

Článek o psech ochočených lovci mamutů a jejich rituálních pohřbech, psech – průvodcích na cestě do záhrobí mi nedal a poslal jsem jej archeologovi na penzi s kontakty na jedno archeologické pracoviště. Prý o tom není nic známo. Možná nemá ty správné kontakty, převratný nález se tají nebo je to vše jinak.

Mietje Germonpré je z Belgie a zabývá se bádáním v oblasti domestikace zvířat. Přání se zde mohlo stát otcem myšlenky. Nálezy belgických archeologů, kteří tvrdí, že našli lebky psů staré až 31 700 let, však nejsou obecně přijímány. Pracovníci z univerzity Tübingen v nálezech vidí pozůstatky vlka. Jde prý o typickou vlčí lebku.

Jako za Brehmových časů zůstává i dnes původ psa záhadou, otázkou, na kterou není jednoznačná odpověď. A jako Brehm víme i dnes, že pes přišel k člověku krátce před počátkem mezolitu.

A psi jako průvodci do záhrobí lovců mamutů z Předmostí u Přerova? Není-li to pravda, je to velmi dobře vymyšleno, jak říká známé úsloví.