20.4.2018 | Svátek má Marcela


VĚDA: V Akademii je tabu víc, než si myslíte

10.4.2013

Hladinu českého vědeckého rybníka rozčeřila politováníhodná kauza vědeckých nepřístojností akademika Bezoušky (AB), který publikoval neexistující či aspoň nereprodukovatelné výsledky. Kauza je na naše poměry pojednávána pozitivně nadstandardním způsobem - oba jeho zaměstnavatelé - Mikrobiologický ústav AV ČR (MBÚ) i Přírodovědecká fakulta UK - s ním již pracovní poměry ukončily. Věc se odehrála na pracovišti Akademie a podstatnou roli v rozkrytí podvodných praktik sehrály tři tam pracující studentky. Ale ještě významnější roli hrála zpráva etické komise britské agentury pro medicínský výzkum MRC (Medical Research Council), která s mnohaletým předstihem konstatovala prakticky totéž, co nynější šetření. Leč tehdy byla britská zpráva v Praze zametena a AB dál úspěšně sklízel výzkumné mega-granty - odhaduje se, že celkem za až 300 miliónů Kč. Z dnešního pohledu tedy spíš vyhozených oknem. Vědečtí pracovníci sami s určitým zadostiučiněním konstatují, že po delší době bohudíky zase došlo na jednoho z těch vykuků, co v tom umí chodit. Před tím to byla dvojice Zachariáš-Kindl, známá sice jako vůdčí tým na právech v Plzni, leč ti dva taškáři ve stejné době zastávali i posty ředitele a místoředitele Ústavu státu a práva AVČR v Praze (ač ni jeden nemá ni jednu práci v mezinárodně uznávaném časopise - v době, kdy se Akademie nesmyslně zbavovala lidí se stovkami takových prací). Kdo v tom umí chodit, může mít úvazků i víc než 24 hodin denně. I jejich působení v Akademii tehdy konečně skončilo.

Nicméně již v této fázi vznikají mýty - např. AB je první případ svého druhu, AB žil ve vzduchoprázdnu bez jakýkoliv vazeb, tři studentky z MBÚ jako první u nás přinesly důkazy možných vědeckých nepřístojností. Vedoucím katedry, profesorem, držitelem obrovských grantů se u nás jen těžko stanete bez pečlivě budované sítě konexí, které se udržují v provozním stavu mazivem, jehož jméno radši ani nevyslovujte. Tedy pokud působíte v akademické obci - to nevyslovované mazivo má totiž název morální korupce. Samozřejmě, že jsou výjimky, nejzářnější z nich byl profesor Antonín Holý, který se ovšem profesorem nestal na žádné pražské VŠ, nýbrž v Olomouci, a to až kolem sedmdesátky. To o něčem vypovídá, neb patřil asi do podobné váhové kategorie jako Purkyně či Heyrovský. Ovšemže lidé typu AB budou těžko stát o člověka, který by s nimi určitě basu nedržel. Ty tři studentky jistě prokázaly odvahu i vynalézavost. Ve světě by se nazývaly whistleblowerky, u nás se razí rukolapný termín sojky, leč ještě nezdomácněl. Správná formulace by měla být, že ty tři studentky jsou prvé sojky v české vědě, které se nepodařilo znemožnit dřív, než stačily zazpívat na pravdivou notu. Ještě správnější formulace by ale byla, že nebýt oné důvěrné zprávy etické komise britské agentury MRC, věc by i tentokrát v Praze tiše vyšuměla do prázdna. Ovšem tristní skutečnost, že zpráva MRC před více jak deseti lety v Praze prostě zmizela do trezoru, bude mít určitě za následek oslabení důvěryhodnosti všech českých výzkumníků, včetně nakonec třeba i mne. Bude to vůči většině z nás sice zcela nespravedlivý fallout, ale věda a spolupráce ve vědě staví na důvěře.

Před pěti lety mi vyšel v LN článek, kde jsem popsal i jednání vědeckých hoštaplerů, kteří - i když jsou na nereprodukovatelná data upozorněni, a to dokonce ještě před odesláním práce - nehnou prstem a nesmysly bohorovně nechají tiskem vyjít. Vzdor mým početným upozorněním by ty chyby v onom renomovaném časopise nejspíš tiše přežívaly podnes, neb tehdejší pravidla neumožňovala, aby opravu otiskl někdo jiný než původní autoři. Skutečně později pak byla formulace amerických etických pravidel pro publikování změněna tak, že oprava chyb může být publikována i osobou, která je odhalila. Tento zajímavý Czech-made příspěvek vědecké etice v celosvětovém měřítku jsem prvně zveřejnil v dosti případném mezinárodním médiu - časopise pro nereprodukovatelné výsledky (Journal of Irreproducible Results - JIR), a kratší zprávu též v Nature. Ten můj článek v LN 12.1.2008 nijak nezastaral - spíš o něco předešel dobu. Výkon AB na poli českých vědeckých nepřístojností bych nyní osobně hodnotil tak medailí bronzovou. To kauzu popsanou LN cením stříbrem za českou vědeckou ne-etiku, neb indukovala změnu pravidel publikační etiky ve světě. Mimochodem - upozornil jsem na tuto záležitost i Etickou komisi Akademie, leč odpověď jsem nikdy nedostal.

Po rozdání bronzu a stříbra by se slušelo udělit i kov nejcennější, máme-li však už kandidáta toho hodna? Máme! Pravým imperátorem vědeckých nepřístojností ve světovém měřítku je pověstný akademik Trofim Denisovič Lysenko (1898-1976). Jakkoliv jsou naše české poměry malé, ba provinční, na naše zlato v daném oboru by se slušela aspoň kvalitativní paralela s Trofimovými kousky. Lysenkismus je kombinace produkce chybných, nesmyslných, neexistujících výsledků za současného využívání represivního aparátu státu k pacifikaci nehodících se kritiků. Prominentním kritikem Lysenka byl botanik akademik Nikolaj Ivanovič Vavilov (1887-1943), leč Lysenko byl Stalinův protege, a tak řešení bylo nasnadě. V r. 1940 je Vavilov zatčen, obviněn ze špionáže, dostává pochopitelně trest smrti, ten je pak zmírněn na dvacet let (jeho bratr Sergej byl též akademik a později i prezident Akademie věd). Leč Vavilov ve vězení onemocní a v lednu 1943 umírá. Lysenko má na deset let od kritiků pokoj. Lysenko se v r. 1935 stal řádným členem Akademie zemědělských věd, a v r. 1938 jejím prezidentem (tři jeho bezprostřední předchůdci byli naopak postupně zlikvidování v čistkách). V r. 1939 se stává akademikem AV SSSR a členem jejího Presidia. Záhy po zatčení Vavilova ho nahrazuje ve funkci ředitele Ústavu genetiky. Když však Watson a Crick v r. 1953 publikují uspořádání DNA a tím de facto dědičnost redukují na strukturu jedné, byť velké chemické molekuly, představuje to i definitivní zpochybnění Lysenkových pseudovědeckých nápadů. Je málo známo, že už na počátku padesátých let došlo k pokusu o vzpouru proti Lysenkovi. Komise pro obhajoby odmítla udělit vědeckou hodnost jednomu jeho oblíbenci - pro pochybnosti o vědecké hodnotě. Tuto vzpouru však Lysenko tehdy ještě snadno zpacifikoval. Až v r. 1956 (dočasně) končí jako šéf Akademie zemědělských věd. Ale ještě se mu daří obludit Chruščova (oba byli původem z Ukrajiny) a do jejího čela se ještě pak na chvíli vrátí. V r. 1962 tři známí fyzikové – akademici Zeldovič, Ginzburg a pozdější nobelista Kapica - se veřejné vymezili proti Lysenkově pseudovědě a jeho podílu na likvidacích jejích kritiků. S odchodem Chruščova v r.1964 se pak Lysenkova moc už definitivně láme - v r. 1965 je odvolán z postu šéfa Ústavu genetiky. Sám Lysenko až do své smrti v r. 1976 trval na tom, že nikdy vědecky nepodváděl, nikoho neudal, a že se jen a pouze v některých věcech mýlil. Lysenko nikdy nebyl - jak se dnes říká - členem žádné politické strany; akademikem zůstal do konce života. A i po smrti měl hrstku obdivovatelů a obhajovatelů. Pozdější disident a nositel Nobelovy ceny za mír akademik Andrej Sacharov shrnul v r. 1964 na Valném shromáždění Akademie Lysenkovo neblahé působení slovy: Je odpovědný za zahanbující zaostávání našich biologických věd a zvláště pak genetiky, za šíření pseudovědeckých koncepcí, za nezodpovědné jednání, za degradaci vzdělání a také za pomlouvání, vyhazovy, zatýkání, dokonce i smrt mnoha skutečných vědců.

Lysenko & Stalin, 1935

Zdá se vám nemožné, že něco takového - byť v pohodovější, české soft formě - se mohlo odehrát i u nás? Tak pojďte a poslyšte. V osmdesátých letech se v Praze zrodila jistá chemická koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč byl to celé jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil, opublikoval v cizině a chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education (Časopis chemického vzdělávání - JCE), a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán - před létem 1988 jeden z autorů chybné koncepce udal moci mou korespondenci s emigrantem. Vypuklo obludné vyšetřování mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech - byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, apod. Věc směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst-case scenario mohlo být tak deset let ve třetí nápravně-výchovné skupině ve Valdicích. Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Po mnoha peripetiích se věc začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman můj vyhazov nebyl ochoten podpořit, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. Totalitní část té kauzy jsem nedávno podrobně zveřejnil ve sborníku NTM (Národní technické muzeum) a zjednodušená verze vyšla i v mezinárodním časopise pro historii a etiku věd ve Švýcarsku. Podstatně dříve vyšel i ten zabrzděný článek v JCE, už v r. 1991. Je to pochopitelně čistě odborný text; z širšího hlediska je zajímavá poznámka pod čarou na prvé straně: 'Původně byl článek zamýšlen pro věnování 150. výročí narození Josiah Willarda Gibbse (1839-1903). Ačkoliv byl článek v r. 1988 hotov, nemohl už být zavčas odeslán, neb autorovy mezinárodní kontakty byly na dva roky obstaveny tehdejší místní úřední mocí.'

I když jsem z práce nakonec vyhozen nebyl, byl nicméně vydán trestní výměr Vl/Sz/141, kterým též došlo k tomu zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině. Udavačova cíle bylo dosaženo - článek neměl šanci na vyjití. Leč moc se nevzdávala - byla mne rozhodnuta z práce stejně vyhodit, jen co udavač dodá další kompro, o kterém široce bájil. Tím se dostáváme k jeho druhé motivaci, neb ten člověk sám chtěl vyjet na výhodný dlouhodobý pobyt, u kterého však byl ten háček, že šlo o typ pobytu, který byl podle dohody ČSAV a MŠk možný pouze pro kmenové pracovníky VŠ. Tento háček se dal deaktivovat jedině protekcí z nejvyšších míst a taková protekce předpokládala mimořádný zřetel, mimořádný zájem. A ten zde byl, jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 89 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivezl, nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Ledva vypukl samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let. Celou záležitost jsem pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato ten udavač byl svým selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího oddělení studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. Kdo ze čtenářů si chce dopřát autentické inkvizitorské atmosféry těch let padesátých, nechť se začte do Mladé fronty z 2.12.1958. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval (v mezidobí byl z Presidia přesunut na jedno z akademických pracovišť). Ten druhý aparátčík druhdy byl ved. odboru na odd. školství a vědy ÚV KSČ. Tuhle trojici spojoval společný zájem prosperovat i za sametu, byť pravda na různých levelech, jak se teď ve vlasti říká. Nejhůř na tom ale byl ten třetí, co působil nějakou dobu na ÚV KSČ - byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Nejprve bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého udavače. Jenže o této jejich bájivé fabrikaci jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr s Akademií, byť to Zákoník práce fakticky nepřipouštěl. Ježto byl navíc zlikvidován 'bez udání důvodů', vytrvale jsem žádal právě o nějaké zdůvodnění, aby se od něj mohla odvíjet náprava. Nedostal jsem je nikdy - většinou jsem odpověď nedostal žádnou, nebo Akademie hrála divadlo, že nechápe, o co vlastně jde. Přitom věc byla tak jednoduchá, že i strážmistr Flanderka z Putimi by ji zvládl za jedno odpoledne. Ten výměr Vl/Sz/141 je jednak podepsán tehdejším ředitelem ústavu, a ten se v něm odvolává na vyšetřovací komisi jím samotným zřízenou. Ergo, co by udělal strážmistr Flanderka? Zeptal by se toho ředitele na kauzu vůbec a na složení vyšetřovacích týmů (celkem kolem deseti lidí, všechno zaměstnanci Akademie). A pak by si dal jednoho velkýho panáka a postupně pohovořil s těmi cca deseti členy vyšetřovacích týmů. Jak prosté, milý Watsone! Když to ale nemohla udělat Akademie, a koneckonců ani strážmistr z Putimi, udělali to nakonec specialisté z ÚDV a některé z těch výpovědí jsou k vidění teď v tom sborníku NTM. Dávno, dávno již tomu jsem kopie těch výpovědí zaslal všem vrcholovým funkcionářům Akademie. Leč ta věc je prostě TABU - podobně jako bylo TABU, že Bezouškovy výsledky se nikdy nikomu nepodařilo zreprodukovat. A jako správného TABU se vám toho nikdo v Akademii prostě neodváží dotknout. Neexistuje v ní totiž tenure, tedy prakticky nezrušitelný pracovní poměr, jen časově omezené kontrakty. V civilizaci zajišťování etického zdraví vědeckých institucí připadá právě lidem s tenure - nic neriskují a přitom mají zkušenosti a autoritu. A tak zatím ani není nikoho, kdo by se odvážil onomu jistě oprávněnému držiteli zlata za přínos české vědecké ne-etice tuto poctu nejvyšší slavnostně předat. Holt jsme malá země a zrovna teď momentálně žádného Vavilova, Kapicu či Sacharova nemáme. Ale, aby závěr vyzněl optimisticky, taky zase nemáme Lysenky, kteří někoho dostali do Gulagu na zlatonosné Kolymě - to nanejvýš tak do kartouzy ve Valdicích u Jičína. Ale máme docela dost různě nepoctivých Bezoušků, kteří docela vesele a úspěšně vegetují. A taky systém, který jim to umožňuje, neb v něm platí, že poctivost se nevyplácí.

Autor strávil přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří. Je též prvním známým Caucasianem (jak Japonci říkají Evropanům, apod.), který se stal řádným univerzitním profesorem v obou nejvyspělejších zemích Dálného východu. Jeho hlavním oborem je fullerenova věda a nanotechnologie, ale v seznamu jeho kurzů na graduační škole figuruje i vědecká etika.

Dobová ilustrace: Trofim Denisovič referuje v r. 1935 o svych pseudo-objevech v Kremlu provázen laskavým pohledem Josifa Vissarionoviče.

Další četba na www stránkách České Vědecké Ne-Etiky:

Vl/Sz/141: https://www.box.com/s/q46k33to9s04zsbgyyhd

NTM: https://www.box.com/s/vyfqj47yyqp004b8q05i

MF58: https://www.box.com/s/pmw0tycrzgh6qtk983wi

Nature: https://www.box.com/s/ncvrsxsrnhllhphgaj7m

JIR: https://www.box.com/s/eab6j6gkno1ybaazi5du

https://www.box.com/s/920m8mgjdrb85m9lhkdq

JCE: https://www.box.com/s/2senw8zbl3es6jrdidtm

https://www.box.com/s/1pm86gce74x62s2smht3

Všechny soubory se hned otevřou, jen tento posledni se musí downloadovat:

LN08: https://www.box.com/s/o0aye8m0snw3qlyouqlp



Diskuse


L. Severa
13:55
10.4.2013

Ž. Halabudová
7:07
10.4.2013

R. Langer
7:55
10.4.2013

P. Schuster
9:16
10.4.2013

V. Braun
9:54
10.4.2013

P. Lenc
9:59
10.4.2013

J. Václavíková
10:03
10.4.2013

J. Dlouhy
19:13
10.4.2013

J. Václavíková
21:37
10.4.2013

B. Rybák
18:36
12.4.2013

J. Václavíková
10:01
10.4.2013

P. Lenc
10:36
10.4.2013

R. Langer
10:39
10.4.2013

P. Čása
13:48
10.4.2013

J. Horáček
13:57
10.4.2013

P. Lenc
9:57
10.4.2013

P. Boublíková
9:26
10.4.2013

počet příspěvků: 17, poslední 12.4.2013 06:36









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.