Z německého Essenu přišla zpráva, že na čtrnáctiletého Gerrita Blanka cestou ze školy zaútočil vskutku neobvyklý útočník – vetřelec z vesmíru o velikosti hrášku. Meteorit či spíše meteorítek ho škrábl na ruce. Naštěstí. Přiřítil se velkou rychlostí z vesmírných dálav a v asfaltu silnice po dopadu udělal úctyhodný minikráter o průměru asi 30 centimetrů. Raději proto nedomýšlet, co by udělal s Gerritem přímý zásah. Měl prostě příslovečnou kliku.

Už na konci 18. století prohlásila ctihodná francouzská Akademie, že „kameny z nebe padati nemohou, protože tam žádné nejsou". A když v roce 1790 poslal starosta francouzské obce Juillay úřadům v Paříži poměrně přesný popis pádu meteoritu v blízkosti jeho vesnice a dokonce připojil ověření od 300 svědků, věhlasní učenci se mu vysmáli a prohlásili, že "je třeba mít mnoho útrpnosti s obcí, v níž vládne tak pověrčivý starosta".

Ostatně i Joseph Stepling, vzdělaný fyzik a matematik, profesor pražské univerzity a především první ředitel hvězdárny v pražském Klementinu, dospěl v roce 1754 k závěru, že u jihočeské vsi Strkov sice na začátku druhé poloviny 18. století spadl „kamenný déšť“, ale že „se jedná o kameny pozemské, které tam nižádným způsobem nespadly z oblohy, nýbrž jsou vyvrženinami pozemských sopek, jejichž síla může je vymrštiti do velké výše, aby jinde pak padaly zpátky k zemi“.

Učenci jsou učenci, takže bychom se měli s káravě zdviženým obočím ptát, cože to čtrnáctiletého německého nezbedu vlastně zasáhlo do ruky? Jenže kamínek z vesmíru byl nalezen. Takže o tom, že šlo o meteorit, prý nelze pochybovat.

Zmýlit se proto mohly leda tak zvědavé žáby slovutného Jana Nerudy, tázající se "jsou-li tam žáby taky", které nepochybně předčasně jásaly nadšením, když nedávno spadly v Japonsku z nebes výše koše mrtvých pulců. Nebozí pulci z vesmíru nepadali, tam byly jen žáby pana Nerudy na stránkách jeho Písní kosmických při nedávném letu raketoplánu.

Pokračujme však v hledání varovných událostí nečekaných útoků kosmických vetřelců. Noviny Prager Postzeitung dne 29. června 1723 napsaly:

Před týdnem po jedné hodině odpolední slyšeli různí lidé v Praze za jasné oblohy silnou ránu, jako by někdo vystřelil z děla. V některých domech dokonce zadrnčela okenní skla. V Holešovicích, osadě na Vltavě blíže Prahy, dokonce vybíhali lidé z domů, protože se domnívali, že opět vyletěl do vzduchu mlýn na prach na takzvaném Větším ostrově.

Nešlo o žádné neštěstí na Štvanici, jak se onen pražský „Větší ostrov“ dnes nazývá, ale vyšlo najevo, že vše se odehrálo poměrně daleko od Prahy, o bezmála 100 km dál na Litoměřicku. Podle dochovaných zpráv se totiž mezi 13. až 14. hodinou dne 22. června 1723 poblíž Ploskovic a Liběšic, které leží severně od Litoměřic, ozvalo silné zahřmění, ačkoli byla obloha naprosto čistá a nic nenasvědčovalo tomu, že by měla přijít bouřka. Čistotu oblohy narušil pouze jeden jediný nevelký mrak. Jenže pak se stalo něco naprosto nečekaného. Z oblohy se místo deště snesla sprška kamení. Zpráva z dobových novin o tom informuje:

Když přišli sekáči na louku, aby se dali do své každodenní práce, ještě dřív než se stačili postavit do řady, spadl před ně z nevelkého mraku kámen vážící 6 liber a 4 loty. Silně páchl po síře. Byl donesen na faru.

Převeďme starý údaj do srozumitelnějších údajů – kámen vážil 3442 gramy. A protože pach síry býval spojován s peklem a čerty, nedivme se, že vyděšení sekáči spěchali s podivným nálezem za panem farářem.

Později bylo nalezeno celkem 33 podobných kamenů, přičemž některé vážily až 4 kilogramy!

Podrobné zkoumání dochovaných zpráv nasvědčuje, že tehdy na Litoměřicku spadlo celkem kolem 37 kg nebeských kamenů. Většina se bohužel do dnešních časů nedochovala. Například Národní muzeum v Praze opatruje z této nebeské úrody pouhý jeden nevelký kamínek o velikosti 15 milimetrů a hmotnosti 1,4 gramu. Ostatní se ztratily nebo skončily v zahraničí.

Ve sbírkách Národního muzea najdeme také další meteority. Nejslavnější z nich jsou kusy z takzvaného příbramského meteoritu, který byl prvním, u něhož se podařilo spočítat jeho dráhu v naší sluneční soustavě. Zaznamenán byl 7. dubna 1959 dvěma na sobě nezávislými kamerami českých astronomů. Za objevem tehdy stál vynikající astronom dr. Zdeněk Ceplecha. Podařilo se nejen spočítat dráhu meteorit, ale také místo dopadu jeho jednotlivých částí. Velmi jasný meteorit se totiž ještě před dopadem rozpadl na 17 kusů. Nalezeny byly čtyři, největší váží 4,48 kg.

Druhým na našem území spolehlivě zaznamenaným případem byl meteorit Morávka, který spadl na jaře 2000 za bílého dne.

Pokračování zítra.