30.7.2016 | Svátek má Bořivoj






VĚDA: Trifidi všude kolem nás?

21.7.2011

Trifidi. Ani šedesát let po svém vstupu na světovou scénu nedají lidem spát. Kdo byli, kdo jsou? Hrozba nezodpovědnému lidstvu? Odplata za naše vědecké či morální hříchy? Pouhá fikce nebo utajovaná realita?

Anglie, druhá polovina dvacátého století. „Během jediné noci se civilizace zhroutí, když téměř všichni lidé oslepnou a stanou se snadným terčem masožravých chodících rostlin – trifidů. Trifidi jsou velké masožravé rostliny, které se mohou pohybovat, komunikují mezi sebou, jsou nesmírně agresivní a vystřelují žahavá žihadla, kterými míří především na oči. Jejich jed dokáže zabít dospělého muže během několika vteřin. …“

Tenhle text najdete na internetu coby stručný scénář zřejmě nejčerstvějšího filmového zpracovaní (2009) kultovní knižní předlohy Den trifidů. "The Day of Triffids“ britského spisovatele Johna Wyndhama spatřil světlo světa právě před šedesáti lety – v roce 1951 jej vydalo nakladatelství Michael Joseph. Česky, v překladu disidenta Jaroslava Kořána, kniha vyšla až v roce 1972, najde se tedy nejspíše v knihovnách dnešních penzistů.

Až potud scénář filmu odpovídá knížce. Další část filmového veledíla, který nám podvakrát presentovala v hlavním večerním vysílacím čase televize Nova, se však od knižního originálu dost liší : „…Před třiceti lety jeden z nich zabil matku doktora Billa Masena, která tehdy s manželem Dennisem studovala tyto rostliny v Zaire. Billův otec tehdy zjistil, jak trifidy geneticky upravit, aby produkovali olej, který rychle vyřešil problémy s fosilními palivy a globálním oteplováním. Dnes existují trifidí farmy po celém světě a zásobují svět ekologicky čistým palivem. Bill pracuje v jedné z nich a snaží se odhalit způsob jejich komunikace. Když na farmu pronikne aktivista, bojující proti zneužívání trifidů, je Bill při zásahu zraněn mladým, dosud nevyvinutým trifidem a musí se podrobit operaci očí.

Pak se opět na chvíli vracíme k originálu…

S hlavou, omotanou obvazy, nemůže sledovat úchvatné divadlo, které na obloze předvádí neobvyklá sluneční aktivita. Během jedné z mohutných erupcí však téměř všichni lidé oslepnou, s výjimkou těch, kteří se právě nacházeli v metru, jako reportérka Jo Paytonová, v ponorkách, uzavřených místnostech bez oken, spali nebo nějakého důvodu jako Bill nemohli divadlo na obloze sledovat. Propuká chaos, život na planetě je ochromen, letadla se slepými piloty ze řítí k zemi, zmatení lidé bloudí ulicemi a mnozí páchají sebevraždy. Bill uteče z nemocnice, protože si uvědomí, že brzy dojde proud, zásobující bezpečnostní zařízení na trifidích farmách, nebezpečné rostliny uniknou a začnou ohrožovat lidstvo. … atd atd atd opět s různými moderními dějovými vsuvkami, které si ovšem divák s alespoň se základním přírodovědným vzděláním opravdu vychutná. Pokud odolá nutkání televizi vypnout.

Inu, technicko vědecký pokrok se na nás řítí. Před více než půlstoletím patřili nejen samotní trifidi, ale také ti ekologičtí aktivisté, globální oteplování, ekologicky čistá paliva a hlavně geneticky upravené organizmy včetně rostlin k čiré sci-fi. Ale doba pokročila. A dřívější pojmy dostaly i novou náplň – už nejen starý dobrý Frankenstein, ale také trifidi. Ověšeny a naplněny novými lidskými hříchy, samozřejmě včetně genového inženýrství, připomínají tradici oběti dávného černého kozla. Tu vyháněného do pouště, tu shazovaného z kostelní zvonice. Jako u nás ve východních Čechách, například v Hronově – jak zaznamenal mj. místní literární kult, tedy Alois Jirásek.

A vida, řekne sobě (i vám) ekologický aktivista dneška, máme to přece jak v nějaké verneovce. Na počátku okouzlení technikou, lidským intelektem – nicméně holá fantazie. Ale lidé na Měsíci, dvacet tisíc mil pod mořem, ocelová města, vynálezy zkázy – to vše se postupně splnilo. Jen těch tajuplných ostrovů nám nějak ubylo a bude ubývat dál, v důsledku globálního oteplování. Takže – proč ne novelizovaní trifidi? Proč ne šílení genoví inženýři, zotročující ubohé geneticky modifikované rostliny, které pak, utrženy ze svých řetězů, zatočí s lidstvem, jak mu náleží? A celá ta story tím dostává ještě další, ryze morální rámec, nejen literárně velmi vděčný.

Vždyť kde bereme nafoukanou jistotu, že rostliny jsou jen „věci“, nikoliv nám blízké živé bytosti? Že obdobně nám nemají schopnost vnímat nejen teplo, chlad, kyselost a hořkost,ale také doslova trpět hlady a žízní? Slyšet, vidět, cítit strach a bolest, možná i radost? Objímat nás a vnímat naše láskyplné objetí či dotyky – ale také nás (oprávněně) nenávidět a cíleně ničit … Divili byste se, jak často dostávám takové otázky při svých přednáškách a to i od velmi vzdělaných posluchačů.

Diskuse na téma „rostlinná nervová činnost“, ba přímo "rostlinná inteligence“ už zdaleka nejsou jen doménou nepoučených přírodovědných laiků. A mají už svoji moderní historii, delší než je ta trifidí. Od počátku podpořenou nezanedbatelnými jmény.

Otec a syn Darwinové již v roce 1880 předložili teorii o tom, že i rostliny vyvinuly svůj typ mozku. Umístěného v orgánu, který je jednak chráněn před bezprostředními vlivy nepřátelského okolí, jemuž, tedy vyjma trifidů, rostliny nedokáží uniknout, jednak ono okolí různými receptory dobře vnímá. Tedy – v kořeni. Hle, inteligentní bytosti, které strkají hlavu do písku nikoliv ze zbabělosti či hlouposti, ale právě naopak. „Root Brain Hypothesis“ byla na světě.

Teorie přežila desítky let, zaujala i vědecky fundované zastánce a nashromáždila také různé důkazy ve svůj prospěch. Důkazů vedoucích dokonce k formování nové vědecké discipliny – „plant neurobiology". Tedy rostlinné neurobiologie.

Inu, proč ne? Koneckonců, již samo slovo „neuron“ znamenalo původně „rostlinné vlákno“. A tak se nakonec v roce 2005 konala ve Florencii mezinárodní konference s ambiciozním názvem: The First Symposium on Plant Neurobiology. Záhy přišly akce další, ta třetí, v roce 2007, se dokonce konala hned za našimi humny. Přesně ve Vysokých Tatrách, a to nikoliv náhodou. Jedním ze stávajících guruů rostlinné neurologie je totiž pan profesor František Baluška, vzdělaný nejprve v Bratislavě výzkumem struktury a funkce rostlinného kořene. Minulých dvacet let pak sídlící zejména na universitě v Bonnu jako celosvětově uznávaná kapacita ve studiu rostlinného cytoskeletu a také nejrůznějších signálních systémů u rostlin. Kdo se někdy osobně potkal s Františkovou invencí a nadšením a vášní pro hledání „nových světů ve vědě“, nemohl být touto hlubokou láskou nijak zaskočen.

Cytoskelet – to jsou totiž vlastně samá vlákenka a trubičky. Buňka – složité nádraží plné vagónků putujících sem a tam. Rostlina – celý vesmír signálních drah, umožňujících tělu upoutanému na jedno místo (nikoliv řetězem, ale právě tím kořenem a zejména obecnou buněčnou nepohyblivostí) reagovat na všechny ty počitky a nebezpečí, co se na ně z různých stran hrnou. Reagovat změnami metabolizmu, polohou organel či orgánů, divokým dělením či naopak smrtí buněk. Změnami co možná rychlými, zprostředkovanými zvláště odchylkami elektrických potenciálů, průchodnosti iontových kanálů ap. A následným rojem metabolických, strukturálních, funkčních odpovědí.

Chování takových živočišných neuronů či naopak kořenových vlásků se z tohoto pohledu na molekulární úrovni vlastně příliš neliší. Nikoliv nadarmo máme s rostlinami genový základ velmi podobný. A stačí pak modernizovat některé ustálené pojmy – kupř. přepážkám mezi kořenovými buňkami začít říkat „synapse“ a signálním mechanizmům „přenos nervového vzruchu“ a interaktivnímu chování rostlin „inteligence“ … a nový atraktivní experimentální obor je na světě.

Pravda, po počáteční euforii se přece jen jeho zakladatelé nechtěli vystavovat podezření, že jde pouze o kanadský žertík, zvláště když se u rostlin žádné klasické nervové spoje a vůbec už ne neurony zřejmě nevyskytují. A tak vlajková publikační loď oboru změnila název na Plant Signalling and Behavior (tedy rostlinná signalizace a chování). Přesto se tento časopis nadále těší solidnímu zájmu a dostatku odborných příspěvků. Od studií na téma „Úloha cytoskeletu v transportu virů v rostlinách“ po články typu „Rostlinná inteligence - proč ano, proč ne, kde…“.

Ale vraťme se k onomu trifidímu příběhu. Mají tedy rostliny schopnost vnímat a reagovat – jako my, lidé? Trifidi byli slepí – „vidí“ nám známé rostliny? Nepochybně mnoha způsoby ano, viz slova dávné filmové písně „… tak jako slunečnice každým dnem otáčí se za sluncem …“. A otáčí se nejen ta slunečnice a nejen za světlem nám viditelným.. Fototropismus, fotoperiodismus, píší se o nich další a další odborné knihy. Na straně druhé – svého oblíbeného zahradníka rostliny podle fotky zřejmě nepoznají. Možná oblíbeného politika?

Slyší rostliny? Nepochybně ano - vnímají vibrace takové a onaké. Brahmse od Gotta však zřejmě neodliší. Atraktivní téma, blíže o něm někdy příště.

A co chuť? No jéje. Až na iontové úrovni dovedou být zatraceně vybíravé, jejich kuchyně je nesporně „molekulární“.

A co vůně? Jistě, i plynná signalizace je součástí jejich sofistikovaného světa. Historky o tom, jak si na dálku sdělují přítomnost nepřátelského žrouta a startují různá ochranná opatření – tu proti žirafám či gazelám, tu proti housenkám, mají racionální vědecké jádro. Reagují na vlastní silice, tvoří různé feromony, využívají rajský plyn (NO). I o tom víme víc a víc, opravujeme či doplňujeme poznatkovou klasiku. Třebas tu o faktorech regulujících klíčení rostlinných semen, včetně pravidelných stepních či lesních požárů. Jen semena prošlá krátkodobě vysokou teplotou jsou schopna včas vyklíčit – třebas před obdobím monzunových deštů, učili jsme se již za mého mládí. Platí to dál – ale k tomu pan profesor van den Staden z univerzity v Natalu nedávno ověřil, že vysoké teploty vlastně netřeba. Stačí vhodný, třebas i studený kouř, ale z těch správných travin či roští. Semínko začuchá a těkavé spaliny mu sdělí: probuď se, je čas!

Hmatají? Bodejť – jen si o tom dejte řeč třebas s liánami či s kořínky klíčících semen. Nebo s netýkavkou, vystřelující svá semena pro potěchu vašich vnoučat, s citlivkou /mimózou. A samozřejmě s celým společenstvím masožravek.

Mluví? Jakou mluvu máte na mysli? O akustické komunikaci zatím nic nevíme. O té dotykové či chemické již známe dat spoustu.

Pohybují se? Ano, ale asi tak, jako se pohybuje město. Roste, uvnitř jeho struktur vše kolotá… Hltá krajinu kolem sebe nebo ji opouští. Ale klasický aktivní pohyb to není…

Vnímají bolest? Co je to „bolest“? Pokud sám signál, že se něco děje špatně – pak ano. Bolest v lidském pojetí – asi ne. Usuzujme tak z ryze racionálního pohledu na jejich základní životní strategii. Nemohu-li nepříteli utéci, přizpůsobím se. Mohu mu obětovat mnohé svoje buňky, celé orgány – a znovu regenerovat nové tělo jak fénix z popela. Mohu rok co rok shazovat listy, květy, znovu umírat a znovu se obnovovat. Mám však na tyto opakující se, sebezáchovné procesy plýtvat vyvíjením nějakých zvláštních mechanizmů „bolesti“? Vskutku si proto nemyslím, že náplň práce bioetických komisí se v dohledné době rozšíří i na dodržování legislativy zacházení s rostlinami…

Co říci závěrem? Když už jsme opět skončili u té etiky: Zotročil si opravdu člověk rostliny této planety? Připoutal je na řetěz jako trifidy?

Ale ano, svým způsobem jistě. Již ve chvíli, kdy začal některé hubit či chránit jedny kvůli druhým, sobecky ve svůj prospěch. Ve chvíli, kdy těm užitečným začal podstrojovat a je rozmazlovat. Ve chvíli, kdy začal zasahovat i do jejich „původního, přirozeného genotypu“. Jenže – začal s tím opravdu on? A činí tak jen on sám?

Známe přece již nepřeberně příkladů vzájemně prospěšných či vzájemně ničivých interakcí mezi rostlinami a jinými organizmy,od mikrobů po mravence. Známe parazitické rostliny. Příroda na nějakou etiku prostě nekouká. Víme, že tyto rafinované konquisty jsou mnohdy provázeny či přímo podmíněny prvotní „genovou invazí“. Někdy už ani nepoznáme, zda byl ten gen v průběhu fylogeneze původně rostlinný nebo cizí, což platí kupříkladu pro mnohé „fyto“hormony.

Kolik a jakých trifidů už tedy dávno žije všude kolem nás? Jak „inteligentních“? A jaké vymyšlené morální hříchy budeme dál vkládat na jejich či náš hřbet raději, než abychom bez různých ideologických předpojatostí zkoušeli poznat racionální pravidla života (aspoň) na této planetě?

Převzato z blogu Opatrny.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora



Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Diskuse


Z. Rychlý
9:45
21.7.2011

počet příspěvků: 1, poslední 21.7.2011 09:45









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.