Slovo „kvas“ se zdaleka nevyskytuje jen ve slovníku pekařů zadělávajících na pecny voňavého chleba. Odborníci na společenské události tak s trochou literární licence označují čilé dění. Někteří biologové mají to štěstí, že je jim dopřáno sledovat kvas v kvasu – tedy dění v koloniích kvasinek. Bývá to pohled nadmíru poučný. Vyvrací například představu, podle které je spolupracující komunita vždy úspěšnější než komunita, jež je vysávána sobeckými příživníky. Dokazuje to publikace zveřejněná v prestižním vědeckém časopise PLoS Biology týmem vedeným Laurencem Hurstem z anglické University of Bath.

Představa, že se v rámci darwinovského „boje o přežití“ vyplatí jít za všech okolností přes mrtvoly, je od základu mylná. Kdyby platila, proměnil by se svět v jeden velký hřbitov. Pozemským organismům se vyplácí spolupráce. V drtivé většině případů je to spolupráce ryze zištná, protože ten, kdo pomáhá, za to získává nějakou výhodu. Řada spoluprací tak probíhá na základě pravidla „dnes já tobě, zítra ty mně“.

Někdy je zisk ze spolupráce tak nenápadný, až se zdá, že ani neexistuje. Pak vypadá spolupráce zcela nezištně. Například včela, která vbodne své žihadlo do kůže vetřelce plenícího zásoby medu v úlu, zahyne ve prospěch celku a na první pohled z toho nic nemá. Včelstvo je však propojeno těsnými příbuzenskými vztahy. Dělnice se obětovává pro dědičnou informaci, kterou sdílí se zbytkem včelstva. Názorněji si lze tento fenomén demonstrovat na příkladu čtyř bratrů, z nichž třem hrozí smrt a zachránit je může čtvrtý bratr, pokud za ně položí život. Taková „transakce“ není výhodná jen z ryze početního hlediska – tj. obětování jednoho života za tři. Z genetického hlediska je výhodná i pro bratra, který položí za sourozence život. S každým bratrem sdílí polovinu genů a ve třech bratrech se tak skrývá 1,5násobek jeho dědičné informace. Když už není na výběr, je výhodnější, aby zmizela 1,0 dědičné informace (tedy on sám) a nikoli 1,5 jeho dědičné informace v organismech tří bratrů.

Obecně platí, že se vyplácí spolupracovat i se zcela nepříbuznými jedinci. Názorně to nedávno demonstrovali Martin Nowak, Corina Tarnitová a Edward Wilson ve studii zveřejněné prestižním vědeckým časopisem Nature. Dokázali v ní, že spolupráce mezi mravenci a včelami je výhodná sama o sobě a pro její trvalé udržení není nezbytně nutné, aby včelí či mravenčí dělnice vázalo těsné příbuzenské pouto.

Nezištná spolupráce je výhodná i pro fungování lidských společenstev. Názorně se o tom můžeme přesvědčit na příkladu bezplatných dárců krve. Sami nemají z dárcovství o moc víc než svačinu na transfuzní stanici. Není však pochyb o tom, že společnost, kde jsou plné krevní banky, je na tom o poznání lépe než společnost, kde se lidé do dárcovství krve nehrnou. Nic na to nezmění ani skutečnost, že nezištný počin dárců krve zřejmě plně docení asi jen ten, kdo se rozmlátí v autě a život mu zachrání transfuze.

Nezištná spolupráce má jednu velkou slabinu. Nabízí příležitost sobcům, aby se na ní přiživili bez toho, že by sami někomu pomohli. Sobečtí příživníci představují významnou zátěž spolupracujícího společenstva, a to si proto vyvíjí celý komplex mechanismů, jež mají za cíl příživníky odhalit, potrestat a buď donutit ke spolupráci, nebo je ze spolupracujícího spolku vyloučit. Kdo to dokáže, je na tom líp. Kdo to nedokáže, ten strádá. Aspoň tak jsme si to představovali. Zdálo se nám to logické a odpovídalo to tomu, co nám velí „zdravý selský rozum“. Jenže skutečnost je složitější. Svět není plný Albertů Schweitzerů a matek Terez, ale spíše různých tunelářů, vykuků a podnikavců. Proč lidská společnost s příživníky dávno rázně nezatočila, není tak úplně jasné. Pokud by byly sklony k nezištné spolupráci dědičné (a to zjevně jsou), měly by geny pro nezištnou spolupráci v našich genomech dávno převládnout. Proč se sobečtí příživníci udrží v koloniích kvasinek, je zřejmé díky objevu Laurence Hursta a jeho kolegů.

Také kvasinky jsou schopny nezištné spolupráce. Mohou celkem klopotně vyrábět enzym invertázu a s jeho pomocí rozkládat řepný cukr sacharózu na glukózu. Na rozdíl od sacharózy mohou kvasinky využít glukózu jako vydatný zdroj energie. Glukóza, kterou vyrobí jedna kvasinka, je přístupná i jejím sousedkám. Kvasinky se o vyrobenou glukózu nezištně dělí. Podaná ruka je i v tomto případě zneužita. Mezi kvasinkami se vyskytují „sobecké“ buňky. Ty se cpou glukózou vyrobenou nezištnými kvasinkami, ale samy žádnou glukózu neprodukují. Nenamáhají se dokonce ani s tím, aby si pořídily svoji invertázu. Berou, ale nedávají.

Kolonie kvasinek, která se zbaví vypočítavých příživníků, by na tom měla být mnohem lépe než kolonie, jež živí líné sobce. Hurst a spol. ale zjistili pravý opak. Nejlépe si vedou kolonie kvasinek „zamořené“ sobeckými příživníky.

Hurst to v rozhovoru vysvětlil následovně: „Kvasinky využívají glukózu mnohem lépe, když je jí málo. Pokud jsou mezi kvasinkami „podvodníci“, nedovolí kolonii, aby plýtvala. Je to, jako když to máte jen kousek do místního McDonaldu, kde si můžete za babku koupit vynikající hamburger. Pak vás netrápí, když ho sníte jen půlku. Pokud ale žijete v hladovějící Africe, neumíte si představit, že by někdo půlku nedojedeného hamburgeru jen tak vyhodil.“

Naše „logická“ představa, že nezištná spolupráce je to nejlepší, není asi od základu mylná, ale ukazuje se jako příliš zjednodušená.

Hledat přímé analogie mezi kvasem v koloniích kvasinek a kvasem v lidské společnosti bývá zavádějící. To je dobré nejvýše tak do bajek, jež čteme dětem na dobrou noc. Jenže kdo ví. Možná jsou i lidští vyžírkové a hamouni pro společnost důležití a v konečném důsledku prospěšní. Možná nás udržují v pohotovosti a nutí nás kormidlovat chod společnosti poblíž jakéhosi hospodárného optima. Říká se, že štika je v rybníce od toho, aby kapři nezlenivěli. Možná jsou tu sobci od toho, abychom neusínali na vavřínech získaných nezištnou spoluprací. Až se budeme v povolebním čase zase chytat za hlavy, jaké vykuky jsme vybrali do zastupitelských orgánů, může nám být útěchou Hurstova studie. Na základě jejích závěrů se můžeme dopracovat k pocitu, že jsme svou pomýlenou volbou přispěli k lepšímu chodu společnosti. Obávám se však, že čekání na prosperitu bude v tomto případě neskonale delší než v kolonii kvasinek.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora