21.10.2018 | Svátek má Brigita


VĚDA: Smějící se bestie…

6.10.2018

… nejsou jenom Češi. Jak dostat naprosto nesmyslné, progresivisticky znějící články do akademických časopisů? Tři Američané to zvládli.

U vědy a moderních sociálních dogmat ještě zůstaneme, protože se právě stalo něco, o co byste neměli přijít.

smajlík

Kdysi dávno, před dvaceti lety, způsobil menší pozdvižení Alan Sokal, fyzik z newyorské univerzity. Sokal je zastáncem tvrdého pojetí vědy a dráždilo jej, jaké nesmysly se občas dočítá pod hlavičkami akademických žurnálů. Sepsal tedy naprostý blábol pod názvem Překračování hranic: k transformativní hermeneutice kvantové gravitace, nonsens prošpikovaný spoustou odkazů na postmoderní filozofy, a dosáhl toho, že mu jej uveřejnili v odborném časopise Social Text. Pak svůj hoax odhalil.

Hlavní slabinou Sokalova pokusu byla skutečnost, že jím vybraný časopis Social Text neuplatňoval při posuzování článků metodu „peer review“. Jeho kritici tedy mohli namítat, že skrze fundovanější recenzní řízení by blábol neprošel a že Sokal vlastně metody práce svých humanitních kolegů moc nezpochybnil.

*******************************************

Malá odbočka, která je ale nezbytná: Jak to vypadá ve vědecké publikační praxi?

Existuje nepřeberné množství různých časopisů, které buď vědecké jsou, nebo se za vědecké vydávají. Za jedno z kritérií, kterými lze posuzovat jejich kvalitu, se považuje impaktní faktor; je-li nulový, nedá se takovou publikací chlubit. Napříč různými obory jsou však impaktní faktory dost odlišné a časopisy zabývající se měkčími disciplínami mívají typicky výrazně větší IF než časopisy věd tvrdých. Měřit kvalitu vědecké práce jedním číslem je prostě těžké.

Pošlete-li svůj článek do solidnějšího časopisu, nejprve se na něj podívá editor. Ten jej může „odpálkovat“ rovnou, čemuž se anglicky říká „desk rejection“. To je nejhorší možný výsledek.

Pokud projde váš text tímto prvním sítem, nastupuje fáze „peer review“. Článek je editorem odeslán několika expertům z oboru, kteří jej přečtou a vyjádří se k němu. Výsledky tohoto řízení, které obvykle probíhá zcela anonymně (aby se potlačily všelijaké osobní animozity), můžou být různé:

- „revise and resubmit“ – článek potřebuje nějaké úpravy, ale po jejich provedení má vysokou šanci být publikován,

- „reject and resubmit“ – podobně jako výše, ale nezbytné úpravy jsou závažnějšího rázu a šance na publikaci není ani po jejich provedení zase tak vysoká,

- „accept“ – článek byl přijat k publikaci tak, jak je.

Do fáze „accept“ by se správně nemělo dostat nic, co „smrdí na sto honů“. Helen Pluckrose, James A. Lindsay and Peter Boghossian však dokázali opak – a o svém snažení napsali dlouhý článek. Nechce-li se vám jej číst celý, zde je stručný výtah.

*******************************************

Všichni tři výtečníci si vzali za cíl povýšit starý Sokalův hoax na vyšší úroveň. Místo jednoho článku jich sepsali dvacet, jeden divnější než druhý, a rozeslali je do časopisů uplatňujících proces „peer review“. Jednalo se o obory, které naši srandisté označili za „grievance studies“ (přeložil bych to poněkud nemilosrdně jako „fňukací studia“). Tím se myslí gender, studia černošskosti apod., vesměs směry, které se snaží najít nějaké historické nespravedlnosti a pověsit je na krk zlému bílému muži.

Z dvaceti blábolů získali sedm přímých zásahů (akceptace bez úprav), osud dalších sedmi článků byl v okamžiku ukončení pokusu ještě nedořešen a jenom šest jich bylo odmítnuto. Mezi nejlepší kousky patřily tyto:

Dog Park Study“ – údajná studie sexuality psů venčených v městských parcích. Přijata k uveřejnění v časopise Gender, Place, and Culture, jehož redakce tento text ocenila jako „vynikající odbornou práci“ a vybrala jej mezi dvanáct nejlepších článků publikovaných ve speciálním čísle ke 25. výročí existence časopisu.

Tento superčlánek tvrdil, že autoři prozkoumali genitálie deseti tisíc psů v parcích a vyzpovídali jejich majitele ohledně toho, zda jsou (psi) hetero- či homosexuální. Ve městě Portlandu údajně zdokumentovali jedno psí znásilnění za hodinu, čímž dokázali, že psi, podobně jako lidé, mají „rozsáhlou znásilňovací kulturu“ (rape culture). Článek končil doporučením vychovávat lidské muže za pomoci „šoků“, podobně jako psy, aby se snížila frekvence znásilnění.

Právě tento text nakonec způsobil předčasné ukončení celého pokusu, protože jeho zveřejnění v Gender, Place, and Culture připoutalo pozornost konzervativních publicistů. Když začali pátrat po (fiktivních) autorech, bylo jen otázkou času, než zjistí, že neexistují; skutečným autorům tedy nezbylo než vyjít s pravdou ven. Jelikož akademické mlýny melou pomalu, sedm z dvaceti článků nebylo ještě v den D dořešeno.

Ve videu, které autoři natočili, tvrdí jeden z nich, že od jednoho recenzenta dostali námitku, že prohlížení psích genitálů narušovalo právo psů na soukromí, a bylo tudíž neetické. Nikdo se kupodivu nezastavil nad samotným číslem deset tisíc, které je nepravděpodobně vysoké, a nechtěl po nich datové podklady.

Tuková kulturistika“, další z přijatých nesmyslů, vyšla v časopise Fat Studies. Podstatou článku byl argument, že jestliže tlusté tělo je stejně legitimní jako tělo svalnaté, má smysl v rámci „boje proti utlačování“ pořádat přehlídky tlustých lidí (fat bodybuilders), stejně jako se pořádají přehlídky kulturistů.

Robertky“, přijaté k publikaci časopisem Sexuality & Culture, tvrdily, že neochota heterosexuálních mužů používat při samouspokojování umělé penisy je způsobena jejich homofobií, transfobií a odmítáním feministických hodnot. Povzbuzováním mužů k tomu, aby umělé orgány používali sami na sebe, pak dojde k odbourávání těchto předsudků a posilování feminismu.

„Hooters“, vydané časopisem Sex Roles, pojednávaly o návštěvě autora ve stejnojmenném restaurantu a o jeho sebepozorování – je jeho návštěva projevem touhy po patriarchální dominanci?

„Moon Meetings”,publikované v časopise Journal of Poetry Therapy, v podstatě nejsou o ničem. Podstatná část textu je vygenerována softwarově za pomoci databáze stereotypních feministických pojmů a formulací.

Náš zápas je můj zápas: solidární feminismus jako intersekcionální odpověď neoliberálnímu a volnímu feminismu“, přijat k publikaci časopisem Affilia, je jedním ze zlatých hřebů celé akce.

Nejde totiž o nic menšího, než o tři tisíce slov čítající úryvek z Hitlerova díla „Mein Kampf“, pouze přeformulovaný do jazyka intersekcionálního feminismu. Získal velmi pozitivní recenze.

*******************************************

Chcete-li si přečíst vše v detailu, najdete dlouhý článek zde. Událost zaujala i velká média, jako je Wall Street Journal nebo Spectator; několik akademiků komentovalo záležitost v rebelském australském magazínu Quillette. Za zhlédnutí stojí i anglicky mluvené, ale docela dobře srozumitelné video, které o svojí akci autoři natočili:

„Za mě dobrý“, ale obávám se, že ke kritické revizi a patřičnému pročištění zapleveleného pole „fňukacích studií“ to nepovede. Na to už jsou ty obory moc etablované.

*******************************************

Hudební epilog
Vlastně ani nevím, zda pojem „lies“ (lži) v takových záležitostech sedí. U opravdu velkých nesmyslů platí povzdech vědce Wolfganga Pauliho, který ohodnotil úvahy svého mladšího kolegy slovy, že je to taková pitomost, že to „není ani špatně“.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Zapomenuté příběhy1

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora

P.S. Také se ukázalo, že jsem byl nominován na cenu Křišťálová lupa v kategorii One (wo)man show. Případným hlasem mě velmi potěšíte. Konkurence = samé těžké váhy, nevím, zda mezi ně vůbec patřím. Ale zabojovat můžu:-)



Rakovina prsu může postihnout každou ženu. Včasné odhalení je klíčové
Rakovina prsu může postihnout každou ženu. Včasné odhalení je klíčové

Říjen je celosvětově označován jako měsíc boje proti rakovině prsu. Cílem řady kampaní a přednášek je především poukázat na to, že rakovina prsu může postihnout každou ženu bez ohledu na věk. Včasné nalezení nádoru značně zvyšuje šanci uzdravení.

Diskuse


J. Pallas
21:53
6.10.2018

J. Jurax
13:46
6.10.2018

J. Jurax
13:47
6.10.2018

Š. Hašek
14:51
6.10.2018

P. Portwyn
16:52
6.10.2018

J. Jurax
21:07
6.10.2018

J. Anděl
13:09
7.10.2018

P. Grigar
18:25
7.10.2018

J. Jurax
19:17
7.10.2018

D. Polanský
13:18
6.10.2018

A. Novák
10:35
6.10.2018

J. Jurax
13:49
6.10.2018

I. Vermis
14:28
6.10.2018

J. Jurax
21:11
6.10.2018

J. Zaoralek
10:04
6.10.2018

J. Lepka
10:10
6.10.2018

Z. Lapil
10:36
6.10.2018

J. Anděl
20:29
6.10.2018

I. Kozák
3:39
6.10.2018

P. Grigar
9:38
6.10.2018

P. Lenc
10:01
6.10.2018

I. Kozák
10:27
6.10.2018

počet příspěvků: 30, poslední 15.10.2018 08:31









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.