28.8.2016 | Svátek má Augustýn






VĚDA: Řízek ze zkumavky

8.8.2011

Budeme jíst maso vypěstované v bioreaktorech? A byla by produkce takového masa skutečně tak šetrná k životnímu prostředí, jak se nám jeho zastánci snaží namluvit?

Vědec může mít nůši geniálních nápadů a nejsou mu k ničemu, pokud na příslušný výzkum nesežene peníze. Platí to i naopak. Můžete mít celkem tuctové nápady anebo vymýšlet „hověziny“, a pokud někoho přesvědčíte, aby vám na jejich realizaci dal peníze, vašemu bádání se meze nekladou. První situace není nijak výjimečná. Těch druhých případů je však jako šafránu. Zatímco skutečně geniální myšlenku obvykle rozpoznají od nesmyslu jen ty nejjasnozřivější mysli, „hovězinu“ pozná každý soudný člověk na dálku. Bádání, které strádá na úbytě z nedostatku peněz, proto obvykle neslibuje převratné objevy.

Jedním z oborů držených delší dobu na finanční dietě je laboratorní produkce masa. Vědci, kteří v této branži pracují, se snaží investorům prodat myšlenku, že pěstovat šunku nebo steak v laboratoři je lepší, než si stejný "kus flákoty" pořídit klasickým chovem hospodářských zvířat. Výzkum metod pro produkci masa „ze zkumavky“ na odbyt nejde. Nabízejí se dvě vysvětlení. Buď jde o nápad srovnatelný genialitou s obecnou teorií relativity a svět jeho autory nechápe, anebo je to typická „hovězina“ a svět její autory chápe naopak až příliš dobře.

Nizozemská vláda utratila za výzkum laboratorního pěstování masa v letech 2005 až 2009 asi 2 miliony eur. Řízek ze zkumavky za to nepořídila a další financování zastavila. Vědci se proto poohlížejí po jiných zdrojích peněz. Jeden z protagonistů oboru Mark Post z eindhovenské polytechniky slibuje, že když mu někdo dá rok času a k tomu 250 000 eur, dodá mu na oplátku párek ze zkumavky. Z agentur financujících výzkum nebo ze soukromých společností se na laboratorně pěstované „holuby na střeše“ zatím nikdo nenachytal. Zato se na každou návnadu nově nahozenou Markem Postem a jeho věrnými chytají novináři. Ti jsou představou bifteku ze zkumavky přitahováni jako můry světlem. Hoří obtížně pochopitelným nadšením.

Proč lidé, kteří horují pro biopotraviny a brojí proti všemu umělému, chemickému nebo geneticky modifikovanému, tolik fascinuje představa laboratorně pěstovaného masa a vidí v něm příslib do budoucnosti? Těžko říct. Jisté je, že se nadšené zprávy o "umělém masu" vracejí do sdělovacích prpostředků s úporností třídenní zimnice. V loňském roce se psalo a vysílalo o „masu ze zkumavky“ před Vánoci. Letos vyšla mediální kampaň soustředěná na laboratorně pěstované maso tak trochu paradoxně na „okurkovou sezónu“, jež obvykle přeje zprávám o ovoci, zelenině a houbách. Podnětem k letošnímu "comebacku" umělého masa se stala práce publikace v Environmental Science & Technology od Hanny Tuomistové z Oxford University a Joosta Teixeiry de Matose z Universiteit van Amsterdam. Podle jejich studie je nejekologičtější způsob pořízení párku, tlačenky nebo řízku pěstování masa v laboratoři. Navíc tak pro kus mastného žvance neumře jediné zvířátko, ba není mu zkřiven chlup či pírko na hřbetě. Pod vlivem podobných zpráv horují ochránci zvířat pro „maso ze zkumavky“ společně s ochránci životního prostředí.

Jak se takové „maso ze zkumavky“ dělá? Na první pohled celkem jednoduše. To si prostě jen tak půjčíte od pašíka, volka, slípky nebo ovečky pár svalových buněk (přesněji tzv. myosatelitní buňky) a ty ponoříte do živného roztoku. Krátce nato vytáhnete z bioreaktoru kus masa, jenž tam ochotně narostl. Můžete být přitom na sebe náležitě hrdí, protože ve srovnání se stejným kusem masa přineseným od řezníka jste podle Tuomistové a Teixeiry de Matose ušetřili 7 až 45 % energie, 78 až 96 % skleníkových plynů, 99 % půdy a 82 až 96 % vody.

Hezky se ta číslíčka čtou. Důležité je však ještě jedno číslo – 10. Na desítky se totiž řádově počítá počet buněčných dělení, k nimž dokážeme myosatelitní buňky v laboratorních podmínkách donutit. Jednoduše řečeno, biftek roste ve zkumavce pomalu a špatně a jeho růst se záhy zastaví. Kdo počká, ten se dočká. Ale ten, kdo čeká na maso ze zkumavky, by se měl předzásbit hodně velkou svačinou z konvenčních zdrojů, protože než maso vyroste, čekateli zcela jistě pořádně vyhládne. Růst buněk by šlo samozřejmě posílit cíleným zásahem do dědičné informace myosatelitních buněk. Jenže takový produkt slušný ochránce přírody nevezme do úst. K účinným způsobům posílení růstu myosatelitních buněk by jistě posloužilo vnesení genů vyvolávajících nádorové bujení. Těžko si však představit reklamu, která by nás dokázala přesvědčit, abychom takový svalový nádor pozřeli.

To nejsou zdaleka jediná úskalí laboratorní výroby masa. Současné kultivační systémy pro myosatelitní buňky využívají jako přísadu do živých roztoků fetální telecí sérum získané z krve plodů vyrvaných z kravské dělohy císařským řezem. Už jen představa této procedury nahání ochráncům zvířat husí kůži. Náhražky se sice vyvíjejí a vyrábějí, ale jsou drahé a růst buněk v nich vázne. V kultivačním roztoku také musí být antibiotika a fungicidy, což jsou látky, jichž se každý pravověrný ochránce přírody upřímně děsí.

Buňky ležící v kultivační nádobě narostou v blátivou hmotu, jež má do šťavnaté svíčkové či plecka hodně daleko. Zvířecí sval cvičí už v době, kdy se zvíře ještě jako plod skrývá v matčině lůně. To dává zvířecímu svalu nejen sílu, ale i strukturu, na jakou je mlsný jazyk lidských „masojídků“ přivyklý. Buňky ve zkumavce bychom museli podrobit permanentnímu tréninku. To by celý systém kultivace dále zkomplikovalo. I kdyby se nám to povedlo, narostla by nám nejspíš jen „šupinka“ masa o síle asi 0,2 milimetru. Větší masu svalových buněk nedokážeme v laboratorních podmínkách uživit.

Chuť uměle pěstovaného masa zatím nikdo oficiálně nehodnotil. Dokonce ani Mark Post si na svých produktech nepochutnal. A tak je k dispozici jen svědectví „z druhé ruky“. Když v laboratoři Marka Posta točila jedna ruská televizní společnost, její redaktor v nestřeženém okamžiku popadl kousíček vypěstované prasečí svaloviny a nacpal si ji do úst. Výsledný dojem popsal jako „žvýkačka bez chuti“.

I kdybychom všechna úskalí „masa ze zkumavky“ zvládli, museli bychom se popasovat ještě s ekonomickou stránkou věci, protože stejně jako v případě klasické produkce masa, jde u uměle pěstovaného masa především o peníze. Maso ze zkumavky by se muselo vyrábět ve velkém ve speciálních vysokoobjemových bioreaktorech. Pořizovací investice by byly hodně vysoké. Také provoz bioreaktoru není laciná a jednoduchá záležitost. To není jako chovat králíky v králíkárně. Své o tom vědí farmaceutické firmy. Ty vyrábějí mnohé léky v bioreaktorech s pomocí geneticky upravených bakterií, kvasinek nebo savčích buněk a mají toho plné zuby. Proto se ve farmacii staly novým trendem tzv. živé bioreaktory, tedy zvířata, která vyrábějí příslušný lék ve vlastním organismu a vylučují jej například v mléce. Taková výroba léku je co do nákladů stokrát až tisíckrát levnější než produkce v klasických bioreaktorech ze skla a oceli. A tak zatímco praxe ukazuje, že výhodný je přesun od bioreaktorů ke zvířatům, zastánci masa "ze zkumavky" se nám pokoušejí nakukat, že výhodný je posun přesně opačný - od zvířat k bioreaktorům.

Laboratorní pěstování svalů má význam pro medicínu, protože pokud dáme na jednu misku vah uměle vypěstovaný sval a na druhou misku vah lidské zdraví nebo život, pak shledáme kousek svalu za velmi atraktivní „zboží“, jež jsme ochotni vyvážit zlatem. Párek ze zkumavky by si mohly dovolit jen prachaté celebrity, jimž už se přejedly bretaňské ústřice a provensálské lanýže. Ve světě, kde by se maso pěstovalo v bioreaktorech, by se většina obyvatel stala vegetariány. Nikoli z přesvědčení, nýbrž z nutnosti.

Nechce se ani domýšlet, kam může jednou produkce masa ze zkumavky dojít. Představa konzumace vypěstované lidské svaloviny je jistě nechutná, ale nepředstavuje zřejmě největší zvěrstvo. Pokud by společnost masírovaná sdělovacími prostředky a nejrůznějšími nátlakovými skupinami uvěřila, že pěstování masa z buněk je skutečně etičtější a ekologičtější než chov zvířat, mohla by jeho výrobu dotovat a zpřístupnit je širokým masám. Tím by se stal z výroby masa lukrativní obchod a do oboru by se nahrnuly zástupy podnikavců. Pro analogii takového postupu nemusíme chodit daleko. Stačí připomenout elektrickou energii vyráběnou slunečními a větrnými elektrárnami, biopotraviny nebo biopaliva, jejichž přínos životnímu prostředí či lidskému zdraví se ukazuje v mnoha ohledech problematický a jež jsou k velké spokojenosti výrobců štědře dotovány z našich daní. Jak říká americký psycholog Daniel Gilbert, problém není v tom, že bychom utratili peníze za něco, co nutně nepotřebujeme. Hlavní kámen úrazu tkví v tom, že takto vyhozené peníze už nemůžeme použít na řešení skutečných problémů.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora



Diskuse


M. Pivoda
17:39
8.8.2011

M. Hoblík
15:53
8.8.2011

J. Skála
13:49
8.8.2011

J. Pašek
12:40
8.8.2011

J. Mrázek
10:02
8.8.2011

počet příspěvků: 5, poslední 8.8.2011 05:39









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.