26.4.2017 | Svátek má Oto






VĚDA: Proč jsme schopni genocidy

5.1.2017

Díval jsem se na pátý díl pořadu „Cesta do hlubin mozku“ na Prima Zoom. Řešila se tam otázka, jak je možné, že je člověk schopen ubližovat nejen cizím lidem, ale i vlastním – sousedům, známým, bývalým spolužákům či spolupracovníkům. A nemusíme vždy vzpomínat na německý nacismus. Stačí, když si uvědomíme, co se dělo v roce 1995 v srbské Prištině, kdy soused vraždil souseda, znásilňovaly se děti, popravovali spolužáci ze základky či věšeli spolupracovníci z práce.

Může za to „sociální mozek“

Výzkumníci - autoři pořadu - pátrali, kde se to v nás bere. Uvedli, že naše mozky jsou velmi sociální a potřebují někam patřit – do určité vztažné skupiny lidí, kterou definujeme jako „my otcové, my konstruktéři, my řidiči či chodci, my padesátníci, my Pražané, my Evropané, my katolíci, my ateisté, my sluníčkáři, my lehce xenofobní...“. Máme potřebu mít svou sociální skupinu a jiné skupiny jsou nám cizí. Pochopitelně, že nejbližší je nám buď vlastní rodina, nebo náboženská či názorová skupina. Když se děje nějaká křivda naší skupině, pociťujeme to osobně. Když se děje křivda jiné skupině, obvykle se nás to dotýká málo či vůbec.

Jak na to vědci přišli?

Vědci zkoumali desítky lidí v různých situacích a snímali jejich mozky pomocí magnetické rezonance (MMR). V jednom experimentu jim například ukazovali ruku s určujícím popiskem příslušnosti k jednomu z několika náboženství: ruku žida, katolíka, protestanta, scientologa, hinduisty a muslima. Ruce byly úplně stejné, lišil se popisek u nich. Pak zkoumané osobě ukázali v animaci, jak se do každé ruky zabodne silná jehla se stříkačkou. Když se zabodla do ruky stejně smýšlejícího - věřícího, na MMR se objevila zřetelná reakce - aktivita v centru bolesti ve frontálním laloku. Vpichy jehly do ostatních rukou nechávaly dotyčného bez odezvy – zůstal klidný. Výsledek tohoto a jiných experimentů zněl: „když někdo ubližuje někomu ze stejné vztažné skupiny, bolestně se nás to dotýká“.

Jak se to stane, že se ze spořádaných lidí stanou mučitelé

Snadno. Stačí propaganda. Podle odborníků je propaganda zbraň. A také umění a věda. Co má za úkol propaganda? Dehumanizaci určité skupiny obyvatel. Tak například srbská propaganda líčila bosenské a srbské muslimy jako úchylné a zvrácené lidi, kteří krmí zvířata v ZOO malými srbskými dětmi. Propaganda je mnoho měsíců tak dehumanizovala, že ztratili v očích Srbů jakoukoliv lidskou hodnotu a stali se horší než odporný hmyz. Bylo nutné je potupit a zabít. Tak se stalo, že například pověsili za ruce na sloup místního dentistu, k němuž dříve chodilo celé město. Pak jej bili železnou tyčí, až mu zlomili páteř. Tři dny tam visel a umíral a děti kolem něj chodily do školy i ze školy. To není všechno. Ve velkém byly znásilňovány muslimské ženy a zabíjeni muži i chlapci. Celkem bylo v Prištině zavražděno více než sedm tisíc pokojných muslimů (pod nečinným dohledem holandských jednotek OSN). Propagandu ovládali nacisté, komunisté v Rusku, v Číně, na Kubě, Severní Koreji. Propagandu ovládají nejvíce Rusové a výborně ji uplatňují vůči Ukrajincům. Ti se také za tu svou vůči Rusům také nemusejí stydět. Vždyť má stejné –sovětské základy. Propaganda není věc nová, vždy ji uplatňovaly církve jako indoktrinaci. Vždy se hledal nepřítel církve, spásy, pokroku i pokoje. Uvnitř nebo vně. Propaganda se využívala od raného středověku proti Židům. Kdykoliv vládcové potřebovali peníze na vedení válek či na hospodářské problémy, začala se šířit propaganda vůči Židům – že jsou to ďáblovi zplozenci, kteří ukřižovali Krista, kteří smilní se zvířaty a obětují malé děti, aby mohly nastat pogromy a zabavovat jejich majetky.

Indoktrinace je velmi jednoduchá

Téměř každý z nás může podlehnout propagandě a manipulaci populistických vůdců a rychle změnit pohled na své okolí. Snad nejlepší příklad k tomu dala Elliottová (nar. 1933) – americká učitelka, která princip ovlivnitelnosti předvedla na dětech ve své třídě. Den po zavraždění Martina Luthera Kinga (4. 4. 1968 v Memphisu) vytvořila pro děti malou hru „Modré či – hnědé oči, aby jim ukázala, jak zrůdný je rasismus. Když Eliotová sledovala zprávy, zarazilo ji, když se (bílý) reportér zeptal jednoho představitele černé komunity: „When our leader (John F. Kennedy) was killed several years ago, his widow held us together. Who’s going to control your people?“ – velice volně přeloženo: „Když zabili našeho vůdce Kennedyho, vdova, která po něm zůstala, nás spojila. Kdo bude spojovat vás?“

Elliotovou udivilo, s jakou samozřejmostí je JFK považovaný za vůdce (a vzor) pouze bílých Američanů. A uvědomila si, že když se sejde skupina bělochů, aby probírali rasismus a rasovou segregaci, jediné, co skutečně sdílejí, je společná ignorace podstaty problému, kterému nemohou porozumět, protože nemají reálnou osobní zkušenost s tím, jak se utlačovaná skupina cítí. Nemohou soudit člověka, dokud neušli několik mil v jeho botách. A protože Elliotová vycházela z indiánské moudrosti o míli v něčích mokasínech (na následující hodině chtěla právě americké indiány probírat) – řekla si, že svým (výhradně bílým) osmiletým žákům nabídne možnost si vyzkoušet mokasíny někoho s odlišným rasovým původem.

Odlišná barva kůže či očí, vždyť je to jedno

Děti z malého města Riceville v americké Iowě neměly dosud žádnou zkušenost s osobami jiné barvy pleti. Proto, když se jich Jane, v návaznosti na otázky, které přirozeně padly o mrtvém Lutheru Kingovi, zeptala, zda si chtějí vyzkoušet, jaké to je být černý chlapec nebo dívka, všechny nadšeně souhlasily.

Přirozeně nemohla děti rozdělit náhodně a bylo třeba, aby toto rozdělení bylo podloženo nějakou dostatečně vědecky znějící fabulací, kterou děti nadšené z vědeckého pokroku (byla to éra prvních letů do vesmíru) přijmou. Měřítkem segregace se proto stala barva očí a zdůvodněním propojení melaninu s inteligencí.

Potom děti informovala o tom, že více melaninu znamená, že je člověk chytřejší. Proto modroocí lidé častěji věci pokazí a hnědoocí jsou lepší než oni. Aby bylo rozdělení jednoznačnější, nechala také modrooké děti nosit odlišující náramky.

Děti na tuhle hru velice rychle přistoupily, a když se zeptala, zda si modroocí žáci pamatují, co se naučili, odpověděly za ně hnědooké děti, že ne, protože jsou hloupější. Aby segregaci ještě víc podpořila, vytvořila pravidla, která přidělila hnědookým dětem privilegia, která byla modrookým odepřena. „Modří“ museli sedět v zadních lavicích, aby nevyrušovali „lepší“ studenty; „hnědí“ pak měli o pět minut delší přestávku a směli do nové tělocvičny a nemuseli při pití z fontánky používat kelímky. Když se u posledního bodu jedna z dívek zeptala na důvody pro zavedení takového pravidla, jiné dítě (hnědooké) jí vysvětlilo, že by mohli od modrookých chytit nějakou nemoc. Dokonce došlo k tomu, že jeden hnědooký chlapec vznesl dotaz, jak je možné, že je učí modrooká Jane... Než učitelka stačila odpovědět, jiné dítě vykřiklo, že kdyby měla hnědé oči, už by určitě dávno byla ředitelkou.

Rozdělená třída

Po pauze na oběd už si „experiment“ začal žít vlastním životem. Modrooká dívka, která byla do té doby výtečná v počtech, začala u tabule dělat zbytečné chyby a trojice hnědookých holčiček ji začala šikanovat (donutily ji, aby se omluvila za to, že jim překáží v cestě). Celkově byla atmosféra ve třídě výrazně napjatější a změna výsledků se netýkala jen jedné dívky. Hnědooké děti s nově nabytým sebevědomím byly agresivnější vůči svým „podřadným“ spolužákům a v hodinách dosahovaly celkově lepších výsledků. Dokonce i ty děti, které byly většinou plaché a příliš se neprojevovaly, byly ve vztahu k modrookým „kamarádům“ dominantní. Naopak pro modrooké studenty znamenalo nové stigma obrovský problém. I jednoduché úlohy, které jim předtím nečinily problémy, se najednou ukázaly jako komplikované a dříve výteční studenti najednou žili ve strachu a submisivitě. To byl pátek.

V pondělí se role obrátily. Jane nechala děti, aby sundaly náramky a vysvětlila, že se schválně spletla, uvedla je v omyl, že je to vše přesně naopak. Že hnědooké děti jsou úskočné, hloupé a líné a nemají mít žádná privilegia. Ta teď mají mít modrooké děti, které jsou po všech stránkách lepší. Jakkoliv po převrácení rolí začaly modrooké děti vykazovat stejné chování jako předtím hnědooké (Philip Zimbardo později ve své knize Luciferův efekt vysvětlil toto pokračování v tyranii jako důsledek naučené role, kterou děti podvědomě kopírovaly), Jane si povšimla, že je mnohem méně intenzivní, což přisuzovala tomu, že nyní má privilegovaná skupina zkušenost s tím, jaké to je „na druhé straně“.

Cvičení skončilo ve středu. Děti pak měly za úkol napsat krátkou esej o tom, co se naučily. Jako reprezentativní vzorek lze použít úryvek z textů odevzdaných malou Debbie. „Lidé ve třídě paní Elliottové, kteří měli hnědé oči, směli diskriminovat lidi s modrýma očima. Mám hnědé oči. Měla jsem pocit, že můžu modrooké praštit, když budu chtít. Měla jsem o pět minut delší přestávku.“ A po výměně rolí napsala: „Chtěla jsem se školou skončit... Byla jsem naštvaná. Takové to je, když jste diskriminovaní.“

A tím by celé cvičení mohlo skončit. Jane Elliottová o něm ještě napsala článek (s titulkem How Dicrimination Feels) do městských novin, které její text otiskly na 4. straně, a považovala celou věc za ukončenou.

Zloba a nenávist rodičů a spořádaných občanů

Jenže... Článek z Riceville Recorder převzala agentura Associated Press a měsíc poté ji do své televizní talk-show pozval Johny Carson, kde o svém experimentu nezávazně mluvila. Reakce byla okamžitá – televize obdržela stovky dopisů a rozhořčených telefonátů. Jednou z často citovaných zpráv je: „Jak jste mohla opovážit dělat na nevinných bílých dětech takové kruté experimenty. Černé děti vyrůstají tak, že jsou zvyklé na diskriminaci, ale bílé děti ji nemohou pochopit. Je to vůči nim kruté a vážně je to psychologicky poškodí.“

Odmítavé reakce Jane čekala také v domácím Riceville. Její kolegové s ní odmítali spolupracovat a opouštěli místnost, když do ní vstoupila. Její nejstarší dcera našla na zrcadle v umývárnách nenávistný vzkaz (Nigger lover) napsaný rtěnkou, další dcera byla obklopená spolužačkami, které jí vmetly do tváře, že její matka spí s negry, a její syn byl opakovaně zbit spolužáky. Když si stěžovala jejich rodičům, dostalo se jí odpovědi, že dostal, co si zasloužil. Kamkoliv Jane šla, lidé si za jejími zády šeptali pomluvy a obviňovali ji z toho, že si kvůli ní celá Amerika myslí, že Riceville je bigotní a rasistické město. Což svým chováním vlastně potvrzovali.

Tato nenávist v obyvatelích malého města vydržela až dodnes. Tvrdohlavá učitelka pokračovala dál ve výuce, včetně opakování experimentu v dalších třídách. V roce 1970 jej dokonce provedla s dospělými školiteli ve Washingtonu. Záhy se díky vysílání televize ABC stala známou po celých Spojených státech a její cvičení bylo základem pro (v řadě firem dodnes používaný) Diversity training. Pedagogickou kariéru pověsila na hřebík až v roce 1985.

Ze studentů tyrani

Podobných výsledků v ovlivnitelnosti lidí nechtěně dosáhl experimentální psycholog Philip Zimbardo. Jeho tzv. Stanfordský vězeňský experiment se odehrával ve věznici. Nebyla však opravdová. Jednalo se o přestavěné sklepní prostory Stanfordské univerzity. Na chodbě byly rozmístěny kamery, v celách pro změnu odposlechy. Nebyla zde žádná okna, a dokonce ani hodiny, což později způsobilo účastníkům experimentu problémy s určováním času.

Podle vyprávění Reflexu, doktor Zimbardo se svými kolegy zadali inzerát do novin, v němž nabízeli pro studenty brigádu za tehdy velmi atraktivních 15 dolarů na den. Přihlásilo se 75 dobrovolníků, kteří byli podrobeni mnoha testům, ať už osobnostním, či zdravotním. Zimbardo s kolegy se zaměřil především na srdeční choroby, ale také například na epileptické záchvaty, jelikož neměl v úmyslu žádného studenta vystavit nepřiměřenému nebezpečí. Zkoumala se také výše míry sklonů k agresivitě a na základě všech výsledků bylo vybráno 24 nejvhodnějších účastníků experimentu.

Zdraví, slušní odolní

Čtyřiadvacet mentálně a emočně nejstabilnějších mladých mužů většinou ze střední společenské vrstvy bylo rozděleno do dvou skupin po dvanácti. Jedna skupina si měla v experimentu zahrát úlohu dozorců, druhá pro změnu vězňů. Zimbardo tehdy neměl ani tušení, že po několika málo dnech se část dozorců promění v sadistické tyrany, kteří budou vězně ponižovat a mučit.

Důležitým faktorem, jenž ovlivňuje, jestli uděláte něco špatného, je role, kterou hrajete. Sociální vlivy se sčítají a mohou vytvořit skutečně mocný tlak na jedince. „Většina lidí věří ve svobodnou vůli, v důstojnost člověka. Podceňujeme ale dopad dalších lidí, váhu rolí, jež hrajeme, oblečení, jaké nosíme. Já jsem se snažil zjistit, co se stane, když dáme normální zdravé lidi, inteligentní studenty, na opravdu špatné místo – jako je vězení. Zvítězí dobré vlastnosti lidí, nebo zlé místo přemůže lidskou dobrotu?“ uvedl Zimbardo.

Věrohodná situace a okolnosti

Zimbardo se snažil o co nejvěrohodnější vyobrazení situace. Skupina mladých mužů, jež byla vybrána do role vězňů, byla ve spolupráci s policií opravdu zatčena ve svých domovech. Spolupracující policisté studenty obvinili z loupežného přepadení. Následně studentům, nyní trestancům, přečetli jejich práva, vyfotografovali je, sejmuli jim otisky prstů. Pak byli svlečeni, prohledáni, odhmyzeni a zavedeni do cel.

Podobným procesem si prošli dozorci. Museli zaměnit své civilní oblečení za uniformy, dostali sluneční brýle, aby byl znemožněn oční kontakt, a také obušky, které však nesměli použít. Úkolem dozorců bylo udržet pořádek ve věznici, a to s jediným omezením – nesmějí se uchýlit k fyzickému násilí. Vězni musí být oslovováni čísly, dozorci naopak „pane nápravný důstojníku“. Jakékoliv porušení pravidel může být potrestáno. Roli hlavního dozorce zastával David Jaffe a roli ředitele věznice pak Philip Zimbardo.

Skupina vězňů začala vykazovat první lehčí známky frustrace, k čemuž výrazně přispělo to, že jim nebylo povoleno mít ve vězeňských mundúrech spodní prádlo. Plášť, pod nímž se nenosí žádné spodní prádlo, vedl k ponižujícímu pocitu u vězňů a dámská punčocha, kterou museli mít na hlavě, byla další prostředek potlačení individuality. Poslední opatření představoval řetěz obtočený kolem nohy, jejž si vězni nesměli sundat ani na spaní. Pocit uvěznění měl být trvalý a aktuální.

Situace se vymyká kontrole

Dozorci se postupně s tím, jak se sžívali se svou rolí, uchylovali ke stále častějšímu drsnému psychickému i fyzickému trestání a ponižování vězňů. Vězeň číslo 8612 se jako první psychicky zhroutil, nekontrolovatelně plakal a zuřil. Navíc přesvědčoval ostatní, že se nejedná o experiment. Pod tíhou frustrace přesvědčil sám sebe a některé kolegy, že na ně celou situaci doktor nahrál a nikdo z nich už se ven nikdy nepodívá. Po tom, co začal nekontrolovatelně řvát do zdi, což mu vydrželo několik hodin, byl propuštěn.

Tělesné tresty ze strany dozorců byly častější a častější. Proti krutému zacházení se vězni pro změnu pokusili vyvolat vzpouru, již dozorci pacifikovali pomocí hasicích přístrojů. Dozorci donutili vězně čistit záchody holýma rukama a odebrali jim z cel matrace. Čtvrtý den bylo jasné, že se všichni vžili do svých rolí a z lidí se stávají zvířata. Dozorci se proměnili v sadistické zrůdy, zatím co vězni bojovali o přežití všemi dostupnými prostředky. A to vše ve fiktivním vězení. U řady z nich se začaly projevovat známky těžkého mentálního a emočního stresu. Celý experiment byl po pěti dnech ukončen na nátlak Zimbardovy manželky – také psycholožky.

Autorita bílého pláště

Mnohem větší ohlas než Zimbardův vězeňský experiment vyvolal eticky velmi diskutabilní pokus, který provedl na začátku šedesátých let Stanley Milgram, Patrně také proto, že byl několikrát replikován se stejným výsledkem, a to i v případech, že účastníci celý scénář znali. Autor sám publikoval jak smysl, průběh a výsledky svého experimentu, tak shrnující přehled a stanovisko včetně kritických ohlasů a některých svých reakcí na ně. Více zde.

Tyrani - jedni z nás

K realizaci experimentu Milgrama motivovaly výpovědi Eichmanna a dalších válečných zločinců, kteří prohlašovali, že sami by se nikdy hromadného vraždění a dalších zločinů proti lidskosti nedopustili, ale protože k němu měli příkaz, museli prostě poslechnout.

Zaštítěn slavnou Yale University, začal získávat dobrovolníky pro pokus zaměřený na paměť a učení. Když se dobrovolník dostavil, byl seznámen s přísně vyhlížejícím experimentátorem a též s přátelsky vyhlížejícím druhým dobrovolníkem. Experimentátor oběma vysvětlil, že v této fázi se pokus zaměřuje na vliv trestu na učení; jeden z účastníků bude trestající „učitel“ a druhý „žák“. Losem pak bylo rozhodnuto, že dobrovolník, který se dostavil na inzerát, bude učitelem, zatímco druhý žákem. Ten byl zaveden do místnosti, kde byl připoután ke křeslu a na předloktí mu byly umístěny elektrody, zatímco učitel ve druhé, přepážkou oddělené, části místnosti byl posazen před generátor elektrických šoků.

Učitel dostal list s dvojicemi podstatných jmen, z nichž přečetl žákovi první a ten měl na to odpovědět druhým. Pokud odpovídal správně, pokračovalo se dál, pokud se zmýlil, nebo neodpověděl, měl učitel za úkol dát mu elektrický šok - postupně po 15 voltech stoupající od 15 V až do 450 V. Učitel se domníval, že skutečně uděluje elektrošoky, aparatura však nebyla pod proudem a jeho žák byl herec, v jiné místnosti, který předstíral bolestivé reakce.

Když chce žák ukončit celý pokus, experimentátor říká učiteli, že musí pokračovat dál. Na otázku učitele, kdo je odpovědný za možnou zdravotní újmu, ujišťuje ho experimentátor, že on a jeho pracoviště. Žák při trestech za nesprávné odpovědi naříká stále více a experimentátor říká: „Musíte pokračovat.“ A tak se 65 % „učitelů“ dopracovalo až k šoku 450V, přičemž kromě jednoho z celého souboru neprojevil přání experiment ukončit dříve, než při hodnotě 300 V.

Mučený si za to může sám

Určitým překvapením pro experimentátory bylo zjištění, že mnoho „učitelů“ prohlásilo, že jejich „žák“ si za své utrpení může sám: jednak se sám přihlásil do pokusu a souhlasil s ním a za druhé, neuměl svůj úkol a na zadání odpovídal nesprávně.

Přestože Milgram udělal okamžité narovnání spočívající v jasné informaci, že se „jednalo o hru a nikomu nebylo ublíženo“, přestože žádná z pokusných osob se necítila poškozena ani bezprostředně, ani při rekapitulačním interview po roce, a naopak to většina považovala za zajímavou zkušenost, setkal se tento experiment s ostrou kritikou.

Nečekané reakce dobrovolníků

Už při průběhu experimentu byli experimentátoři často sami šokováni, jaké množství lidí bylo ochotno stisknout spínač s šokem 450 V. První experiment ukázal, že do 300 voltů pokračovalo celých 39 ze 40 účastníků. Do trojnásobného udělení šoku 450 V pak pokračovalo 65 procent „učitelů“, ačkoli většina z nich prokazovala výrazné známky neklidu: nervózní smích, otáčení se na asistenta...

Mně by se to nikdy nestalo

Tohle si řekne každý, kdo čte tuto hrůzu. Avšak všechny zmíněné a nezmíněné experimenty či reálné pravdivé události - jako např. mučení dívek a žen řádovými sestrami nebo zneužívání dětí kněžími jsou ukázkou, že temné stránky v nás mohou být silnější než cokoliv – dokonce i víra v Boha. Právě selhávání jeptišek a kněží, kteří by se měli bát Boha, ukazují, že naprostá většina lidí podlehne situaci i autoritám.

Podle interpretace závěrů tehdejšího i opakovaného Milgramova experimentu dokáže zabít člověka 80 % lidí. Podle některých psychologů je asi jen 5 % lidí imunních vůči zlu a nikdy mu nepodlehnou. Ve zmíněných experimentech se včas vzepřel pouze jeden ze čtyřiceti účastníků. Tedy naše představy o nás samotných jsou zkreslené. Tím, že dáváme na charitu a dojímáme se roztomilými zvířátky, si myslíme, že máme pevný charakter. Myslíme si, že naše osobnost a charakter nám nikdy nedovolí páchat takové zlo. Avšak v knize „Tvůj mozek ví víc, než si myslíš“ věhlasný profesor neurologie Niels Birbaumer tvrdí, že jsme spíše produktem okolností než pevným a neměnným charakterem. Podobné věci tvrdí i autor publikace „Inkognito, aneb tajný život mozku“ slavný neurovědec David Eagleman a vysvětluje naši osobnost jako několik soupeřících center či vrstev, které dohromady dávají naše celkové JÁ. Dokonce si myslí, že naše vůle někdy nedokáže ukočírovat jiné struktury našeho já, a ty někdy převezmou vládu nad volními procesy. Jen doufejme, že nás nikdy situace nedožene k prověření, do jaké skupiny budeme jednou patřit: do skupiny trýznitelů nebo skupiny statečných, kteří odolají?

www.karelcerveny.org



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


J. Chaloupka
21:40
5.1.2017

A. Alda
16:43
5.1.2017

J. Kyselková
14:45
5.1.2017

F. Navr8til
9:45
5.1.2017

M. Prokop
12:07
5.1.2017

F. Navr8til
12:45
5.1.2017

M. Prokop
15:04
5.1.2017

F. Navr8til
20:08
5.1.2017

J. Jurax
0:31
6.1.2017

P. Vaňura
16:26
5.1.2017

F. Navr8til
20:11
5.1.2017

R. Morava
13:19
5.1.2017

J. Kraus
23:33
5.1.2017

A. Alda
8:51
5.1.2017

P. Sulc
3:05
5.1.2017

I. Mertl
10:37
5.1.2017

R. Morava
13:31
5.1.2017

I. Mertl
14:26
5.1.2017

počet příspěvků: 25, poslední 6.1.2017 12:31









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.