Nález v řečišti Ostravice

I když území Česka patří k podrobně prozkoumaným teritoriím, archeologické nálezy se zde stále nacházejí povrchovým sběrem. Obecně platí, že "kopat" by se mělo jen v nezbytných případech (např. vynucených stavební činností) a že šetrná metoda povrchového sběru by měla mít jako metoda archeologického průzkumu přednost. Ostatně v budoucnosti lze očekávat takové technické prostředky, které umožní detailně zkoumat archeologické lokality bez jejich fyzického odkrývání. I z toho důvodu je vhodnější ponechat tato místa neporušena příštím generacím.

Že se toho dá povrchovým průzkumem objevit opravdu hodně, toho je názorným příkladem archeolog Dalibor Kolbinger. Pět desetiletí se věnoval systematickému průzkumu a podařilo se mu komplexně zmapovat celý region představující východní část kroměřížského okresu a části okresů sousedních. Přitom objevil 1347 dosud neznámých lokalit od paleolitu po novověk, dokumentaci a nálezy utřídil a nyní bude vše vydáno v katalogu o deseti svazcích. Dalibor Kolbinger, původním povoláním inspektor na železnici, se archeologii věnoval (a stále věnuje) ve svém volném čase, tudíž jako neprofesionální archeolog. Nazvat ho amatérem by rozhodně vhodné nebylo, jelikož je v tomto oboru uznávanou autoritou. Je autorem řady knih a odborných článků (stovky publikací). Jeho aktivita, výsledky výzkumů a publikační činnost překonávají výsledky oficiálních institucí, což často vyvolává rozporuplné postoje. Někteří nesou nelibě, že někdo mimo "jejich" obor dosáhl takové výsledky. Když přednášel o svých výzkumech na univerzitě, byl po přednášce obklopen studenty. Kolbingerovy výzkumy nacházejí praktické uplatnění například při různých stavebních pracích. Vše uvádím jen proto, abych ukázal, co vše se dá udělat systematickým dlouholetým výzkumem založeným na povrchovém sběru.

Někdy dojde k objevům na místech, kde by to nikdo neočekával. To je případ nedávného nálezu historické strusky v řečišti Ostravice.

Na přelomu 16. a 17. století dochází v českých zemích k nástupu nové technologie. Dosavadní tzv. přímá technologie výroby kujného železa přímo z rud v malých, částečně do země zahloubených pecích, používaná od doby halštatské, přes dobu laténskou, dobu stěhování národů a slovanského osídlení, celý středověk a počátek novověku, je nahrazena nepřímou technologií výroby železa z rud v dřevouhelných vysokých pecích.

Před zhruba 400 lety vznikaly dřevouhelné vysoké pece a hamry také v oblasti od Beskyd k Frýdku-Místku. Jejich rozvoj spadá do 17. a 18. století, avšak ještě v 19. století zde byly v provozu dřevouhelné vysoké pece.

Podmínky tavby v dřevouhelných vysokých pecích, kde byla nutná vysoká teplota (přes 1200 stupňů Celsia) a hodně dřevěného uhlí, aby se z těžko tavitelných železných rud dalo získat železo, vedly k vzniku křemičitých skel, které tvoří část strusky. Železná ruda a dřevěné uhlí nebyly jedinou náplní pece, do vsázky se dával vápenec a někdy i křemičitý štěrk, tedy struskotvorné přísady, jejichž úkolem je z rudy absorbovat nežádoucí složky a odvést je jako strusku.

Hutní závody, které v Beskydech a kraji pod nimi před třemi stoletími souvisle pokrývaly celou oblast, kde využívaly místní surovinové zdroje (rudu, dřevo, vápenec aj.) a vodní energii, zcela až na nepatrné stopy v krajině zanikly. Dokonce i povědomí mezi obyvatelstvem o existenci starých hutí se vytratilo.

Teprve v roce 1999 neprofesionální archeolog Milan Boris na základě údajů v mapě z 18. století objevil u Malenovic, kde se kdysi těžila železná ruda, hutní komplex s dvěma kamennými dřevouhelnými vysokými pecemi ze 17. století. Jejich zachovalé zdi sahají do výšky pěti metrů. Zapomenutá huť se neskrývala ve vzdálených, obtížně přístupných místech. Nacházela se v křovinách pár desítek metrů od poměrně frekventované komunikace. Nikdo nepředpokládal, že by takový velký nález v tak známém místě byl vůbec možný. I ti, kteří tam kolem žili, o tom nic nevěděli. Objevitel staré hutě Milan Boris, dnes již nežijící, byl invalidní důchodce a pohyboval se na vozíku. Vhodné lokality tipoval podle starých map a na místa se nechal vozit.

Jako železná ruda se v hutích v Beskydech a okolí používal místní pelosiderit, nacházející se zde – jak to bývá v sousedství uhelných pánví obvyklé – v tmavě hnědošedých kulovitých útvarech. Obsahuje siderit, což je z mineralogického hlediska uhličitan železnatý (FeCO3) a je silně znečištěný jinými příměsemi. Kromě železné rudy a dřevěného uhlí se do vsázky, jak již zmíněno, přidával vápenec a křemičitý štěrk.

Při tání vsázky a vzniku strusky se ve vysoké peci vytvářejí nové chemické sloučeniny. Chemické složení z pece vytékající strusky a její množství je ovlivněné teplotou v peci a jejím objemem, mineralogickým složením surovin a teplotou dmýchaného vzduchu. S rostoucí teplotou se prvotní struska propadá do míst s vyšší teplotou, mění se její chemické složení a množství strusky se zvyšuje. Fyzikální a chemické procesy doprovázející vznik strusek jsou mimořádně složité.

Historické strusky z dřevouhelných pecí se liší od pozůstatků železářské výroby z předcházejícího období nepřímé výroby železa. Z tehdejších primitivních pecí se železo se struskou nevypouštělo, výsledná železná "houba", kujné železo, nebyla homogenní, a musela se proto především zbavit značného množství struskových vměstků, a to dalším ohřevem a kováním opracovávat do kujné formy.

Dřevouhelné pece a hamry produkovaly strusky, které se někdy podobají přírodním struskám, mezi něž patří sopečné vyvřeliny, lávy, obsidiány a také tektity, jejichž sklovitá struktura vznikla při dopadu meteoritu nebo asteroidu uvolněním množství energie a její přeměnou na teplo, jež původní horninu přeměnilo na tektit. U těchto materiálů podobně jako u strusky nedošlo v důsledku rychlého utuhnutí ke krystalizaci.

Takové rozsáhlé hutnictví v Beskydech a jejich okolí muselo vyprodukovat spoustu strusky. Ve své době to byl jistě cenný stavební materiál, kterým se zpevňovaly komunikace, vršily násypy a zpevňovaly svahy. Dá se ještě dnes po staletích tady struska najít? A když ano, kde ji hledat?

Odpověď je překvapivá – v řekách. Je to sice nečekané, ale jen zdánlivě. Řečiště řek a potůčků jsou místa, kde by se mělo logicky po historické strusce pátrat. A hledání v řečišti Ostravice přineslo výsledek.

Mezi říčními valouny a oblázky upoutávají pozornost svou odlišností zvláštní kameny. Na první pohled mohou vypadat jako přírodní materiál, kterým ale ve skutečnosti nejsou. Jde o vedlejší produkt metalurgických procesů – strusku, jaká vzniká při tavení kovů, zde konkrétně při výrobě a zpracování železa a oceli.

Dokáže-li se tak na dlouhá léta "ztratit" celý hutní komplex, nelze se příliš divit, že ty barevné, někdy pórovité nebo i lesklé "kameny" v korytech řek a potůčků, které jsou také svědectvím po dávných hutích v kraji od Beskyd až po Frýdek-Místek, rovněž unikají pozornosti.

Historická struska

V řečišti Ostravice ve Frýdku-Místku lze v celém úseku mezi splavem na Staré Riviéře a mostem pod frýdeckým zámkem snadno nasbírat vzorky strusky. Podobný materiál se nalézá v Ostravici i na jiných místech jejího toku, zejména jdeme-li proti jeho proudu, lze se s ním setkat i v přítocích, např. v Čeladence na Čeladné aj. Všude se v řečišti nacházejí kousky strusky, některé jsou nazelenalé, částečně pórovité, někdy mají šedé skvrny. Různé materiálové struktury a mineralogické složení odpovídá tehdejším technologickým procesům, jejich nepravidelnostem. Některé kusy vypadají jako přírodní silicit, jsou namodralé, tmavé a mají lasturnatý lom. Někdy se najde kus, v němž nazelenalá část přechází do tmavší, namodralé, lasturnaté. Vše to je struska z výroby železa a jeho zpracování, z vysokých pecí a hamrů ze 17. až 19. století, které zde byly všude kolem řeky Ostravice od Starých Hamer až po Bašku a Frýdek-Místek.

Hojné struskové kameny v řečišti Ostravice jsou tak spolu s nepatrnými zbytky hutí roztroušenými v krajině posledními hmatatelnými pozůstatky po dávné výrobě železa a jeho zpracování.

Foto: autor