Tento text je volným pokračováním článku Pazourek nejen jako pravěká nástrojová surovina (Neviditelný pes, 26.5.2011). Název Pazourek – kámen všech kamenů byl inspirován knihou Otty Wetzela Feuerstein – der Stein der Steine, vydanou v roce 1968 v německém Neumünsteru nakladatelstvím Karl Wachholtz Verlag. Pokud bychom hledali člověka, který toho o pazourku ví skutečně hodně, stěží by to mohl být někdo jiný než Otto Wetzel. Své první práce o pazourcích napsal počátkem 20. let minulého století a jeho kniha z roku 1968 je takovým stručným shrnutím všeho (nebo skoro všeho) dosud známého o pazourku popularizační formou.

Zhotovování nářadí a zbraní z pazourku bylo něčím, co mělo na kulturní dějiny velký vliv. Z pazourkového jádra zvláštní technikou vyrobené nástroje nebo zbraně překonávaly po všech stránkách nástroje z nahodile sebraných kamenů. Byly to vlastnosti pazourku jako tvrdost, ostrost hran a dobrá štípatelnost, které umožnily získat z něj odlamováním požadované tvary, různá ostří a dále je zpracovávat. To vše z něj učinilo onen „kámen kamenů“. Znalost materiálu a osvojení si výrobní techniky vedly v průběhu desítek tisíc let, kdy byl pazourek používán, od původních hrubších výrobků k tvarům ostří známým jako vavřínový list až k mistrovským kouskům z počátku doby bronzové, jako byly například nádherné pazourkové dýky s rukojetí ve tvaru rybího ocasu.

I když se dá opracovávat pazourková surovina nalezená na povrchu, mnohem lépe to jde s nezvětralými pazourky, které se čerstvě vytěží. Podle Wetzela je při konečné úpravě a broušení nástroje vlhkost kamene důležitější, než jeho samotné otloukání. Proto se v mladší době kamenné začalo s pravidelnou těžbou pazourku na vhodných místech. Zejména v severní Francii a v Belgii byly hloubeny šachty do křídových usazenin a tak získávána pazourková surovina. Šachty z té doby jsou také doloženy ve Švédsku v morénách východně od Malmö.

Otto Wetzel popisuje jednotlivé stupně výrobní techniky od těch prvotních až po vysoce vyvinutou techniku, která skončila s nástupem bronzu jako nové materiálové suroviny. Jsou to zajímavé zkušenosti se zpracováním pazourku. Nějaké ty pěstní klíny, jednoduché čepele a hrubé sekery by podle návodu snad zhotovit šlo, stačilo by mít dostatek suroviny na pokusy. Dopracovat se ale k těm zázračným kouskům, vypadajícím spíš jako umělecká díla než nástroje denní potřeby, na to by již pouhá znalost techniky a základní manuální zručnost nestačily. Jeden špatný úhoz při vyklepávání nástroje nebo neopatrnost při vytváření ostří a broušení by dílo zkazily. V Brandonu v anglickém hrabství Suffolk, kde se ještě koncem 19. století z pazourku vyrábělo, je na jednom domě nápis: "To visitors – the worlds oldest industry – flint-Knapping – may be seen here." Brandon byl totiž proslulý dílnami, vyrábějícími kamínky do křesadlových zámků střelných zbraní, které se zde vyráběly ještě mnoho let poté, co se křesadlové zámky staly překonanou minulostí. V roce 1886 se zde týdně vyrábělo z pazourku 200 000 až 250 000 kamínků do křesadlových zámků. Technika výroby přesně odpovídala pravěké technice, jen se místo kamenných palic pracovalo s železnými nástroji. K čemu křesadlové zámky a dokonce v takovém množství v době, kdy ruční střelné zbraně již měly mnohem modernější zámky? Prostě do kolonií! V anglických a také francouzských koloniích byly tehdy přípustné pouze pušky s křesadlovým zámkem. Prý proto, aby případné povstání domorodců mohlo být lehce potlačeno zastavením dovozu křesadlových kamínků. Když se Otto Wetzel pokoušel v Brandonu najít žijícího svědka, který by pamatoval toto prastaré řemeslo výroby z pazourku, neměl štěstí. Pamětníci již nebyli mezi živými.

Pazourek byl v dávných dobách také dárcem ohně. Údery pazourku a pyritu lze snadno vykřesat záplavu jisker a zapálit suchý troud. Je to poměrně rychlý a spolehlivý způsob, jak rozdělat oheň. Na rozdíl od v literatuře hojně uváděného způsobu – rozdělání ohně otáčející se dřevěnou tyčinkou, vrtící se v dřevěném důlku. Ostatně na této schopnosti pazourku byl založen princip křesadlového zámku, jen místo pyritu se jiskry k zapálení střelného prachu vykřesaly z pazourku ocelovým úderníkem. Než se objevily tradiční zápalky, používal se v domácnostech k rozdělání ohně zapalovač obdobné konstrukce.

Zajímavé je využití pazourku jako dekorativního prvku v architektuře. Postupující moře u vesnice Højerup v Dánsku se za staletí přiblížilo až k tamějšímu kostelíku, který se tak ocitl na kraji křídového útesu. Kostel byl sice zpevněním břehu zachráněn, používat jej ale nelze. V roce 1913 byl dále od pobřeží v románském stylu vystavěn nový kostel. Na stavbu byly použity kameny z křídového útesu a bílá apsida má několik vrstev z tmavých pazourků jako napodobení geologické struktury křídového útesu.

Výskyt a rozšíření pazourku je obecně spojován převážně s oblastí táhnoucí se v širokém pruhu od Atlantiku až k východním oblastem Baltu a jeho vznik časově situován do svrchní křídy, do doby před cca 80 miliony lety. To je však značné zjednodušení. Pojem pazourek je nutno chápat v širším smyslu. Jsou pazourky prokazatelně pocházející z jiných zemských period – od prvohor (kambrium) až do počátku třetihor. Složením a vlastnostmi se „klasickému“ pazourku u nás podobají například rohovec a buližník. Rovněž výskyt pazourků chápaných v tomto širším smyslu není omezen na Evropu. Zvláštní druh pazourku z počátku třetihor známý jako „pudinkový kámen“ se nachází v Austrálii. Pazourky prvohorního stáří jsou doloženy v Kanadě a USA. Rovněž představa, že „naše“ pazourky nacházející se v ledovcových usazeninách podél severní hranice nutně pocházejí ze vzdálených oblastí kolem Baltského moře, neodpovídá skutečnosti. Podle RNDr. Zdeňka Gáby mohl k nám s baltskými jurskými pazourky ledovec dopravit také pazourky z Krakovsko-čenstochovské oblasti, které pocházejí z jurského období. Na Severní Moravě a ve Slezsku jsou mimo to vedle baltských pazourků nalézány, a to v poměrně velkém počtu, dosud záhadné pazourky tzv. opolského typu, nacházející se ve značném množství ve štěrkopískovnách kolem nedaleké Opole v Polsku, jejichž původ není dosud uspokojivě vysvětlen. Od těch baltských se liší především barvou (na rozdíl od šedých a černých baltských pazourků jsou tmavohnědé) a drobnými „bradavkami“ na povrchu hlíz, přičemž zkameněliny jsou v obou podobné.

Otto Wetzel uvádí řadu různých hypotéz o vzniku pazourku. Pokud si ale tyto teorie nárokují platnost pro všechny druhy pazourku, nemohou podle něj obstát. Problém vzniku pazourku souvisí s několika otázkami: původem křemene, jeho opětovným uložením ve formě gelu a další přeměnou na pevnou formu.

Kysličník křemičitý (SiO2) pro vytvoření pazourku dodává mořská voda, do níž se tato surovina dostává spolu s říčními vodami, přinášející s sebou zvětralé částice pevninské půdy. Stačí velmi řídký roztok – již 0,0005 až 0,1103 g kysličníku křemičitého v jednom litru mořské vody je postačující pro to, aby organismy vytvářející z oxidu křemičitého schránky a ústrojí mohly potřebné stavební látky z vody čerpat. Jsou to především jednobuněčné organismy, které vytvářejí početné kolonie jako mřížovci (Radiozoa) a rozsivky (Diatomeae). A pak živočišné houby (Spongiaria), vytvářející struktury z kysličníku křemičitého. Tyto a další odumřelé organismy v obrovském množství klesají na dno, kde vytvářejí podstatnou část usazenin. Chemickými změnami a působením bakterií ve vápnitých kalech se křemen snadno rozptyluje a proniká do dutin vzniklých v usazeninách při tlení měkkých částí mořských organismů. Při určité koncentraci se vytváří gel, z něhož později vzniká pevný pazourek. Vznik pazourku z měkké látky, jež vyplnila dutiny, by mohl vysvětlit často bizarní tvary pazourkových hlíz.

Poměrně značně zjednodušené a víc než stručné pojednání o Wetzelově knížce Pazourek – kámen kamenů lze zakončit její poslední větou: „Nechť náš tak běžný a po mnoha stránkách významný kámen nalezne u přátel přírody zaslouženou pozornost!“