Podobně, jako v případě zemětřesení a následné tsunami, jež zapříčinila jadernou havárii ve Fukušimě v březnu 2011, i tentokrát se v médiích objevily informace o tom, že ničivé následky působení hurikánu zesílil měsíční úplněk. Mediální vřava už utichá, obyvatelé východního pobřeží USA se z řádění živlu už pomalu vzpamatovávají, a tak se pojďme v klidu zamyslet: může na tom být něco pravdy?

Zatímco v případě zemětřesení jsem zprávy o tom, že jeho příčinou byl Měsíc, který se měl o týden později nacházet při úplňku současně nejblíže Zemi, označil za brutální útok na zdravý rozum, tentokrát jde opravdu o správnou informaci. Rozdíl mezi oběma situacemi je tak jemný, že budu možná podezírán z toho, že si protiřečím, ale pokusím se to vysvětlit.

Působení slapových sil na Zemi

Příliv a odliv je důsledkem gravitačního působení Měsíce a Slunce na povrch Země – takzvanými slapovými silami. Podstatnější vliv má Měsíc, slapová síla Slunce je asi poloviční, což znamená, že na celkovém efektu se Slunce může za určité situace podílet až jednou třetinou. Jde o vzájemnou polohu Země, Měsíce a Slunce. Pokud se nacházejí přibližně v přímce, tedy je-li Měsíc v novu nebo v úplňku, je slapové působení Měsíce a Slunce největší, je-li Měsíc okolo první či poslední čtvrti, jsou slapy nejmenší. Nov nastává v době, kdy jsou Měsíc a Slunce na stejné straně od Země, takže představa, že se jejich působení na Zemi v tu chvíli sčítá, se nabízí sama. Selský rozum se poněkud brání přijetí skutečnosti, že při úplňku je to stejné, ačkoli je v tu dobu Slunce na opačné straně od Země než Měsíc. V přírodovědných učebnicích bývají názorné ilustrace, které pomocí skládání vektorů gravitačních a odstředivých sil dokazují, že je to logické. Po Zemi se s periodou 24 hodin a 50 minut šíří vlna směřující k Měsíci a naproti ní druhá, směřující na opačnou stranu. Těch 50 minut navíc oproti možná očekávaným 24 hodinám je dáno oběhem Měsíce okolo Země.

Obyvatelé přímořských oblastí vědí i bez skládání vektorů, že příliv (i odliv) se opakuje s periodou 12,5 hodiny a nikoli 24 hodin. Také rozlišují nízkou velkou vodu a vysokou velkou vodu a samozřejmě analogicky vysokou malou vodu a nízkou malou vodu. Moc dobře také vědí, jak vypadá skočný (syzygijní) a hluchý (kvadraturní) příliv. A ještě lépe umí s těmito přírodními jevy spolupracovat.

Zažil jsem to sám v jihozápadní Anglii poblíž města Penzance. Nachází se tam Mount St. Michael s hradem, ke kterému vede po rozlehlé pláži kameny dlážděná cesta. Prohlídka hradu je klasická pouť mezi obrazy předků současných hradních pánů, trvá něco přes hodinu, ale doba čekání na vstup (vstupenka je časová) je tak dlouhá, že turista rád využije nabídky mnoha místních majitelů člunů různých velikostí na projížďku po moři, aby si hrad mohl prohlédnout z druhé strany a při troše štěstí na moři zahlédl i nádherné papuchalky. Středoevropan kroutí hlavou nad tím, že vyhlídková plavba stojí jen jednu libru – vždyť se tím při místních cenách nedá uživit! Po návratu z projížďky lodí a prohlídce hradu ještě turista nakoupí v obchodu se suvenýry, a… jejda! Kamenná cesta je zahrazená provazem s cedulkou zákaz vstupu, protože je na ní vody skoro po pás. Protože turista je ze specifické části střední Evropy, špagát bez mrknutí oka podleze, zuje boty a na protější stranu přebrodí. Potom zruší plánovaný program a zbytek dne stráví na terase kavárny přímo naproti hradu a v pravidelných intervalech fotografuje cvrkot.

Český turista brodí přes moře z Mt. St. Michael ku břehu

Věřte, že sledovat impozantní téměř desetimetrový vzestup mořské hladiny, přestože to trvá 6 hodin, není nuda:

Asi už jste pochopili, že teprve teď začíná provozovatelům člunů pracovní směna. Za 10 liber na osobu převážejí turisty z hradu na břeh.

Podobnost názvu lokality s francouzským Le Mont Saint Michel není ani trochu náhodná. Obě místa se nacházejí "naproti sobě". Francouzi dovedli spolupráci s velkým vzestupem hladiny v těchto místech až k úspěšné výrobě elektřiny. Míst, kde výška přílivu dosahuje nebo dokonce přesahuje 10 metrů, na Zemi zas tak mnoho není. Vlna, kterou způsobují slapovými silami Měsíc a Slunce, dosahuje totiž na volném oceánu maximální amplitudy necelých 80 centimetrů a na jejím zmohutnění u břehu se podílí především profil mořského dna a tvar pobřeží. Je to vlastně stejné jako s vlnou tsunami – ta má na volném moři také amplitudu okolo jednoho metru a zvedne se do výšky až na mělčině. Na rozdíl od slapů ale tsunami zvedá hladinu s periodou desítek minut, takže u pobřeží je pekelně rychlá a spolupracovat se s ní nedá.

A jsme zpátky u méně přívětivé tváře dmutí mořské hladiny. Přidá-li se k vysokému přílivu ještě silný vítr, může voda na pobřeží udeřit s opravdu velkou silou – říká se tomu bouřlivý příliv. Ani v Evropě to není nic neznámého. V roce 1953 postihly vlny bouřlivého přílivu, o 3 metry vyšší než obvykle, pobřeží Německa, Nizozemska, Belgie a Anglie. Milión lidí tehdy evakuovali, 1800 lidí údajně zahynulo [1]. Když jsem viděl, co způsobil v malebném Zákoutí v Orlických horách vzestup hladiny říčky Bělá o 3 metry (z normálního stavu 30 cm) v roce 1998, běhal mi mráz po zádech i při pohledu na fotografie.
Když na pobřeží USA udeřila 29. října Sandy, byl Měsíc zrovna těsně před úplňkem a příliv stoupal k vysoké velké vodě. Škody napáchané větrem a deštěm dále ve vnitrozemí to neovlivnilo, ale na řádění vodního živlu na pobřeží mohl mít Měsíc tentokrát podstatný podíl. A to bylo ještě štěstí, že se zrovna blížil do odzemí. Jeho vzdálenost byla přibližně 403 tisíc kilometrů od středu Země, maximální vzdálenosti (406 tisíc km) dosáhl Měsíc 1. listopadu. V přízemí se Měsíc může dostat do vzdálenosti necelých 360 tisíc kilometrů – v takovém případě by příliv byl ještě o poznání vyšší. Závěr tedy zní: Měsíc tentokrát hrál nezanedbatelnou roli, ale mohlo být ještě mnohem hůř. Měli bychom na to pamatovat nejen při všech pokusech o poroučení větru či dešti, ale i při každém nenápadném kroku, kterým prohlubujeme svoji osobní závislost na technických vymoženostech. Až naši hrdost a technický pokrok sfoukne vítr a odplaví voda, mnozí zjistí, že by se jim přece jen hodily "primitivní" znalosti přírodních dějů a cyklů, jež jsme už dávno "překonali".

[1] Brázdil, R., et al.: Úvod do studia planety Země, SPN, Praha, 1988, p. 320

Děkuji redaktorce rubriky Věda LN Evě Vlčkové za to, že mě k tomuto blogu vyprovokovala :-)

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové