Teoreticky je všechno jasné. Konzumace soli kuchyňské čili chloridu sodného (NaCl) zvyšuje množství vody zadržené v lidském těle a to zase zvyšuje krevní tlak. A vysoký krevní tlak zvyšuje riziko infarktu myokardu. Zdravý selský rozum radí omezit spotřebu kuchyňské soli. Předejdeme tak hypertenzi i infarktům. Však také Světová zdravotnická organizace doporučuje stlačit denní spotřebu NaCl pod pět gramů. Moc k srdci si to nebereme, protože solíme, solíme a solíme a denně spotřebujeme kolem deseti gramů soli na osobu. Koledujeme si tím o infarkt? Možná ano, možná ne. Tým vedený Rodem Taylorem z University of Exeter nyní publikoval v American Journal of Hypertension studii, která příčinnou souvislost mezi spotřebou kuchyňské soli a rizikem infarktu nepotvrdila.

Dřívější podobné studie zjistily, že kdo míň solí, má nižší krevní tlak. Tedy jen o málo, ale má. V případě vztahu mezi spotřebou soli a rizikem infarktu byla situace jasnější. Obvykle vyšlo, že kdo miň solí, ten si sníží riziko infarktu o pětinu až čtvrtinu. Rodovi Taylorovi na těchto studiích vadilo, že zhusta přičítaly veškerý pozitivní efekt omezené spotřebě soli. Přitom ten, kdo sahá na výzvu lékařů méně často do slánky, jistě poslechl i další dobře míněná doporučení žen a mužů v bílých pláštích. Takový uvědomělý pacient nejen méně solí, ale také trošku cvičí, vyhýbá se tučným jídlům a vůbec o sebe víc dbá. Jak tedy můžeme snížení rizika infarktu „přiklepnout“ jen snížené spotřebě soli?

Taylor našel 2 600 studií, které zkoumaly vztah mezi potřebou soli a rizikem infarktu. Z nich ale jen sedm bylo provedeno tak, že dovolovaly oddělit efekt snížené spotřeby soli od efektu jiných preventivních opatření. Celkem zahrnuly tyto studie více než 6 000 pacientů, jejichž zdravotní stav byl sledován minimálně půl roku, ale často byli dobrovolníci pod dohledem dlouhé roky.

Taylor zjistil, že snížení spotřeby soli vedlo skutečně k poklesu krevního tlaku. Ale nepodařilo se mu prokázat, že méně solící lidé jsou méně ohroženi infarktem. Spotřeba soli neměla průkazný vliv na kardiovaskulární choroby. Lidé, kteří hodně solili, neumírali častěji či časněji. Naopak, v jedné studii se ukázalo, že zvýšená úmrtnost postihla právě tu skupinu, která omezila spotřebu soli. Znamená to, že nám nadměrné solení neškodí? Taylor si na tak razantní závěr netroufá. Snížení krevního tlaku podle něj naznačuje, že by méně solící lidé měli čelit nižší hrozbě infarktu. Podle něj byl soubor šesti tisíc pacientů příliš malý na to, aby se v něm statisticky průkazně projevilo zlepšení zdravotního stavu srdce. Britský vědec se také obává, že sledovaní dobrovolníci, kteří konzumovali méně soli, se po počátečním omezení spotřeby vrátili ke starému zlozvyku a začali opět solit o sto šest. Tím se původní pozitivní efekt smaže.

Podle Taylora by bylo zapotřebí provést důkladnější studie, aby se pozitivní efekt omezené spotřeby soli na zdraví srdečního svalu jasně prokázal. To je jistě chvályhodná snaha, i když laik možná neodolá dojmu, že lékaři, jako je Taylor, vědí předem, jaké výsledky má studie přinést, a udělají všechno pro to, aby nakonec k těmto kýženým výsledkům došli.

Jeden z Taylorových kritiků Francesco Cappuccio z University of Warwick ale nové studie odmítá s tím, že by byly příliš komplikované, náročné a drahé. Podle něj je situace naprosto jasná a spotřebu soli je třeba snížit. I to je jistě rozumná námitka. Jen tu hrozí riziko, aby si ji laici nevysvětlili tak, že lékaři předem vědí, jaké výsledky mají studie přinést, a proto je nakonec ani nemusejí dělat. Také by mohli laici pojmout podezření, že když už se náhodou taková studie provede a vyjde jinak, než se čekalo, je třeba nad ní mávnout rukou jako nad omylem.

Jak si tedy máme výsledky přebrat? Vědecký týdeník Nature se zeptal několika odborníků. Cappuccio vyjádřil obavy, že Taylorova studie bude zneužita k bojkotu boje proti nadměrné spotřebě kuchyňské soli. A má pravdu. Sdružení amerických výrobců soli už se Taylorovou studií ohání a požaduje, aby se s regulací spotřeby soli přestalo.

Taylor zůstává rezervovaný a tvrdí, že zatím víme málo na to, abychom mohli vynést jednoznačný soud a pomocí hygienických norem tlačit spotřebu soli dolů.

Americký epidemiolog Michael Alderman z newyorské Albert Einstein College of Medicine je přesvědčen, že Taylorova analýza je dalším důkazem toho, že omezení spotřeby soli nechrání před chorobami srdce lidi, kteří konzumují sůl v rozumném množství. Kampaně vedené za snížení spotřeby soli jsou podle Aldermana pomýlené a potenciálně i nebezpečné.

„Když budeme jíst méně soli, klesne nám krevní tlak a to je dobré pro srdce,“ řekl Alderman v rozhovoru pro Nature. „Zároveň to ale může snížit citlivost člověka na inzulín, zvýšit hladiny tuků v krvi a zvýšit aktivitu sympatického nervstva, což jsou všechno faktory, které riziko onemocnění srdce zvyšují.“

Solit nebo nesolit? Upřímně řečeno, ono to sahání do slánky moc velký efekt na naši spotřebu soli nemá (pokud někdo ve slánce vyloženě „nebagruje“). Většina z naší denní spotřeby soli pochází z hotových potravin a jídel. Sníme ji nejen v „solných bombách“, jako jsou slanečci nebo vydatně osolené bramborové lupínky, ale především v běžných potravinách, jako je pečivo, sýry, masné výrobky. Sůl nám chutná a výrobci potravin to vědí. Servírují nám tenhle nerost, jak jen mohou, aby nám jejich produkty chutnaly a my jsme si je kupovali. Je to levné a účinné. Regály s potravinami v supermarketu se proto tak trochu podobají velkému solnému lizu, jaký nabízejí zvěři u krmelců myslivci. Pro většinu z nás platí, že kdo jí, ten solí. A nejen při placení nakoupených potravin u pokladny.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora