Pokud do médií tu a tam pronikne nějaká informace související s archeologií, jde u nás zpravidla o zprávu budící rozpaky. Co si asi lze myslet o schopnostech profesionálních archeologů, kteří zmetek sádrové sošky staré třicet let, nalezené v září 2005 nedaleko Prahy v nedávno navezené zemině považovali za sošku perské bohyně plodnosti z doby stěhování národů? Archeologové dokonce určili i vlastníka starověkého kultovního předmětu, prý to musela být rodina římského vojáka, nejspíše nějaká vyšší šarže, působící na sklonku římského impéria ve střední Evropě. Jen náhoda zabránila dalšímu fabulování. Přihlásil se dosud žijící autor "archeologického nálezu", který si před lety - podle sošky pocházející z modelárny jedné továrny vyrábějící keramiku - zhotovil formu a sošku s poněkud pikantním skrytým významem, nazvanou "Meditující jeptiška" odléval pro své přátele. Archeologové se prostě radovali nad vyhozeným zmetkem. I pak se archeologové snažili zachovat tvář a chvíli obhajovali pravost starověkého nálezu. Ani podle bublinek na sošce nepoznali, že nemůže jít o sošku vyřezanou ze sádrovce, nýbrž o pouhý odlitek z obyčejné sádry. Na blamáž se rychle zapomnělo, stejně jako na výroky z úst některých archeologů oslavujících "unikátní nález srovnatelný s nálezem v jeskyni Býčí skála", ba dokonce "srovnatelný s nálezem Věstonické venuše". Čemu lze potom věřit?

Zajímavé názory z úst profesionálních archeologů si také vyslechli obyvatelé jedné obce na Liberecku, kde se při stavbě rodinných domků nalezlo mnoho hrobů kultury, známé jako "lid popelnicových polí". Stovky hrnců - popelnic se dostalo do muzea. Nic jiného než další podobné popelnice v místě očekávat nelze. Přesto archeologové nekompromisně trvají na zachování terénu, kde by napříště byly pouze díry v zemi, v nich nádoby na lidský popel a nad tím vším zázrakem střecha a nezbytné ohrazení s pokladnou. A k tomu jistě tisíce dychtivých návštěvníků. Archeologové navrhují vyvlastnění rodinných domů a získávají si sympatie v obci prohlášeními jako "pohřebiště je důležitější než tady těch sedm rodin" (viz článek J. X. Doležala "Mrtví, nebo živí?", Reflex č. 38/2006).

Tento určitým způsobem mocenský přístup archeologů - jak to už u agresívních ochránců čehokoli proti čemukoli je pravidlem - má své kořeny částečně i v nedávné minulosti. Stačí nahlédnout do zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Přestože od roku 1989 prošel jedenácti novelizacemi, dobu svého vzniku rozhodně nezapře. Má-li kupříkladu nějaké povinnosti nálezce či osoba odpovědná za provádění prací, musí konat ihned ("nejpozději druhého dne"), naproti tomu ochránci zas až tak spěchat nemusejí a ani se škodou na cizím pozemku si netřeba dělat starosti (nedohodne-li se majitel poničeného pozemku s archeology, určí výši náhrady krajský úřad). Vše pěkně v duchu "kdo staví, má na to, tak ať se stará".

Citovaný zákon definuje archeologický nález jako věc či soubor věcí, která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činnosti od počátku vývoje do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí. Odhlédneme-li od příkladem uvedeného určení místa archeologického nálezu ("zpravidla pod zemí"), které však není podmínkou, s překvapením můžeme zjistit, jak nesmírně obecně je archeologický nález definován.

Nálezce nebo osoba odpovědná za provádění prací, při nichž k nálezu došlo, musí o archeologickém nálezu učinit oznámení Archeologickému ústavu Akademie věd České republiky nebo nejbližšímu muzeu.

Movité archeologické nálezy jsou ze zákona vlastnictvím státu, kraje nebo obce, a to v závislosti na tom, za jakých okolností k nim došlo. Nálezce má právo na odměnu do výše ceny materiálu, jde-li např. o nález z drahých kovů, jinak až do výše 10% kulturně historické ceny archeologického nálezu určené odborným posudkem.

Archeologický výzkum je oprávněn provádět Archeologický ústav Akademie věd, po dohodě ministerstva kultuty a Akademie věd lze výjimečně povolení udělit vysokým školám a osobám s odbornou kvalifikací. Ta se prokazuje, jak uvádí zákon, splněním "formální kvalifikace", jíž je vysokoškolské vzdělání zaměřené na archeologii a 2 roky odborné praxe. Pánové Jindřich Wankel, Martin Kříž a Karel Jaroslav Maška, kteří v 19. století a na počátku 20. století patřili k známým osobnostem archeologického světa, by si dnes v archeologii ani "neškrtli".

Jindřich Wankel (1821 - 1897) byl lékařem a toto povolání skutečně až do odchodu na penzi vykonával. Proslul zejména výzkumy v jeskyni Moravského krasu Býčí skála. V Blansku, kde působil od roku 1849 jako lékař, vytvořil první specializované archeologické muzeum. Před odchodem na odpočinek, když se z Blanska stěhoval do Olomouce, neměl možnost vzít muzeum s sebou (šlo o jeho soukromou sbírku). V Brně a v Praze zájem o sbírku čítající tisíce položek neměli, takže ji nakonec koupili ve Vídni, kde je dnes uložena v Přírodovědeckém muzeu. Nálezům z Býčí skály je věnován samostatný sál. Je to jedinečný zážitek, vidět ty nádherné bronzové předměty, kosterní nálezy a rekonstrukci vozu, jehož točící se kola (ve zvláštní vitrině je replika kola, které lze roztočit) vytvářejí dojem zářícího slunce. Wankel prováděl výzkum na pozemku se souhlasem jeho vlastníka. Ten žádný další souhlas (kupř. Akademie věd) nepotřeboval. Jen se s Wanklem dohodl, že mu budou patřit nálezy ze zlata, vše ostatní si Wankel mohl ponechat.

Martin Kříž (1841 - 1916) byl právníkem a jako notář působil ve Ždánicích. Znám je především archeologickým výzkumem sídliště lovců mamutů v Předmostí u Přerova. Vedle archeologie se věnoval speleologickému výzkumu Moravského krasu. Jeho literární dílo je mimořádně rozsáhlé.

Karel Jaroslav Maška (1851 - 1916) působil na německých a českých školách jako středoškolský učitel. Studoval na německé technice v Brně, pak ve Vídni a na vídeňské universitě absolvoval v oboru matematika a deskriptivní geometrie. Je znám jako nálezce čelisti neandertálského dítětě v jeskyni Šipka ve Štramberku (první nález toho druhu v Rakousko-Uhersku). V Předmostí u Přerova objevil slavný hrob dvaceti osob na sídlišti lovců mamutů. Když zemřel, jeho soukromá sbírka obsahovala přes 200 000 předmětů…

Nejenže by dnes tito zajisté ctihodní pánové nemohli do země ani kopnout, ale nemohli by ani uzavírat dohody o vykopávkách s vlastníky pozemků a nemohli by si ponechat jediný archeologický nález.

Soukromým sbírkám, které dokázali vybudovat vlastními silami bez jakékoli pomoci státu (pouze vlastními prostředky a prostředky získanými od soukromých mecenášů) a té nesmírné aktivitě se dnes stěží kdo může vyrovnat. Pokud bychom vzali do úvahy počet osob a dosažené výsledky, bylo by skóre pro dnešní archeology, zaměstnance muzejí, velmi žalostné a zahanbující.

Dnes jsou soukromé archeologické sbírky, mírně řečeno, na hraně zákona. Nicméně - soukromé archeologické sbírky stále existují, protože zřejmě existují také neprofesionální archeologové. Již ten název musí nejednoho povolaného a profesionálního archeologa, pro něhož je neprofesionální archeolog osobou neseriózní a nezodpovědnou, přivádět k šílenství. Přitom ono slovo "neprofesionální" nemusí serióznost a odpovědnost vylučovat. Vždyť i ti pánové z 19. století, věnující se vedle svých výdělečných profesí archeologii, byli neprofesionálními archeology, neboť na rozdíl od našich profesionálních archeologů se archeologií neživili. A nemusíme chodit pro příklady do daleké minulosti. I v současné západní Evropě je existence seriózních a odpovědných "neprofesionálních" archeologů věcí zcela normální.

S velikány české archeologie 19. století se dnešní neprofesionální archeologové měřit pochopitelně nemohou. Ve srovnání s profesionálními archeology však mohou docela slušně obstát. Nejsou vázáni plány na ten který výzkum, jejich schválením, přidělenými financemi atd. Nemusí dělat poskoky služebně starším kolegům. A odborná literatura je dnes snadno dostupná. Nedokáži si představit zaměstnance archeologického oddělení muzea, jak se snaží účinně zainteresovat stavební dělníky při výkopech, aby mu schovali zajímavé věci. Neprofesionální archeologové, pro které archeologie není obživou, zde na nějakou tu korunu nehledí, ze svých profesí umí zpravidla jednat s lidmi (což může být pro někoho, kdo se příliš vžil do role ochránce a navykl uzavřenému systému muzea, problém) a mohou jednat samostatně, bez ohledu na nadřízené.

Tak vznikají pozoruhodné sbírky. Nemyslím krabice na polích posbíraných střepů keramiky a různé drobky, velkoryse přenechané profesionály pomocníkům z řad amatérů. I když jde o kolekce počtem kusů nevelké, jsou v podobných soukromých archeologických sbírkách věci zajímavé.

Jednu takovou sbírku (vedle archeologických nálezů zahrnovala i nálezy paleontologické) jsem měl možnost vidět a směl jsem dokonce několik exponátů vyfotografovat. Jedinečnost sbírky byla v tom, že nevznikla shromažďováním nálezů z různých oblastí, její majitel se zaměřil výhradně na malé území. S jeho historií a geologickou minulostí je dokonale obeznámen. O nálezy odjinud zájem nemá. Přestože jsou jednotlivé kusy sbírky vystaveny a nechybí ani popisky, muzeum to není, spíše kabinet kuriozit. Kdysi mívali někteří lidé kabinety kuriozit, kde vedle pěkných minerálů byly třeba mroží kly, krabice s exotickými motýly nebo hadi v lihu. Rarity se předváděly návštěvám. Dnes by s takovým haraburdím nikdo díru do světa neudělal. Kabinet kuriozit musí překvapit. A já skutečně byl překvapen, co všechno bylo nasbíráno v malém prostoru, který dobře znám, na území poměrně chudém na zajímavé nálezy. Něco jiného je věci vidět za sklem ve vitrině a něco jiného je moci si na ně sáhnout. Tak nějak může vypadat stánek pro potěchu duše, dnešní kabinet kuriozit.

K jednotlivým fotografiím:

1 Rytina na kousku mineralizovaného dřeva. Před 30 lety vizuelně zkoumáno archeology v muzeu se závěrem, že pravost nelze doložit ani vyvrátit s tím, že proti uznání svědčí to, že na fosilním dřevě nebylo dosud nic podobného nalezeno, stejně jako to, že v údajném místě nálezu nejsou takové nálezy známy. Podle osob, které mají zkušenosti s opracováním různých materiálů, nelze mineralizované dřevo dodatečně rytím opracovat, aniž by se při tom neporušila homogenita materiálu. Ryto muselo být do dřeva čerstvého, které mineralizovalo. Místo nálezu: vyschlé řečiště Odry, Ostravsko

1a Zadní strana

2 Kamenná polokoule (artefakt). Povrchový sběr na poli.

3 Pazourek - pseudoindustrie, nejde o nástroj, tvar připomínající nástroj vznikl přirozenou cestou. Místo nálezu: ledovcová moréna ve Frýdeckém lese

4 Pazourková hlíza s křídovou kůrou a fosiliemi drobných živočichů. Místo nálezu: Ostrava - Michálkovice

5 Pazourek se zkamenělinou hvězdice. Místo nálezu: pískovna v Ostravě - Svinově