Statistická data naznačují, že lidé jsou v době ekonomické krize překvapivě zdravější, než by se dalo čekat. Situace však zdaleka není černobílá.

Krize, která postihla svět v letech 2007 až 2008, je považována za nejzávažnější kolaps světové ekonomiky od velké hospodářské krize z 30. let minulého století.

Někteří analytici varují, že dnes stojí lidstvo na prahu přinejmenším stejně hlubokého hospodářského úpadku. Americký ekonom Nouriel Roubini, který jako jeden z mála předvídal finanční krizi z let 2007 až 2008 a následnou hospodářskou recesi, je přesvědčený, že svět čeká další velká krize už v roce 2020.

Spor o „řeckou tragédii“

Sáhodlouhým výčtem následků a rozborem příčin poslední hospodářské krize se už popsaly hory papíru. O tom, jaký dopad mělo toto grandiózní klopýtnutí globální ekonomiky na zdraví lidí, je však k dispozici překvapivě málo informací.

Epidemiolog Martin McKee z Londýnské školy hygieny a tropické medicíny se spolu se sociologem Davidem Stucklerem z Oxfordské univerzity domnívá, že se problematika zdraví dostává do středu zájmu politiků a médií hlavně v těch případech, kdy ohrožuje zájmy společenských elit.

Oba vědci to dokumentují na příkladu epidemie SARS z let 2002 až 2003. Toto plicní onemocnění ohrožovalo mezinárodní obchodníky, a bylo proto prakticky v zárodku potlačeno. Naproti tomu propuknutí děsivé epidemie eboly v západní Africe v roce 2013 se elit západního světa přímo nedotýkalo a zůstávalo ze strany mezinárodního společenství po řadu měsíců bez nejmenší reakce.

Řecko patří k zemím, na které dopadly následky krize z let 2007 až 2008 největší silou. O tom, jak to poznamenalo zdraví jeho obyvatel, se vedou bouřlivé diskuse. Na jedné straně se hovoří o „řecké tragédii“, protože Řekové měli během krize a následné rekonstrukce ekonomiky ztížený přístup ke zdravotní péči. Přibylo sebevražd a na dvojnásobek stoupl počet lidí nakažených virem HIV. Někteří zdravotničtí experti ale argumentují tím, že škrty ve výdajích vedly v řeckém zdravotnictví k efektivnějšímu využívání financí, a ekonomická krize tak přinesla zlepšení zdravotního stavu populace.

Změny prodlužující život

Zdravý selský rozum napovídá, že ekonomická krize musí s poklesem životní úrovně zákonitě přinášet i zhoršení zdravotního stavu lidí. Historická data však svědčí o opaku.

V roce 1922 se američtí sociologové Dorothy Swaine Thomasová a William Fielding Ogburn probrali ukazateli americké ekonomiky a daty o úmrtnosti obyvatel za posledních padesát let a zjistili šokující fakt. Úmrtnost dosahovala nejnižší úrovně v obdobích, kdy na tom byly Spojené státy hospodářsky nejhůře. Během Velké hospodářské krize ve 30.letech minulého století zaznamenal sociolog Edgar Sydenstricker stejný trend. Španělský ekonom José Tapia Granados působící na Drexelově univerzitě ve Filadelfii došel k obdobným závěrům i při analýzách následků poslední velké hospodářské krize z let 2007 a 2008. Pokles úmrtnosti byl patrný i ve Španělsku, kde se nezaměstnanost vyhoupla nad dvacet procent.

„Všichni očekávali prudký nárůst úmrtnosti,“ říká Tapia Granados v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature. „A opět to dopadlo zcela opačně. Vztah mezi hospodářskou recesí a sníženou úmrtností je dnes podepřen téměř stejně silnými argumenty jako škodlivost kouření.“

Na snížení úmrtnosti během hospodářských recesí a krizí působí řada objektivních faktorů. S poklesem výroby a nižšími počty zaměstnanců ubývá vážných pracovních úrazů. Přispívá k tomu i fakt, že si zaměstnavatelé drží nejspolehlivější a nejkvalifikovanější pracovníky, u nichž je riziko úrazu výrazně nižší než u nekvalifikovaných pracovních sil.

S oslabením dopravy ubývá nehod a zároveň se zlepšuje kvalita ovzduší. Omezení výroby vede k celkovému poklesu znečištění životního prostředí průmyslovými podniky. To pak má za následek nižší výskyt kardiovaskulárních chorob, plicních onemocnění, a dokonce i snížení dětské úmrtnosti.

Snížení příjmů obyvatel s sebou nese střídmější jídelníček a zdravější životní styl. Lidem nezbývá tolik peněz na alkohol a cigarety. Jasně se to ukázalo při kolapsu islandské ekonomiky v roce 2008. Dovážený alkohol a tabákové výrobky výrazně podražily a jejich spotřeba prudce klesla. Výzkumy ze Spojených států ukázaly, že během krize omezují spotřebu alkoholu i lidé, kteří si udrželi práci. Ti si v obavách ze ztráty zaměstnání tímto způsobem budují image spolehlivého zaměstnance.

Evropa v poslední krizi

Analýzy připravené v krizí těžce poznamenaném Řecku však odhalily, že za celkovým pozitivním trendem se skrývá poněkud složitější příběh. Úmrtnost byla v Řecku na poklesu už před krizí. S jejím nástupem tento trend sice dál pokračoval, ale pomalejším tempem. Pozitivní efekt na zdraví se projevil především u obyvatel ve věku mezi dvaceti a pětatřiceti lety. Senioři nad pětasedmdesát na tom byli během krize zjevně hůř. Mezi Řeky dramaticky ubylo obětí na životech při dopravních nehodách. Naopak přibylo dokonaných sebevražd.

McKee a Struckler poukazují na určitá „národní specifika“. Nehodovost na silnicích a počty obětí dopravních nehod byly v Řecku před krizí vysoké, a tak se následná nižší hustota dopravy vyvolaná hospodářkou krizí mohla znatelně promítnout do snížené úmrtnosti. V jiných zemích, kde jsou nehodovost a její následky podstatně nižší, se v krizi takový pozitivní efekt obvykle nedostavuje.

Naopak však Řekové mají historicky nízkou četnost sebevražd. V krizi jejich počet sice stoupl a procentuální nárůst vypadal hrozivě. V absolutních číslech ale nebyl počet obětí tak vysoký.

Hodně také záleží na tom, jak na krizi reagují národní vlády. Ty se obvykle snaží zmírnit dopady zhoršené hospodářské situace na seniory. Řecko mělo před krizí velkorysou důchodovou politiku, ale jeho vlády musely na pokyn Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu provést důchodovou reformu, po které příjmy důchodců výrazně poklesly a krize dopadla na seniory velkou silou.

Velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi potvrdila i nedávná studie mezinárodního týmu vedeného Joanem Ballesterem z barcelonského Institutu světového zdraví publikovaná v předním vědeckém časopise Nature Communications. Z patnácti hodnocených zemí Evropské unie prokázala výraznější pokles úmrtnosti během hospodářské krize v letech 2007 až 2008 jen v šesti, konkrétně v Dánsku, Španělsku, Chorvatsku, Lucembursku, Polsku a Slovinsku. Oproti tomu v Rakousku, Belgii, Česku, Německu, Francii, Itálii, Nizozemí, Portugalsku a ve Velké Británii klesala úmrtnost nejrychleji naopak v období hospodářské prosperity před nástupem krize.

Nápor na psychiku

Zdaleka ne všechny trendy ve vývoji zdraví obyvatel jsou za krizí příznivé. Hospodářský pokles s sebou přináší velký nápor na psychiku lidí, kteří přišli o práci, o úspory a citelně jim poklesla životní úroveň. Celková spotřeba alkoholu sice během hospodářských recesí klesá, ale častější je „nárazové pití“, v kterém hledají lidé aspoň občasný únik z neúnosné reality. Podobně stoupá i zneužívání léků na předpis, například opiátů.

Krajní reakcí na neutěšenou situaci bývají sebevraždy. Těch v krizových obdobích přibývá, i když ne nevyhnutelně. Například Finsko a Švédsko během poslední krize investovaly velké prostředky do rekvalifikace nezaměstnaných, a vzestupu sebevražd tak zdárně předešly.

Pokud lidé ztratí se zaměstnáním i zdravotní pojištění, mají ztížený přístup k preventivním prohlídkám, což se promítne například v nárůstu počtu případů rakoviny odhalených v pokročilém, a tudíž i obtížněji léčitelném stadiu.

Stoupá i výskyt některých infekčních chorob. Když obyvatelům Kalifornie nezbývaly peníze na údržbu venkovních bazénů, proměnily se tyto nádrže v líhně komárů přenášejících nebezpečnou západonilskou horečku. Řecko omezilo z úsporných důvodů preventivní postřiky proti komárům a do země se vrátila malárie.

Drtivá většina studií se zabývá dopadem hospodářských recesí a krizí na zdraví obyvatel ekonomicky vyspělých zemí. Ty chrání své obyvatele před nejhorším pomocí funkčního sociálním systému. V mnoha rozvojových zemích ale takový systém vůbec neexistuje a za zhoršené ekonomické situace tam pak bývá ohrožena samotná existence celých rodin. Rozsáhlá mezinárodní studie z roku 2014 došla k závěru, že bezprostřední důsledky ekonomické krize připravily jen v roce 2009 v subsaharské Africe o život až 50 000 dětí.

Může se zdát, že na zlepšení situace lidí žijících v rozvojových zemích nemá svět dost peněz. V roce 2008 odhadla Světová zdravotnická organizace náklady na elementární zlepšení životních podmínek lidí obývajících slumy ve třetím světě na 100 miliard dolarů. Experti se shodli, že tahle astronomická suma není ve světě k dispozici. Jen o pár měsíců později však ekonomicky vyspělé země našly takřka bleskově pět bilionů dolarů na pomoc bankám zasaženým finanční krizí.

Autor, biolog, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výroby

LN, 16.2.2019