3.12.2016 | Svátek má Svatoslav






VĚDA: Komu patří výsledky?

24.10.2011

Patří výsledky vědy vědcům, investorům, vydavatelům vědeckých časopisů anebo nám všem? V týdnu od 24. října 2011 do 30. října 2011 je zvláště dobrá příležitost k zahloubání nad touto otázkou, protože na celém světě probíhá „Open Access Week“ čili „Týden otevřeného přístupu“.

„Publikuj nebo chcípni!“

Duch hesla „publish or perish“ se stále ještě vznáší nad vědou, i když dneska už se všechny dobré objevy nemusí nutně publikovat. Některé se především urychleně patentují (a dodatečně třeba i publikují). Například článek o klonované ovci Dolly vyšel v časopise Nature až poté, co tým autorů podal příslušné patentové přihlášky. Někdy se autoři objevu ani nezdržují s patentovou přihláškou, ale drží objev pokud možno v tajnosti a urychleně se na jeho základě něco vyrábějí. Vsázejí na to, že než konkurence zavětří a zjistí odkud inovační vítr vane a než inovaci prokoukne, vytluče z ní autor tolik, že ho případné okopírování už ani moc nebolí.

Patenty sehrály a sehrávají v rozvoji lidského poznání bezpochyby významnou roli. Především přilákaly do vývoje a výzkumu investory, kteří se po patentování objevu nemuseli bát, že výsledky jejich investice shrábne někdo, kdo na vyřešení problému nedal ani kačku, dolar, jen či euro. Názorným příkladem je kapitál, který se nahrnul soukromé americké společnosti Celera Genomics genetika Craiga Ventera poté, co Venter ohlásil záměr přečíst kompletně lidských genom. Říká se, že Venterovi zvonil telefon ve dne v noci s nabídkami investorů. Sám Venter byl  prý nabídkami tak zaskočen, že je zpočátku považoval za škodolibé vtípky svých kolegů.

Dnes ukazuje patentový boom i svou odvrácenou tvář. Když chtěl švýcarský genetik Ingo Potrykus vyšlechtit pomocí genetických modifikací „zlatou rýži“, která obsahuje v obilkách beta-karoten a chrání konzumenty ze zemí třetího světa před oslepnutím, musel se dohodnout na využívání asi sedmdesáti patentů s třicítkou různých vlastníků. V tomto konkrétním případě se to povedlo a držitelé patentů dali Potrykusovi licence k dispozici gratis. V řadě jiných případů se to však nedaří a i velmi potřebné projekty tak často končí dřív, než pořádně začaly jen proto, že si vlastník patentu postaví hlavu. I proto se mezi vědci šíří názor, že by se některé objevy patentovat neměly a měly by být volně k dispozici lidstvu.

Názorným příkladem diametrálně odlišného přístupu k patentování nabízí historie čtení sekvencí lidského genomu. Zatímco Celera za peníze investorů patentovala jako vzteklá, mezinárodní konsorcium Human Genome Project (HGP) financované z peněz daňových poplatníků se tomu bránilo. Spor o to, zda by měl HGP patentovat či nikoli, přispěl dokonce k odchodu Jamese Watsona z místa šéfa HGP. Watson byl proti, jeho nadřízená ředitelka amerického National Institute of Health (NIH) Bernardine Healyová považovala nepatentování za chybu. Argumentovala tím, že co nebude patentovat HGP nebo NIH, to si obratem ruky nechají patentovat podnikavci z Celery v čele s Venterem. Watson namítal, že lidský genom patří lidstvu a patentovat jeho kousky může chtít jen vyvrhel. Východisko z této situace našla tzv. Bermudská konvence, která stanovila pravidlo, že co se z lidského genomu ve dne přečte, to ve v následující noci zveřejní. Na internetu "vyvěšené" sekvence získané konsorciem HGP se tak staly „obecně známými“ a nikdo – ani Venter a jeho Celera – si je už patentovat nemohl. Data o lidském genomu získaná v rámci projektu HGP byla volně přístupná. Za přístup k datům o lidském genomu přečteném Celerou se platilo.

Mohlo by se zdát, že publikací výsledků výzkumu je tedy nebezpečí monopolu na vědecké informace zažehnáno. Ale není. Představme si, že mi lékař právě sdělil nepříjemnou skutečnost. Mám zhoubný nádor prostaty nebo nějakou jinou průšvihovou chorobu. Asi se budu chtít dozvědět co nejvíc nejen o chorobě ale hlavně o tom, co se ví o její léčbě. Můžu začít Wikipedií a pak si můžu „zagůglovat“. Ale dříve nebo později zatoužím po informacích z „tvrdé vědy“. Můžu pro začátek zkusit třeba vyhledávač Google  Scholar, který pomíjí balast webu a přehrabuje se jen ve vědecké literatuře. Zadám si do vyhledávače třeba „prostate cancer“ a vypadne mi hromada citací vědeckých článků a monografií.

A hned je jasné, že některé si mohu přečíst okamžitě a bez problémů. Vedle vyhledané citace je odkaz na kopii práce a ta se mi po kliknutí otevře. Jiné citace ale tuto možnost nenabízejí. Ty musím shánět jinak. Jako vlastník platných četnářských průkazů několika vědeckých knihoven mám možnost prohledat elektronické „police“ příslušné knihovny. Některé články tam najdu, jiné nikoli. Vědeckých časopisů neustále přibývá, prostředků na provoz knihoven ubývá. „Nůžky“ mezi přívalem nových  vědeckých informací a informacemi, jež si můžu za stovku ročního čtenářského poplatku přečíst třeba ve fondech  Národní lékařské knihovny, se v tom nejlepším případě dále nerozevírají.

Řada časopisů nabízí jednotlivé články k prodeji. Cena se pohybuje v desítkách euro či dolarů, tedy ve stovkách korun. Je jasné, že si těžko budu kupovat desítky článků. A přitom v některých můžou být informace, které jsou pro mě životně důležité. Připusťme, že si nakonec můžu koupit aspoň ty, které považuji za klíčové. Avšak představme si rolníka někde v Burkině Faso, který šel třicet kilometrů pěšky do nejbližšího města, aby si na internetu přečetl, co mu vědci radí udělat s porosty čiroku, jimž se evidentně nevede, jak by mělo. A představme si, jaké jsou asi jeho pocity, když se mu odpověď na tuto otázku nabídne za padesát euro. Kdyby těch padesát euro měl, tak by si štrapáci do města ušetřil. To by mu bylo hej.

Vědecké časopisy zhusta představují solidně prosperující firmy, které mají za úkol vydělávat svým majitelům peníze. Tomu je přizpůsobena nejen jejich obchodní a vydavatelská strategie ale i „píárko“ čili vztahy s veřejností. Tyhle časopisy mají své reklamní kampaně. Perou se vyšší impakt faktor, aby přilákaly kvalitnější autory a jejich vliv na trhu s vědeckými informacemi stoupal. Ani špičkové vědecké žurnály nepohrdnou reklamou a tržby z ní se odvíjejí od toho, jaký má časopis náklad a kolik lidí si ho přečte v papírové nebo internetové podobě. Časopisy se tahají o autory a články, kolem kterých se dá očekávat poprask ve sdělovacích prostředích a samy tento poprask z povzdálí fikaně řídí a přiživují. Naopak mívají nejednou o poznání nižší zájem o neméně kvalitní článek, který takový bumbuk nevyvolá. Lidský genom měl původně publikovat Venter a HGP společně. Taková byla dohoda. Nakonec publikoval HGP své výsledky četní lidské dědičné informace v prestižním Nature a Venter se uchýlil do konkurenčního Science. Tak jako nikoho nenapadne, že by měla automobilka rozdávat auťáky zdarma, je nesmyslné počítat s tím, že se podnikatelé v oboru vědeckých časopisů začnou chovat jako charita a budou rozdávat své vlastní zboží – vědecké články.

Ale vraťme se k těm článkům, s kterými nebyl žádný problém a které jsme si mohli hned otevřít a přečíst na internetu. Nedopustili jsme se krádeže, jako by tomu bylo v případě, že bychom bez zaplacení odjeli autem z areálu automobilky. V drtivé většině případů jsme jen sklidili plody hnutí „Open Access“ neboli „Otevřený přístup“.

Tato iniciativa není nijak nová. Dnes už vousatý trik Bermudské konvence, jež vypalovala rybník sveřepým patentovačům genů, lze považovat za jeden z jejich projevů. Dnes fungují  „klany“ vědců, kteří se dohodli, že své objevy nebudou patentovat, ale budou je nejdřív publikovat, aby byly přístupné všem. Všichni uživatelé těchto poznatků by se měli dobrovolně připojit k dohodě, že když přijdou na nějaké vylepšení nebo rozšíření stávajícího „společného informačního statku“, dají je rovněž volně k dispozici. Vzorem pro tento systém byl počítačový  operační systém Linux, který je rozvíjen na podobných principech. Dnes se takhle rozvíjejí například nové systémy pro genetické modifikace rostlin. Nejpozoruhodnější na tomto „informačním komunismu“ je, že funguje.

Pokud jde o vědecké publikace, pak může vědec jejich dostupnost ovlivnit už volbou časopisu, kterému nabídne rukopis s výsledky svého bádání. Existují časopisy, které za zveřejnění článku nic nechtějí a nechtějí nic ani od čtenářů, kteří zatouží si v nich počíst. Pokud vědec publikuje v takovém časopise, pak jsou výsledky jeho bádání dostupné volně všem. Je jasné, že vydavatelé těchto časopisů musejí mít nějaký zdroj peněz, z něhož svou činnost financují. Peníze jim může dávat stát, mecenáš, fond, nadace. Jiné časopisy jsou přátelské ke čtenářům a nabízejí jim zadarmo svůj obsah, ale náklady s tím spojené chtějí uhradit od autorů publikace. Poplatky za zveřejnění článku se pohybují někdy i v tisících dolarů. Přesto takto fungující časopisy zveřejňují na internetu denně třeba i desítky nových článků.

Cílem hnutí "open access" nemá v žádném případě umožnit vědcům páchat jako na běžícím pásu vědecké paskvily a za desetitisíce korun jim pak kupovat cestu do vědeckého žurnálu. Časopisy pracující systémem „open access“ mají stejně náročná recenzní řízení jako tradiční časopisy, k jejichž článkům se otevře čtenáři cesta, jen když sáhne do peněženky. Mnohé „open access“ časopisy si už stačily vysloužit prestižní označení „prestižní“, mají vysoký impakt faktor a výsady zaplatit si v nich publikaci článku se dostane jen těm skutečně nejlepším. Někteří opravdu vynikající vědci se zařekli, že ve věhlasných „uzavřených“ časopisech, jako je třeba Nature nebo Science, budou publikovat teprve ve chvíli, kdy se tyto časopisy otevřou a přijmou strategii „open access“. Otevření těchto časopisů se zdá ale zatím stejně pravděpodobné, jako rozdávání nových vozů automobilkou Mercedes-Benz.

Mezi oběma skupinami časopisů, tedy „uzavřenými klasiky“ a „otevřenými novátory“, zuří oficiálně nevyhlášená avšak o to úpornější válka. Obě strany v ní věští své vlastní vítězství a drtivou porážku konkurence. „Uzavření klasici“ prorokují „otevřeným novátorům“ finanční krach. „Uzavření novátoři“ zase předhazují „uzavřeným klasikům“, že je jen otázkou času, kdy je vývoj donutí k „otevření“.  Nejpravděpodobnější se zdá, že si my čtenáři vědeckých časopisů budeme té jejich rivality ještě nějakou dobu užívat, protože „zavřeňáči“ tu budou s „otevřeňáky“ ještě dlouho žít vedle sebe.

Kupodivu, nedobytné nemusí být ani články, které vyšly v časopisech, jejichž vydavatelům naskakuje při zaslechnutí slovního spojení „open access“ vyrážka. Některé z těchto časopisů provádějí jakýsi výprodej  a dávají volně k dispozici starší články. Některé „pouštějí“ články třeba už po půl roce, jiné po roce. Autoři článků však mohou zpřístupnit na internetu své vlastní zcela čerstvé publikace z „uzavřených“ vědeckých  žurnálů. Chce to trošku námahy při vypořádání s autorskými právy, ale to není nepřekonatelná překážka.

Mnohé výzkumné instituce budují pro tyto účely své vlastní databanky, kde pak servírují výsledky práce svých zaměstnanců formou „informačního švédského stolu“. Kdo přijde, může si vzít, co chce a potřebuje. Předplatil si to v daních, z nichž část byla použita i na provoz výzkumné instituce. Například již zmíněný NIH v podstatě dává veřejnosti v plen vše, co se v něm za peníze daňových poplatníků vybádalo.

Podobné otevřené databáze vytvářejí i vědecké spolky nejrůznějších –omů a –logů doslova od astronomů až po zoology. A najdou se i osvícení badatelé, kteří se starají o přístup k výsledkům svého vlastního bádání a zřizují si na svých webových stránkách soukromá „skladiště“ publikací s „dveřmi dokořán“.

Vyznavači „open access“ možná přicházejí o nějaký ten obolus, ale na druhé straně jsou vědci a jejich práce díky „open access“ více a  lépe vidět. Vidí ji nejen laici surfující na Google Scholar a jiných vyhledávačích, ale i profíci z oborů bližších či vzdálenějších. Ti se pak ve svých publikacích na dostupný článek z  „open access“ spíše odvolají, což je příjemné pro všechny zúčastněné. Citace jsou "oběživem" vědy. Citující získá informaci. Citovaný získal ohlas do soutěže o co nejvyšší (zbožňovaný i zatracovaný) H-index. A časopis si tak navýšil (velebený i proklínaný) „impact factor“.

Mnoho vědců mívá k hnutí „open access“ poněkud schizofrenní vztah. Rádi z něj čerpají, ale moc se nenamáhají, aby do něj přispívali.  Týden otevřeného přístupu je příležitostí se nad tím zamyslet a svůj přístup přehodnotit. Rozhodně bychom však neměli úvahy o "open acces" vyhnat z hlavy 30. říjnem, kdy "Týden otevřeného přístupu" končí.

 Poznámka: Pro „open access“ se běžně používá zkratka OA. Protože v oboru mého bádání je tato zkratka užívána pro toxický metabolický produkt mořských hub zvaný „okadaic acid“ čili kyselina okadová, nenašel jsem ke zkratce OA pro „open access“ kladný vztah. Stejně tak se mi příčí jakýkoli pokus o počeštění anglické zkratky na OP. Pro mne asi nikdy nebude „OP“ znamenat  „otevřený přístup“ ale navěky jen a jen  „občanský průkaz“.  Naštěstí už se hledá písmenný symbol pro označení otevřeného přístupu. Obrázkový symbol v podobě odemčeného zámečku tu je. Ale písmenkový symbol, něco jako je „céčko v kroužku“ označující copyright, ještě chybí.

Poděkování: K napsání tohoto textu mě navedla zarputilá a vytrvalá propagátorka „open access“ Mgr. Pavla Rygelová z Ústřední knihovny VŠB-TU Ostrava. Paní magistře tímto děkuji.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


B. Rybák
10:53
25.10.2011

počet příspěvků: 1, poslední 25.10.2011 10:53









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.