Sugesce konce světa je byznys prodávající tajemství a strach. Ale masové vymírání druhů potkalo Zemi už pětkrát. A jiné konce světa zase připomínají ruiny antických památek.

Napsat ve čtvrtek 20. prosince do pátečních novin, že konec světa nebude, je trochu laciné. Buď 21. prosince – tak, jak je interpretován mayský kalendář – konec nastane, a čtenáři si napsaný omyl už nepřečtou, nebo nenastane, a autor zapůsobí jako suverénní analytik.

A přece je konec světa zajímavé téma. Nevypovídá ani tak o mayské kultuře či koloběhu vesmíru, ale spíše o psychologických, sociologických a ekonomických jevech spjatých s druhem Homo sapiens.

Žijeme v éře bezprecedentně nejbezpečnějšího světa, jaký kdy byl. Náš svět je ale i bezprecedentně mediálně propojený. Z toho plyne, že téměř v reálném čase registrujeme i ty nejmenší průšvihy či hrozby na celé planetě. I proto se nám bezpečný svět jeví jako nestabilní a nebezpečný, i když se ve skutečnosti – jako celek–mění k lepšímu. Občas je dobré si uvědomit, že i ten nejkrvavější konflikt 21. století – občanská válka v Kongu – se odehrává v zemi, která zahrnuje pouhé jedno procento lidstva (70 milionů ze sedmi miliard).

Chcete se coby blahobytný Zápaďan v takové situaci bát? Kampak na vás s Afrikou. Kampak s arabským jarem. Kampak s evropskou krizí. Vždyť i v rozklíženém, stále před bankrotem stojícím a bouřícím se Řecku byli za poslední dva roky zaznamenání asi jen dva mrtví. Jestli se chcete opravdu a bezpečně bát, nabízí se vám konec světa, soudný den či poslední soud. Račte si vybrat.

Vy neznáte torzní pole?

Když končil rok 999, celá Evropa se otřásala autenticky prožívanou obavou. Blížil se rok 1000, s ním návrat Krista na zemi a soudný den. Potulní chiliastičtí kazatelé si dávali záležet, aby to lidem připomínali. Jenže o půlnoci na 1. ledna roku 1000 se nestalo vůbec nic.

Když končil rok 1999, lidé se tím spíše bavili. Časopis The Jerusalem Report otiskl rozhovor s lékařem tamní psychiatrické kliniky, šéfem oddělení tzv. jeruzalémského syndromu: Jak to u vás vypadá před bimiléniem? – Nic moc, máme tu jako obvykle pár mesiášů a dvě Panny Marie, zněla suchá odpověď. Když jde o konec světa podle mayského kalendáře, vypadá to jinak. Je to tím, že jde o chiliasmus v atraktivním balení? Tím, že mayský kalendář působí coby zdroj pokrokověji než biblický poslední soud? Nebo v tom hraje roli vesmírné tajemství v době, kdy jsou sice pilotované lety v útlumu, ale astronomie zažívá éru velkých objevů? Těžko říci, snad je to od všeho trochu. Jisté je, že milovníci tajemna, odpůrci evropocentrismu, ezoterici i bořitelé tradičních mýtů (ve jménu mýtů údajně ještě tradičnějších) teď měli své nefalšované Vánoce.

O mayské historii, kultuře, vědě a civilizaci vůbec toho víme stále ještě málo. Vždyť je tomu teprve pár let, co bylo definitivně rozluštěno mayské písmo. Otevřete-li běžnou knihu o Mayích, psanou někdy před třiceti lety, dočtete se jako fakt, že mayské písemné památky jsou nerozluštitelné. Ale stačí kalendář, respektive jedna jeho interpretace, a náhle se vynořují zástupy expertů na mayskou kulturu.

Fakt, že nějaká civilizace už před tisíci lety dokázala operovat s čísly v řádech miliard či bilionů, působí ohromujícím dojmem. Vždyť staří Řekové, zakladatelé naší civilizace, to dotáhli na myriádu (deset tisíc). Jenže fakt, že někdo se dostal k bilionům, ještě neznamená, že nešlo spíše o nějakou hříčku s velkými čísly než o reálné výpočty či prognózy. Mnohem závažnější je, že staří Mayové znali nulu. Může to znít banálně, ale byl to přelom – vždyť nulu neznala ani evropská antika. Ale nula má smůlu: konec světa nepředpovídá a nikdo se jí nebojí.

Fascinace starými Mayi proniká do nečekaných výšin. Ilustruje to americký dokument vysílaný ve zdejší televizi. Dva záhadologové procházejí ruinami mayského města a spatří stojící kámen: "Tento sloup v poledne nevrhá stín," říká jeden. "To dokládá, že Mayové rozuměli astronomii."

Pane jo. Ano, Mayové rozuměli astronomii, ale dokladem není kamenný sloup nevrhající v poledne stín. Autor těchto řádek byl loni před letním slunovratem na jižní Krétě a před hospodou tam vyfotil strom, který v poledne nevrhal stín. Svědčilo to snad o astronomických znalostech hospodského? Ale kdež. Pouze o tom, že v určitých zeměpisných šířkách (mezi obratníky) a v určitých dobách stojí slunce přímo (na Krétě téměř) v nadhlavníku.

A to je jen začátek. "Nebezpečí vychází z hyperdimenzionální reality, tedy z torzního pole," říká Richard Hoagland, titulovaný jako bývalý poradce americké NASA. Že nevíte, co je to torzní pole? Vaše chyba a důkaz vážnosti celé věci: "Pokud nezjistíme, jak torzní pole ovládat, může vyhladit všechen život na Zemi." Odtud už vede cesta k opravdu neprůstřelným argumentům: "Lidé se mě ptají: Co když k ničemu nedojde? A já odpovídám: A co když dojde?"

Podobně se dovídáme, že jednou za 26 tisíc let – tedy právě dnes – se v přímce seřadí Země, Slunce a tmavá trhlina v Mléčné dráze. Co na to říci? Třeba že jednou za týden se může v přímce seřadit deset piv, osm velkých rumů a tmavá trhlina v mozku.

Aby nevznikla mýlka. Z konce světa si nemusíme dělat legraci. Jen přijde trochu podivná fascinace jeho spekulativní verzí v době, kdy věda odkrývá stále konkrétnější detaily o skutečných "koncích světa" – takových, které už Země zažila.

Ještě před čtvrtstoletím byla impaktní teorie vymření dinosaurů (zásah Země asteroidem) pokládána za poněkud šarlatánskou. Dnes už je konsenzuální – jen se neví, zda to byl jeden zásah, nebo více a zda přímou příčinou smrti byl oheň, nebo hlad vyvolaný celoplanetární zimou. Nicméně samotný kráter Chicxulub – shodou okolností na mayském území – byl objeven teprve před 30 lety.

Náhlé vymření dinosaurů před 65 miliony lety je klasickou ukázkou konce světa, leč není jedinou ani největší. Je známo celkem pět období velkých vymírání druhů. To nejvýraznější (až 60 procent druhů) nastalo koncem permu před 250 miliony lety.

National Geographic seřadil různé typy hrozby konce světa podle míry pravděpodobnosti. Může ho způsobit výbuch blízké supernovy, zásah Země planetkou (populárním kandidátem je Apophis, jenž proletí těsně kolem Země v pátek 13. dubna 2029) či kometou (ty jsou nebezpečnější než planetky pro svou nezbadatelnou dráhu). Pravděpodobnější je ovšem výbuch supervulkánu, takového, jaký dříme v národnímparku Yellowstone. Ten vybuchuje průměrně jednou za 600 tisíc let a naposled to bylo před více než 600 tisíci lety... Vůbec nejpravděpodobnějším scénářem je ovšem pandemie nějakého smrtícího viru či bakterie.

Toto jsou reálná rizika, neboť je Země ve více či méně drtivé podobě už zažila. Co s nimi? Pomůže nám "nové paradigma" či "transformace vědomí", které prý může vyvolat 21. prosinec 2012?

Nové paradigma či transformace vědomí by mohly pomoci odvrátit jiné konce světa. Třeba takové, na jaké poukazuje slavný Szabóův film Plukovník Redl. Když se v předvečer první světové války hrdinové ocitnou v Pule u ruin římského amfiteátru, uvědomí si, že vidí pozůstatky konce jednoho světa – a že i jejich svět dost možná spěje ke konci.

Nejsme o sto let později v téže situaci? Nehrozí Západu více než interpretace mayského kalendáře spíše to, že chce nadále žít ze své podstaty a podle nezměněných pravidel sociálního státu? Taková verze konce světa nemá přesné datum, zato má reálný scénář.

LN, 21.12.2012