Někdo si s odbitím silvestrovské půlnoci předsevzal, že přestane kouřit. Další hodlá shodit pětadvacet kilo. Workholici se slzou v oku přísahali lidem, na které se nepamatují, ale kteří se prohlašují za jejich rodinu, že sleví z pracovního režimu 24/7 čili 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Kolik z nich to asi dodrží? A dá se předem odhadnout, kdo si jen tak „slintá na vestu“ a kdo to myslí smrtelně vážně?

Odpověď na tyto otázky přináší vědecký časopis Neuron ve stati týmu vedeného Thomasem Baumgartnerem z curyšské university. Baumgartner a jeho kolegové nechali hrát dobrovolníky jakousi hru „na bankéře a investory“. Bankéř dostal od vědců sumu švýcarských franků a mohl se rozhodnout, jestli si je nechá, nebo z nich něco svěří investorovi. Na každý frank od bankéře dostane investor od vědců další čtyři franky. To je „zisk“ z investorova „podnikání“. Bankéř by pak měl z tohoto zisku dostat podíl. Sumu, jakou se bankéř rozhodne půjčit investorovi a podíl z výhry, jaký vrátí investor bankéři, ponechali vědci na dobrovolnících. Někteří bankéři byli důvěřivější a „půjčovali“ investorům více, jiní seděli na kapitálu a nepustili z něj ani vindru. Také investoři se lišili v tom, jak moc byli ochotni se o zisk dělit. Někteří „defraudanti“ se nedělili vůbec.

V dalším kole hry mohl bankéř požádat investora, aby mu podíl z výhry před půjčkou svatosvatě přislíbil. Investor slíbit mohl, ale také nemusel. A pokud slíbil, nemusel slib dodržet. Jak se dalo očekávat, našli se mezi investory poctivci, kteří dané slovo dodrželi. A samozřejmě se našli i vykukové, kteří slíbili hory, doly a horáky k tomu nádavkem, aby se pak bankéři vysmáli do očí a zisk shrábli sami.

Baumagratnerův tým sledoval aktivitu mozku slibujících investorů a následně hledal rozdíly mezi poctivci a nepoctivci. Ty byly jasně patrné. Investor, který sliboval něco, co nehodlal dodržet, měl aktivnější centra mozku regulující emoce, například amygdalu a některé oblasti mozkové kůry. Tihle vyžírkové podvědomě cítili, že se dopouštějí nečestného jednání a do mozku se jim vkrádal pocit viny. Stejná centra se aktivovala v okamžiku, kdy dobrovolník slib skutečně porušil.

Je zajímavé, že švýcarský vědec nenavrhuje využít vyšetření mozku při schvalování bankovních úvěrů. Švýcarské banky zřejmě fungují trochu jinak než banky v zemi Krejčířů, Pitrů a dalších investorů neochotných navzdory mnoha slibům splácet své pohledávky. Podle Baumgartnera by se mohlo podobné vyšetření využít při podmínečném propouštění zločinců z výkonu trestu.

„Hodláte se polepšit?“ zeptal by se soudce.

„Teď už budu sekat latinu, pane soudce. Přísahám!“ dušoval by se delikvent.

V té chvíli by se nad jeho hlavou rozsvítilo buď zelené nebo červené světlo, podle toho, jak by reagoval mozek při vyslovení slibu. Zelená by otvírala cestu na svobodu, protože vězeň sliboval polepšení s čistými úmysly. Červená by otvírala dveře cely, v případě, že mozkový skener usvědčí zločince z křivé přísahy.

Pokud vás právě napadlo, že by naši politici měli být během předvolební kampaně průběžně skenování funkční magnetickou rezonancí, aby měl volič přehled, jak vážně kandidát na poslance parlamentu předvolební sliby míní, pak budete zklamáni. Thomas Baumagrtner připouští, že u lidí, kterým nepůsobí lhaní žádný morální problém, nemusí příslušná mozková emoční centra na vyslovení lživého slibu vůbec zareagovat.

Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora