Vynalezli naši předci kamenné nástroje omylem? Anebo stojí v pozadí záhadného osídlení Jižní Ameriky jen zručné opice?

Malpa pruhohřbetá uchopí oběma předními končetinami těžký kámen, zvedne ho nad hlavu a vší silou jím praští o kámen vyčnívající z pískovcové skály. A znovu a znovu a znovu. Kámen se nárazem štípe a odletují z něj ostré úlomky. Opice polevuje v usilovné práci jen na chvilku, aby ze skaliska olízla prach z rozdrceného kamene, a pak pokračuje.

Používání kamenů jako nástrojů je ve zvířecí říši poměrně rozšířené. Šimpanzi rozbíjejí kamenem ořechy. Vydry mořské plavou na zádech a na hruď si kladou plochý kámen, o který pak rozbíjejí schránky mořských plžů a mlžů, aby se dostaly k jejich masu. Africké šelmičky mangusty žíhané drtí o kameny brouky, na jejichž tvrdé tělo jim zuby nestačí. Egyptské supy mrchožravé přistihli vědci při rozbíjení pevné skořápky pštrosích vajec kamenem drženým v zobáku.

Ve skaliscích brazilského národního parku Serra da Capivara se malpám pruhohřbetým nabízí spousty kamenů nejrůznějších tvarů a velikostí. Opice s nimi rozbíjejí tvrdé skořápky ořechu, nebo s jejich pomocí kutají ze země jedlé hlízy. Vědci dokonce přistihli samičky, jak házejí kameny po samečcích, aby je upozornily, že nastal vhodný čas k plození potomků. Samci tuhle kamennou milostnou výzvu bleskově pochopí a rozhodně ji nepovažují ze strany samice za útok.

V jednom jsou malpy ze Serra da Capivara výjimečné. Neznáme jiného živočicha, který by štípal kameny opakovanými nárazy a vyráběl tak ostré úštěpky vhodné pro řezání. Výrobu takových kamenných nástrojů připisovali vědci výhradně člověku a jeho přímým předchůdcům.

Nástroj? Ne, odpad

Na rozdíl od našich pravěkých předků, kteří štípali vhodné druhy kamene a úlomky s ostrými hranami používali například k odřezávání masa od kostí, však malpy nejeví o ostré odštěpky nejmenší zájem. Je to pro ně odpad. Vědci se zatím jen dohadují, proč zvířata tak usilovně buší jedním kamenem o druhý. Fakt, že opice olizují prach z rozdrcených oblázků, svádí k domněnce, že hlavní odměnou za námahu je jim přísun nedostatkových minerálů. Je možné, že pojídají drcený křemen jako lék, kterým si vyhánějí ze střev cizopasníky.

Tým vedený Tomosem Proffittem z Oxfordské univerzity studoval malpy při „otloukání skalisek“. Sbíral vzniklé úštěpky kamene a podroboval je zevrubné analýze. Jak vědci uvádějí ve studii publikované v časopise Nature, malpami vytvářené kamenné úlomky mají miskovitý tvar a z jednoho kamene se jich postupně oddělí hned několik. Tím splňují v základních rysech kritéria používaná archeology k odlišení cíleně vyráběných primitivních kamenných nástrojů od kamenných úštěpků vzniklých bez přispění člověka působením přírodních sil.

I v tomto ohledu jsou malpy ze Serra da Capivara v živočišné říši jedinečné. Pokud se šimpanzům povede při rozbíjení ořechů rozštípnout kámen používaný jako kladivo, vzniklé úlomky se primitivním kamenným nástrojům nepodobají. Stejně je tomu i u úlomků vytvářených šimpanzi bonobo, které vědci naučili v zajetí tlouct kamenem o kámen.

Je možné, že naši dávní předci vynalezli výrobu kamenných nástrojů ve dvou etapách? V té první o sebe jen tloukli kameny, aby si podobně jako malpy obohatili jídelníček o potřebné minerály. A teprve v druhé fázi nějaký pravěký Einstein odhalil, že se ostré úštěpky hodí k řezání, škrábání či bodání.

Pokud tuto představu přijmeme, rázem stojíme před otázkou, kdy došlo ke klíčovému přechodu mezi oběma etapami a zda jej vůbec dokážeme z pravěkých nálezů vyčíst. Doposud jsme vznik ostrých kamenných úštěpků použitelných jako nástroje spojovali s obratností ruky pravěkých lidí, perfektní koordinací pohybu a jejich osvícenou myslí. Teď jsme ale přistihli při produkci stejných kamenných artefaktů zvířata, jež těmito schopnostmi nedisponují.

Nad úlomky kamene, které jsme celkem bez váhání připisovali prvním lidem a jejich přímým předchůdcům, se tak vznášejí nečekané otazníky. Co když jsou to jen nechtěné vedlejší produkty aktivit pravěkých primátů? Co když jsme historii výroby kamenných nástrojů omylem prodloužili o období, kdy pravěcí tvorové jen mlátili kamenem o kámen, aby pak slízli prach, a řezat a krájet vzniklými úštěpy je ani nenapadlo?

Záhadná Pedra Furada

Odlišení neúmyslně vzniklých kamenných úlomků od cíleně vyráběných kamenných nástrojů by mohlo objasnit záhadu lokality ležící v těsném sousedství skal, na nichž malpy pruhohřbeté předvádějí své kamenické umění. Národní park Serra da Capivara zapsaný do světového kulturního dědictví UNESCO nechrání jen krásnou přírodu skalních věží a stěn připomínajících tak trochu naše České Švýcarsko nebo Adršpach. Dochovaly se tu stopy po dávném osídlení. Skály pod převisy zdobí malby, které pravěcí lidé vytvořili zřejmě už před 11 000 roky. Sedmnáctimetrový skalní převis Pedra Furada považují někteří vědci za pravěké sídliště, které by mohlo být ještě mnohem starší, a dostávají se tak do rozporu se zavedenými představami o příchodu prvních lidí na americký kontinent.

Vůdčí osobností průzkumu v Pedra Furada je brazilská archeoložka Niéde Guidonová, která tu objevila uhlíky ze spáleného dřeva staré bezmála 50 000 let. Guidonová je přesvědčená: jsou to zbytky ohnišť pravěkých lidí. Spolu se svým týmem našla pod skaliskem Pedra Furada také mnoho velmi jednoduchých kamenných nástrojů. Podle brazilské archeoložky žili ve skalách Serra da Capivara potomci lidí, kteří se přeplavili do Jižní Ameriky z Afriky přes Atlantik na primitivních člunech. Transatlantickou odyseu měli podniknout dávno před tím, než do Nového světa zamířil před 15 000 roky přes pevninský most vyčnívající z moře v místě dnešní Beringovy úžiny proud přistěhovalců z Asie.

Niéde Guidonová naráží se svou interpretací nálezů z Pedra Furada na odpor mnoha odborníků. Ti dokazují, že uhlíky pod skalním převisem nepocházejí z ohnišť, ale z přirozeně vzniklých požárů vyschlé vegetace. Také na údajné kamenné nástroje z Pedra Furada shlížejí odpůrci Niéde Guidonové s despektem. Jsou přesvědčeni, že se kameny uvolnily při zvětrávání stropu skalního převisu a rozštíply se, když dopadly na jiné kameny ležící na zemi pod převisem. Guidonová takový výklad ostře odmítá.

Objev Tomose Proffitta a jeho spolupracovníků teď otevřel možnost, že údajné kamenné nástroje z Pedra Furada vytvořily malpy žijící v okolí.

Vědci se v hodnocení nástrojů z Pedra Furada ostře rozcházejí. Podle archeologa Jamese Adovasia z Floridské atlantické univerzity nedosahují dokonce ani kvality štěpin vytvářených nechtěně malpami. Naproti tomu Eric Boëda ze Západopařížské univerzity v Nanterre tvrdí, že nástroje nalezené pod tímto skalním převisem jsou „mnohem složitější a různorodější než pouhé štěpiny kamene vytvářené malpami a nesou stopy prozrazující, že byly používány k řezání masa i rostlin“.

Ke kořenům civilizace

Ať už objev pozoruhodné činnosti malp pruhohřbetých vnese do letitých sporů o nálezy z Pedra Furada a dalších podobných lokalit v Serra da Capivara světlo, nebo ne, nic to nezmění na skutečnosti, že posouvá náš náhled na nejstarší kapitoly evoluce člověka. První nástroje, které můžeme připsat našim předkům, byly nalezeny v etiopské Goně a jsou staré 2,6 milionu let. Ještě o tři čtvrti milionu let starší kameny nesoucí stopy po opracování pocházejí z keňské Lomekwi. U těch však zatím není jasné, čí ruka je držela.

Úplně nejstarší nástroje z Gony se svým vzhledem od „výrobků“ brazilských malp příliš neliší. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že nástroje z Gony vyráběli naši předci s jasnou představou, jak by měly vypadat a k čemu by měly sloužit. Aještě jedna odlišnost je patrná. Ikdyby při zrodu prvních kamenných nástrojů sehrála svou roli náhoda, nelze přehlédnout, že člověk svůj vynález rychle inovoval azdokonaloval. Jednoduché kamenné odštěpky dál opracovával, aby mu lépe sloužily, a záhy vyráběl nástroje, které lze od úlomků kamene vytvářených malpami rozeznat na první pohled. Technologický pokrok se od té doby nezastavil a dnešní využívání nanomateriálů, kompozitů, polymerů a další úžasných vynálezů představuje jen poslední kapitolu příběhu, který začal u ostrých kamenných oštěpků srovnatelných s dílem jihoamerických opic.

Důvody, proč lidé svou technologii tak rychle rozvíjeli, zatímco malpy ani šimpanzi inovacemi nehýřili, zůstávají zahaleny tajemstvím. Malpy nám nabízejí příležitost nakouknout evoluci pod pokličku.

„Potřebujeme porozumět motivům, které vedou malpy k výrobě kamenného prachu a jeho pojídání,“ říká Tomos Proffitt. „Mezi primáty je podobné chování naprosto výjimečné.“

Vědce zajímá i to, jak dlouho už takhle malpy ze Serra da Capivara kameny rozbíjejí. K louskání ořechu je používají nejméně sedm století. Jak ale ukazují nálezy z Pobřeží slonoviny v západní Africe, kde šimpanzi používají kameny jako nástroje nejméně 4300 let, historie opičí kamenné industrie může být podstatně delší. Když budeme mít přesnější představu o tom, co mohly umět pravěké opice, bude nám jasnější, v čem se od nich lišili naši dávní předkové, když pokládali základy lidské civilizace cílenou výrobou prvních kamenných nástrojů.

Autor je biolog, profesor České zemědělské univerzity, působí ve Výzkumném ústavu živočišné výroby

LN, 5.11.2016