Snažil jsem se nejen vysvětlovat, že jaderná energie je mnohem méně nebezpečná a daleko ekologičtější než energie vznikající spalováním fosilních paliv, ale také přesvědčit kritiky, že jaderná energie je conditio sine qua non pro politickou svobodu a nezávislost Západu a pro vytváření příznivějšího mezinárodního politického klimatu. V mnoha diskusích mi byla kladena otázka: „A jaký je postoj Andreje Sacharova k jaderné energii?“ Má odpověď nebyla asi příliš přesvědčivá; mohl jsem pouze předpokládat, že jeho názory fyzika budou podobné názorům mým. Proto jsem nakonec Sacharovovi poslal text jedné ze svých přednášek z roku 1977 (Nuclear Energy: To be or not be. About Swedens health and political risks of not going nuclear) a požádal jsem ho o komentář. Následující článek, který jsem obdržel v prosinci 1977, je vlastně odpovědí Andreje Sacharov na můj dotaz.

S publikací Sacharovova článku na Západě to však nebylo jednoduché. Poslal jsem ho do vlivného německého týdenníku der Spiegel, který jej vrátil s tím, že nemá zájem. Prestižní americký časopis, The Bulletin of the Atomic Scientists, který založil Albert Einstein spolu s Leo Szillardem v roce 1945, mi článek také vrátil s tím, že zcela jistě nejde o autentický text Andreje Sacharova, ale o nějaký podvrh. Naštěstí byla v té době v Moskvě nouze i o obyčejný papír a Sacharov napsal svůj článek na dva listy papíru A4 po obou stranách. Na konci zůstalo trochu místa, které Sacharov využil a tužkou připsal krátký dopis pro mne:

Pro Františka, s nejlepšími přáními a s pocitem upřímné solidarity. Podle mého názoru by tento článek měl být uveřejněn v několika zemích. A.S. (F., myslím, bude v Římě nebo na Biennale).

Poslal jsem tedy oběma redakcím kopii poslední stránky Sacharovova článku-dopisu. Der Spiegel reagoval bleskovýmtelegramem, že článek otisknou, The Bulletin uveřejnil článek ve výrazné úpravě jako „front page story“, s velkou fotografií Sacharova na první stránce a s výrazným titulem: Andrej Sacharov o jaderné energii. Redakce zvolila pro obálku zelenou barvu, podobnou té, kterou používají evropští Zelení. Netřeba podotýkat, že článek potom vyšel ve všech největších světových denících. Honoráře, které jsem za článek dostal, jsem se Sacharovovým souhlasem použil pro podporu rodin českých disidentů s dětmi, kteří byli buď ve vězení, nebo vyhozeni z práce. (Čtenáře, kteří mají zájem o další podrobnosti, poukazuji ke své knize: František Janouch, Případ Andrej Sacharov, Atlantis 1994).

Mimochodem jsem Sacharovův článek použil i při prvním zasedání Evropského Fóra Jaderné Energie, které se sešlo v Praze koncem května 2008. Všichni jeho delegáti dostali hezkou zelenou brožurku s překladem Sacharovova článku „Jaderná energetika a svoboda Západu“, s reprodukcí rukopisu a mými komentáři.

František Janouch

***

Slyším z rozhlasu zprávy a čtu o bouřlivých mnohotisícových demonstracích, o vystoupeních známých i neznámých politiků i o nejrůznějších kampaních na Západě, namířených proti rozvoji jaderné energetiky, proti výstavbě jaderných elektráren, proti breeder-reaktorům, atd. Přestože jsem tímto byl spíše ohromen, a dokonce poněkud pobouřen, po dlouhou dobu jsem o tom nenapsal žádné veřejné prohlášení, zvláště z přirozeného důvodu, že se nic takového neděje v SSSR. Postupně jsem však dospěl k závěru, že si toto téma zaslouží pozornost a že já k němu mám co říci.

Protijaderné nálady jsou zřejmě vyvolány nedostatečnou informovaností lidí o složitých odborných záležitostech. Tato nedostatečná informovanost způsobuje, že přirozená a oprávněná touha moderního člověka o zachování životního prostředí je vede špatným směrem.

Je těžké vysvětlit laikovi (ač tomu tak je), že reaktor jaderné elektrárny není totéž co atomová bomba, že elektrárna spalující uhlí nebo naftu je mnohem nebezpečnější pro lidské zdraví i vzhledem k životnímu prostředí než jaderné elektrárny nebo množivé reaktory stejným výkonem.

Mnoho zodpovědných státníků Západu, vedoucích pracovníků průmyslu a jaderných vědců nyní začíná chápat (i když s jistým zpožděním), že je nezbytné široké veřejnosti zprostředkovat základní technické údaje v této oblasti, že je zapotřebí vědecká a technická propagace velkého rozsahu. To je opravdu velmi důležité. Hans Bethe, laureát Nobelovy ceny za fyziku, napsal vynikající, dobře argumentovaný článek s názvem „ O nutnosti jaderné energetiky“, který byl vydán v Scientific American v lednu 1976. Bethe je autorem teoretických děl o termonukleárních pochodech ve hvězdách, o kvantové elektrodynamice a nukleární fyzice. Jeho díla vešla do historie fyziky. Evropští čtenáři pravděpodobně znají rovněž jméno fyzika F. Janoucha, který se k tomuto tématu opakovaně vyjadřoval.

Naprosto souhlasím s argumentací těchto a mnoha dalších významných autorů.

Vývoj jaderné technologie kladl mnohem větší důraz na výzkum bezpečnostní techniky a na ochranu životního prostředí než rozvoj metalurgie, hornictví, chemického průmyslu, tepelných elektráren, dopravy, zemědělství atd. Proto z hlediska bezpečnosti a možných vlivů na životní prostředí je současná situace v jaderné energetice relativně dobrá. Perspektivy dalšího zdokonalení bezpečnosti jaderných elektráren jsou též dobré. Principiální rozdíl, který odlišuje jadernou energetiku od energetiky využívající chemická paliva, spočívá ve vysoké koncentraci paliva a v malém množství odpadu jakož i malého rozměru samotného procesu. Díky tomu lze levněji a snáze – ve srovnání s podobnými problémy energetiky, využívající uhlí, naftu atd – řešit problémy bezpečnosti a problémy životního prostředí u jaderných elektráren.

V nejbližších desetiletích bude rozvoj jaderné energetiky vzhledem k vyčerpání zásob nafty a plynu a jejich zdražení absolutní ekonomickou nutností. (Podle většiny odhadů bude ropa do konce století jak příliš drahá, tak příliš vzácná kvůli vyčerpání vhodných nalezišť a zvýšeným nákladům na její těžbu.) Proto bude velmi důležité nejen budovat „konvenční“ jaderné elektrárny pracující na obohaceném uranu, ve kterém je používán izotop vzácného uranu – U235, ale také řešit problém produkce štěpných materiálů z hlavního izotopu uranu a případně z thoria.

To z ekonomického hlediska umožní výhodně používat chudé uranové rudy, jejichž velké zásoby se nacházejí v zemské kůře. Později to umožní používat i rudy thoria, jejichž zásoby jsou ještě hojnější. Jak je dobře známo, reaktory s rychlými neutrony (množivé reaktory) jsou pouze jedním z možných řešení tohoto problému. Jak jejich konstrukční návrhy, tak rozvoj bezpečnostních opatření jsou velmi pokročilé. Zřejmě bude v blízké budoucnosti nutné začít se stavbou průmyslových rychlých reaktorů. Přitom přirozeně budou vyžadována maximální bezpečnostní opatření.

O jednom z možných alternativních řešení problému produkce štěpných materiálů jsem se zmínil již dříve. Přesto je vhodné, abych se o něm zmínil i zde. (Zdůrazňoval jsem dříve a činím tak i nyní, že nejsem autorem této myšlenky.) Mluvím o návrhu vystavět velkou podzemní komoru (pravděpodobně s hermeticky uzavřeným, žáruvzdorným obalem z vlnitého plechu), ve které budou pravidelně uskutečňovány výbuchy speciálně připravené termonukleární nálože s maximálně slabou intensitou. Produkty takovýchto výbuchů budou následně z komory vyjmuty a zpracovány. Při takovýchto náložích může být dosaženo vysokého koeficientu produkce štěpných materiálů, vznikajících při absorpci neutronů z termonukleární reakce uranem nebo thoriem. Samozřejmě i při atraktivitě této myšlenky existuje celá řada velkých obtíží při její implementaci.

Dalším problémem, o kterém se často v literatuře diskutuje, je možná krádež štěpných materiálů z elektrárny nebo ze chemicko-metalurgického zpracovávajícího závodu. Ukradené materiály by mohly být použity na výrobu primitivní atomové bomby. Co se týče možnosti krádeže, myslím si, že řádná organizace a technická bezpečnostní opatření takovouto možnost omezí na minimum. Kromě toho se dá jen těžko závidět zloději, který by se odvážil ukrást palivovou tyč z jaderného reaktoru: s největší pravděpodobností by sám zahynul a plutonium obsažené v jedné tyči by nestačilo pro výrobu atomové bomby.

Co se týče možnosti výroby „domácí“ atomové bomby, jsem vázán bezpečnostními přepisy stejně jako je jimi zřejmě vázán Bethe. Nicméně stejně jako Bethe mohu čtenáře ujistit, že se jedná o velmi složitou proceduru, která není jednodušší než například vystavět „domácí“ vesmírnou raketu. Výroba funkčního jaderného náboje, bude, podle všeho, navíc obtížná vzhledem k znečištění (denaturalizaci) plutonia a dalších štěpných materiálů neutronoaktivními příměsemi.

Problematika jaderné energetiky není vyčerpána pouze technologickými a ekonomickými aspekty. Ve zbývající části tohoto článku se chci věnovat mezinárodním a politickým aspektům tohoto problému. Již při psaní tohoto článku jsem náhodou v rádiu slyšel pořad o knize anglického astrofyzika Freda Hoylea. Tuto knihu jsem nečetl, ale soudě podle tohoto pořadu jsou názory a představy Freda Hoylea blízké mým.

Političtí činitelé se vždy domnívají, a ne bezdůvodně, že jedním z mnoha faktorů určujících politickou nezávislost určité země, její vojenskou a diplomatickou sílu a její mezinárodní vliv je úroveň ekonomického rozvoje země a její ekonomická nezávislost. Tato domněnka platí dvojnásob v případě dvou proti sobě stojících světových systémů. Úroveň ekonomiky určité země je ovšem určována její energetikou: tj. využíváním ropy, plynu, uhlí dnes, uranu a thoria v relativně blízké budoucnosti (ve vzdálenější perspektivě možná též využívání deuteria a lithia, až budou vyřešeny velice složité problémy řízené termojaderné synthesy).

Proto tvrdím, že rozvoj jaderné energetiky je jednou z nezbytných podmínek pro uchování ekonomické a politické nezávislosti každé země — nejen těch zemí, které již dosáhly vysokého stupně rozvoje, ale i těch zemí, které se teprve rozvíjejí. Zvláště velký je význam jaderné energetiky pro země Západní Evropy a Japonska. Pokud bude ekonomika těchto zemí nadále jakýmkoli závažným způsobem závislá na dodávkách chemických paliv ze SSSR nebo ze zemí pod jeho vlivem, bude Západ neustále čelit hrozbě odříznutí těchto kanálů. Důsledkem toho bude potupná politická závislost. V politice jeden ústupek vždy vede k dalšímu a je obtížné předpovědět, kde tyto ústupky nakonec skončí.

Měl jsem již příležitost se vyjádřit (ve své knize „Má země a svět“ ) k výroku významného sovětského činitele, který jsem vyslechl v roce 1955, kdy jsem ještě mohl být považován za „jednoho ze svých“. Mluvil o změně orientace sovětské politiky na Blízkém východě, o podpoře Nassera za účelem vzniku ropné krize v západní Evropě, aby tímto způsobem byla vytvořena účinná páka, prostřednictvím které by byl na ni prováděn nátlak. Nyní je situace daleko složitější a je zde mnoho nuancí. Nicméně některé paralely bezpochyby existují. Ze strany SSSR existuje politický zájem, který chce využít energetických nedostatků na Západě.

Je stávající kampaň proti rozvoji jaderné síly inspirována SSSR (nebo dalšími zeměmi východní Evropy)? Nevím o žádných věrohodných skutečnostech, jež by tuto hypotézu podpořily. Pokud by tomu tak však bylo, potom by i zanedbatelné a nepatrné snahy mohly být dostatečně silné, aby ovlivnily rozměry této kampaně, v důsledku rozšířených předsudků vůči jaderné energii a nedostatečnému pochopení nevyhnutelnosti jaderné éry.

Tento článek musím zakončit ve stejném duchu, v jakém jsem ho začal. Lidé musí mít možnost – tedy znalosti a právo – poznat všechny související ekonomické, politické a ekologické problémy jaderné energetiky, stejně jako problémy alternativních cest ekonomického rozvoje. A musí je posoudit střízlivě, zodpovědně, bez nezodpovědných emocí a bez předsudků. Není to jen otázka pohodlnosti nebo zachování tzv. kvality života, jde také o základní problémy ekonomiky a politické nezávislosti, zajištění svobody pro naše děti a vnuky. Jsem přesvědčen, že nakonec bude dosaženo správného rozhodnutí.