27.5.2016 | Svátek má Valdemar






VĚDA: Já, vlk

3.10.2014

Na území Čech se usadila vlčí rodina. Lepší letopočet si snad ani nemohla vybrat. Letos je to právě sto let od chvíle, kdy u nás byli vlci zcela vyhubeni. Ochránci přírody nad jejich comebackem jásají. Proč ale vlk z naší krajiny zmizel a proč se teď zase vrací?

A kdo se koho víc bojí – lidé vlka, nebo vlk lidí?

Pátého března 1914 práskne lesem na beskydském Černém Grúni výstřel a ukončí život posledního vlka na území Čech a Moravy. Uběhne dlouhých osmdesát let, než se vlci na naše území opět vrátí. V roce 1994 se do Beskyd zatoulalo hned několik vlků ze Slovenska. A sto let po vyhubení českých a moravských vlků přichází z chráněné krajinné oblasti Kokořínsko–Máchův kraj zpráva s fotografiemi dokládajícími, že na území Čech opět žije kompletní vlčí rodina.

Vlci se nevracejí jen do Čech. Jejich comeback je patrný v mnoha místech Evropy. Tolik vlků, co dnes, žilo na území Švédska naposledy v 19. století. V Německu obsadilo několik vlčích smeček bývalý vojenský prostor v Dolní Lužici, jen kousek od našich hranic. Vlci se objevili i v Belgii, Dánsku nebo Nizozemsku. Ve Španělsku se tyto šelmy vrátily po sedmdesáti letech do pohoří Sierra de Guadarrama, vzdáleného jen 60 kilometrů od metropole Madridu.

V pozadí návratu vlků, ale i dalších velkých šelem, jako je rys nebo medvěd, stojí bezesporu účinnější ochrana přírody. Ta by ale sama o sobě tak masivní „vlčí ofenzivu“ nezajistila. Prostor pro vlčí návraty se vytvářel déle než půlstoletí. Nejprve opadla v evropském prostoru averze vůči těmto šelmám a následně se pro ně uvolnila krajina s dostatkem potravy. Teprve potom mohla zabrat legislativa regulující ochranu přírody.

Z přítele nepřítel

V dávných dobách měl člověk k vlkům pozitivní vztah. Hmatatelným dědictvím prastarého přátelství jsou dnešní psi. Na základě výsledků analýz dědičné informace z pravěkých kostí se zdá, že první vlci zdomácněli zhruba před 30 000 roky a ve psy se proměnili někde ve střední Evropě.

Ani po domestikaci psa lidé na vlky nezanevřeli a uctívali je. Doklady o tom vydala například archeologická naleziště v Rusku, kde se našly rituálně rozsekané vlčí lebky. Respekt k vlkůmse odráží i ve skandinávské mytologii, kde bájný vlk Sköll honí po obloze koně tahající vůz se Sluncem a jeho bratr Hati pohání po nebi povoz s Měsícem.

S příchodem pastevectví se vztah lidí k vlkům radikálně změnil. Ovce, kozy, skot, prasata nebo koně představovali pro vlčí smečky snazší kořist než volně žijící zvěř. Civilizace, které povstaly z pasteveckých kmenů, si proto vůči vlkům rychle vypěstovaly silnou averzi. Římané sice nechali v bájích odkojit zakladatele Říma Romula a Rema vlčicí. Když však chtěl dramatik Plautus vKomedii o oslu popsat nevýslovné hrůzy, jež jsou lidé s to páchat na jiných lidech, vypomohl si přirovnáním „homo homini lupus“ čili „člověk člověku vlkem“.

Podobně záporný vztah k vlkům měly i izraelitské kmeny. Ve Starém zákoně najdeme více než desítku zmínek o vlcích. Ani jedna není kladná. Nový zákon na tom nic nezměnil. Ježíš v něm například přirovnává falešné proroky k vlkům v rouše beránčím. Tohoto stigmatu se vlk v křesťanské Evropě už nezbavil. Hubení vlků tu bylo vždy považováno za činnost prospěšnou a bohulibou.

S evropským přístupem ostře kontrastuje vztah, jaký měli k vlkům třeba obyvatelé Japonského souostroví. Nejstarší japonští pěstitelé rýže uctívali vlky jako božstva a přinášeli jim do svatyní oběti v naději, že si tak zajistí bohatou úrodu. Mělo to svou logiku, protože tyto šelmy regulovaly stavy jelenů a divočáků, kteří na rýžovištích škodili ve velkém. Původní obyvatelé Japonska Ainové od vlků dokonce odvozovali svůj původ. Podle mýtů indiánů Athabasků vznikli vlci naopak proměnou z lidí, a měli bychom je proto považovat za bratry.

V románech i pohádkách

Evropa si dávala záležet, aby o zákeřnosti a krvelačnosti vlků nikdo nepochyboval. Lov na vlky líčili ve svých románech jako naprostou samozřejmost velikáni světové literatury včetně Lva Nikolajeviče Tolstého. Negativní obraz vlků vštěpovali rodiče dětem od kolébky. Dobře k tomu posloužily třeba pohádky O Červené karkulce a O neposlušných kůzlátkách se zloduchem vlkem v hlavní roli. Obě pohádky mají společné kořeny, jež sdílejí s obdobnými pohádkovými příběhy z celého světa. Jako první vznikla kdesi ve Středomoří v 1. století našeho letopočtu pohádka o vlkovi brousícím si zuby na neposlušná kůzlata. Z ní se o tisíciletí později vyvinula pohádka o dívce s červeným čepcem putující temným lesem. Obě pohádky se z Evropy rozšířily do Afriky a do východní Asie. Protože ani Číňané, ani Afričané netrpěli evropskou averzí k vlkům, pohádky si upravili. Číňané nahradili vlčího padoucha tygrem. Afričané obsadili do záporné role zlé obry. Příběhy o smečkách vlků pronásledujících saně tažené koňským spřežením jsou z valné části pouhou literární fikcí. Podobně je tomu i s představami o záporném charakteru vlků. Tyto „bajky“ však mají velmi tuhý kořínek a lidé jim věří se stejnou zarputilostí, s jakou malují obrázky ježka nosícího na bodlinách napíchnutá jablka nebo s jakou líčí straky jako kleptomanky posedlé vším lesklým a třpytivým.

Znalci života vlků namítají, že kdyby se lidé opravdu chovali tak, aby o nich platilo, že jsou jeden druhému vlkem, ubylo by v lidské společnosti konfliktů, podvodů a kriminály by zely prázdnotou.

Pravda o vlcích

Vlci jsou společenští tvorové. Žijí ve smečkách, jejichž základ tvoří vůdčí pár a jeho mláďata. Často v rodině zůstávají i mladí vlci z předchozích vrhů. V některých smečkách žijí i vzdálenější příbuzní, jacísi strýčkové a tetičky. Vlky ve smečce vážou přátelská pouta. Sousední smečky však vnímají jako konkurenty.

Vlci se vyhýbají konfliktům jak s příslušníky vlastní smečky, tak i s cizáky. Většině přímých střetů dokážou předejít trpělivou komunikací. Vlci vydávají více než deset různých zvuků a ty mohou mít v konkrétních situacích odlišné významy. Jsou to „mistři pantomimy“ a dovedou se dorozumívat řečí těla, např. nastavením uší. Zprávy si předávají i pachovými značkami. Smečka obíhá hranice svého revíru a vůdčí samec ostře páchnoucí močí a trusem píše vzkaz: „Toto je mé území a běda tomu, kdo sem vkročí!“

Dospělí potomci jsou ve smečce zdrojem určitého napětí. Pud je ponouká k páření, ale vůdčí samec vládne smečce pevnou rukou a nic takového nepřipustí. Pokud chtějí mladí vlci počít potomstvo, musí rodnou smečku opustit a postavit se na vlastní nohy. To je však velmi náročný a riskantní životní krok. Naopak, smečka nabízí bezpečí a vyšší šance na úlovek. Mladí vlci se proto raději podřídí vůdci a své osobní ambice na čas potlačí.

Nejvýše postavený samec vodí smečku při přesunech i na loveckých výpravách. Má právo se na společném úlovku nakrmit jako první. Navíc rozhoduje o tom, kdo další se smí nasytit. Vzpurné členy trestá tím, že jim odepře přístup k potravě. Někdy však ve smečce vyroste silný konkurent, který vůdce v souboji o nadvládu porazí a převezme vládu. Nástup na trůn není jednoduchý. Vůdce musí přesně odhadnout, kdy se má pokoušet s členy smečky o dohodu a kdy je namístě nekompromisní útok. Vedení smečky s sebou nese silný stres. Podřízení členové smečky žijí v mnohem menším napětí. Vůdčímu samci se přesto nadvláda nad smečkou vyplácí, protože zároveň získává možnost plodit potomstvo.

Vlčí život – ať už ve vůdčí pozici, nebo v roli řadového člena smečky – je nesmírně tvrdý. Během prvního roku života umírá více než polovina všech vlčat. Vlci se sice mohou ve volné přírodě dožít až 15 let, ale obvykle je potká smrt už věku čtyř až šesti let.

Proč jsou zpátky

Knávratu vlků vytvořila příhodné podmínky souhra několika faktorů. V polovině 20. století se hospodářská zvířata stále častěji stěhovala z pastvin do chlévů a stájí. Chovatelé dávali přednost plemenům s vysokou produkcí, která vyžadovala intenzivní péči a vysoce výživná krmiva. S úpadkem pastevectví přestali být vlci hrozbou. Pokud ovšem přestáli předchozí dlouhé období pronásledování.

V 80. letech se začal v mnoha oblastech Evropy vylidňovat venkov. Lidé se stěhovali do měst a v opuštěné krajině se množila zvěř. Vlci dostali šanci. S nástupem účinnější ochrany se začali množit. Dospělé šelmy byly nuceny hledat nové lovecké revíry a migrovaly na větší vzdálenosti. Přitom osídlovaly i oblasti, kde byly předtím vyhubeny. K nám přicházejí vlci hned z několika směrů. Beskydští vlci pocházejí ze Slovenska. Na Šumavu se čas od času zatoulají ojedinělé kusy z jihu. Vlci, kteří založili rodinu v kokořínských lesích poblíž Dubé, pronikli na naše území z německé Lužice.

Osud českých vlků je nejistý. Ve společnosti stále přežívají o vlkovi představy poplatné pohádce o Červené karkulce. I když jsou u nás vlci chráněni jako kriticky ohrožený druh, padají za oběť ilegálnímu lovu. Chovatelé ovcí se bojí o svá stáda, myslivci vidí ve vlcích masové zabijáky zvěře. Obavy jsou ale zcela zbytečné. Domácí zvířata lze před vlky celkem dobře ochránit. Divoká zvěř navíc bývá v přítomnosti vlků zdravější, protože vlci loví přednostně ty nejslabší kusy. A co se týká obav z napadení člověka, pak i ty jsou zcela liché. Vlk je velmi plachý; říká se, že pokud spatříte vlka, můžete si být jisti, že předtím už nejméně desetkrát viděl on vás. V lesích s přemnoženou zvěří má navíc dostatek potravy. Představa scén z filmů, kterak hladová smečka vlků napadá na Aljašce osamělé cestovatele, je v českých končinách absurdní.

Vlky u nás ohrožuje také silniční doprava. Tyto šelmy jsou zvyklé se pohybovat na rozsáhlém území. Denně urazí čtyřicet až padesát kilometrů a za rok uběhnou kolem šesti tisíc kilometrů. V české krajině při tom často křižují silnice a hrozí jim srážka s auty.

Vlci se vracejí. O tom není pochyb. Jestli se stanou nedílnou součástí české a moravské fauny, ukáže čas.

LN, 20.9.2014

Autor je biolog, pracuje ve Výzkumném ústavu živočišné výroby a je profesorem České zemědělské univerzity v Praze



Diskuse


V. Goliáš
21:37
6.10.2014

B. Rybák
19:40
3.10.2014

V. Ondys
22:19
3.10.2014

J. Václavíková
23:32
3.10.2014

J. Plzák
9:10
3.10.2014

P. Sulc
4:04
3.10.2014

P. Baum
1:32
3.10.2014

M. Štván
13:27
3.10.2014

počet příspěvků: 9, poslední 6.10.2014 09:37









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.