19.4.2024 | Svátek má Rostislav


VĚDA: Geneticky modifikovaní Japonci

15.4.2010

Můžeme se cpát japonským suši od rána do večera a stejně z něj nebudeme mít ten požitek jako Japonci. Díky genetickým handlům, půjčkám či krádežím jsou obyvatelé Země vycházejícího slunce vybaveni k trávení delikates své kuchyně lépe než kdokoli jiný na této planetě.

Vžijme se do role novomanžela, který dostává od své ženušky denně na talíř jakousi nestravitelnou šlichtu. Zamilovaný novomanžel statečně polyká sousta, ale je mu po nich zle a začíná kverulantsky brblat pod vousy ódu na maminčinu svíčkovou. Jeho ženuška by udělala pro nasycení manžílka vše – samozřejmě s výjimkou absolvování kulinářské instruktáže u tchýně.

„Je to skvělá krmě, můj milý, ale musíš si na ni teprve zvyknout,“ zašvitořila by novopečená adeptka domácí gastronomie. „A hlavně si na ni musí zvyknout mikrobi v tvém zažívacím traktu. Už jsem provedla příslušná opatření. Trošku jsem ti ty tvoje střevní bakterie geneticky zmodifikovala. Teď ti to bude trávit jedna báseň.“

Než podá takový novomanžel žádost o rozvod a trestní oznámení, měl by si přečíst publikaci francouzských vědců vedených Mirjam Czjzekovou z Université Pierre et Marie Curie v Paříži otištěnou prestižním vědeckým týdeníkem Nature (Hehemann et al. Nature 464, 908-912, 2010). Protože přesně tohle se stalo Japoncům. Jen místo nešikovné manželky zaskočila matka příroda.

Francouzští vědci zkoumali, jakým způsobem trávíme ve svých útrobách složité cukry, a zjistili, že nám v tom vydatně pomáhají mikrobi. Máme jich ve střevu asi kilo a půl a můžeme je přiřadit k minimálně tisícovce různých druhů. Například střevní bakterie Bacteroides thetaiotaomicron je vybavena 261 enzymy na štěpení složitějších cukrů a více než dvěma stovkami genů pro bílkoviny, které této bakterii dovolují přijímat složité cukry z vnějšího prostředí. Kde naši mikrobiální podnájemníci k tomuto genetickému arzenálu přišli?

Mirjam Czjzeková a její kolegové prokázali, že se na tom podílí tzv. horizontální přenos genů. Zjednodušeně řečeno – naši střevní mikrobi ukradli potřebné geny mikrobům, které konzumujeme s potravou, ale ti naším střevem jen projdou a neusídlí se v něm.

Zcela jistě se to stalo kdysi dávno v Japonsku milovníkům tamější pochoutky suši s přídavkem mořské řasy, které vědci říkají Porphyra a Japonci pro ni mají označení nori. Tahle řasa obsahuje složité cukry porfyrany, jež člověk trávit neumí. Neporadí si s nimi dokonce ani běžní střevní mikrobi. Japonci však chovají ve svém střevu bakterii Bacteroides plebeius, která je na trávení porfyranů zařízena. Je k tomu vybavena geny pro příslušné enzymy. Obyvatelé jiných koutů světa rovněž hostí ve svých útrobách bakterii Bacteroides plebeius, ale ta geny pro trávení porfyranů a dalších cukrů z řas postrádá.

Francouzští vědci zjistili, že Japonci spolu s mořskými řasami konzumují i mořské bakterie, které na těchto řasách rostou. Je mezi nimi i mořská bakterie Zobellia galactanivorans, jež má geny pro enzymy na štípání porfyranů ve své dědičné výbavě. Prakticky není pochyb o tom, že střevní bakterie Japonců uzmula geny pro trávení porfyranů z mořské bakterie, když se oba mikrobi nakrátko střetli ve střevu milovníků řas nori. Japonci tedy dokážou získávat z mořských řas živiny rozkladem cukrů, které jsou pro obyvatele jiných končin světa nestravitelné.

Během evoluce člověk konzumoval nejrůznější věci a s nimi i nejrůznější mikroby s nepřeberným repertoárem genů. Na nás se tyto geny zjevně nepřenesly, ale přesto nás tak úplně neminuly. Část z nich si osvojili mikrobi žijící přirozeně v našich útrobách a začali je využívat ve prospěch svůj i ve prospěch náš. S trochou nadsázky lze tento proces označit za přírodní genetickou modifikaci. Japoncům šla zcela jistě k duhu. Svědčí o tom fakt, že se bakterie vybavená novými geny v jejich střevu udržela.

Příklad přenosu genů mezi mořskými mikroby a střevními bakteriemi Japonců zcela jistě využijí při vzájemných hádkách jak odpůrci, tak i zastánci laboratorně prováděných genetických modifikací. Ti první povedou argumentaci ve stylu „vidíte, co všechno je možné a o čem vědci nemají ani páru“. Ti druzí budou protiargumentovat tvrzením, „že přenos genů je zcela přirozený proces a my se jeho využíváním neprotivíme přírodním zákonům“. Jako ve známém přísloví o štěkajících psech a putující karavaně tu platí, že zastánci a odpůrci GMO se mezi sebou štěkají, ale Japonci si na svém suši pochutnávají dál.