1. Teploty se snižují už od roku 2002, i přesto, že celou tu dobu se obsah kysličníku uhličitého zvyšuje.

2. Kysličník uhličitý je stopový plyn, který sám o sobě moc neohřívá. Jak se zvyšuje CO2, postupně se oteplování snižuje, jelikož účinek je logaritmický: čím více CO2, tím méně ohřívá.

3. CO2 neměl během posledního desetiletí žádný vztah k teplotám, a od roku 2002 byl významně záporný.

4. CO2 není škodlivina, ale plyn, který vzniká přírodní cestou. Spolu s chlorofylem a slunečním svitem je podstatnou součástí fotosyntesy, čili potravinou rostlin.

5. Rekonstrukce paleoklimatologických koncentrací CO2 ukazuje, že dnešní koncentrace kysličníku uhličitého je málem na nejnižší úrovni od aluviálního období (Cambrium), před zhruba 550 milióny let, kdy bylo v ovzduší zhruba dvacetkrát tolik CO2jako je dnes, aniž by to způsobovalo "splašený skleníkový efekt".

6. Teplotní změny předcházejí, nikoliv následují, změny CO2 v časových měřítcích. Oceány mohou hrát klíčovou úlohu vylučováním kysličníku uhličitého během zahřívání, podobně jako bublinkové nápoje ztrácejí bublinky, když se ohřívají a absorbují je, když se ochlazují.

7. Většina zahřívání v klimatických modelech vychází z předpokladu, že vodní páry a srážky se se zvyšujícími teplotami zvyšují, což je silně kladná odezva. Vodní páry jsou mnohem důležitější skleníkový plyn než CO2. Jenže tento předpoklad se v pozorováních a odborně ověřeném (peer-reviewed) výzkumu ukázal být mylným, a skutečností je, že vodní výpary a srážky působí jako záporné odezvy, které snižují jakékoliv nízké skleníkové oteplování, které by způsobil kysličník uhličitý.

8. Skleníkové modely ve skutečnosti ukazují, že oteplování by mělo být nejvyšší ve středních až vysokých úrovních atmosféry v tropech. Pozorování balóny a družicemi ale ukazují, že se tam ochlazuje. Skleníkový podpis či DNA neodpovídají skutečnosti, takže skleníkové modely musí zahřívání silné přehánět - a u soudní stolice by musely být zproštěny jakékoliv viny v globálním oteplování.

9. Slunce má jak přímé, tak nepřímé dopady na naše podnebí. Sluneční činnost se mění v jedenáctiletých i delších cyklech. Když je slunce aktivnější, je jasnější a poněkud teplejší. Nepřímé dopady jsou ale důležitější. Ultrafialové záření se zvyšuje více než jasnost a způsobuje zvýšení tvorby ozónu, což ohřívá vysokou atmosféru, a toto zahřívání se propracovává směrem dolů, a ovlivňuje tak počasí. Aktivní slunce také rozptyluje kosmické paprsky, a to hraje důležitou úlohu při tvorbě nízké oblačnosti, a výsledkem je snížení oblačnosti. Všeobecně řečeno, slunce ohřívá planetu více v době, kdy je aktivní. Aktivní slunce v letech třicátých a znovu ke konci minulého století pomohlo vytvořit pozorovaná období oteplení. Současný sluneční cyklus je za posledních 100 let nejdelší, což je nepochybná známka, že se slunce ochlazuje, a historická srovnání naznačují, že to takto bude pokračovat ještě několik desetiletí.

10. Cykly oceánu, které se táhnou přes několik desetiletí, odpovídají výjimečně dobře slunečním cyklům a globálním teplotám. Jde o cykly v délce 60 až 70 let, které odpovídají přirozeným změnám velkoměřítkových oběhů. Teplé oceány odpovídají zvýšeným globálním teplotám. Tichý oceán se začal koncem devadesátých let ochlazovat a v posledním roce se toto ochlazování zrychlilo, zatímco Atlantik se od nejvyšší teploty začal ochlazovat v roce 2004. Toto podporuje pozorované globální pozemní ochlazování, které se silně vztahuje s teplotním obsahem oceánu. Nově nasazené bóje NOAA (americký úřad pro studium ovzduší a oceánu, National Atmospheric and Oceanic Administration) potvrzují, že se oceán globálně ochlazuje.

11. Teplejší oceánské cykly jsou obdobími se sníženými ledovými pokrývkami v Arktidě. Když byly oceány ve třicátých až padesátých letech teplejší, snížila se arktická ledová pokrývka a Grónsko se oteplilo. Nedávné zahřívání oceánu, zvláště mezi osmdesátými lety a časnými roky tohoto století, se podobá tomu, co se stalo před 70 lety, a Arktida reagovala velice podobně, snížením letního rozsahu ledu.

12. Ledy v Antarktidě se zvyšují a rozsah byl od doby měření družicemi nejvyšší. Předbíháme loňskou rekordní rychlost.

Co trkne sdělovací prostředky, aby se zbavily svých předsudků a konečně začaly dělat svoji práci, totiž šířit pravdu?

Poznámka překladatele:
Joseph (Joe) D'Aleo, je meteorologem v důchodu a dobře známým skeptikem zpravodajství o klimatických změnách. Píše pro publikace jako The Central Station, kde ho popisují jako prvního ředitele přes meteorologii u kabelové sítě pro předpovědi počasí (Weather Channel). Má více než 30 let zkušenosti z práce profesionálního meteorologa. Byl hlavním meteorologem WSI Corporation (významný meteorologický podnik, který dodává zprávy a předpovědi počasí, kupříkladu, všem významným leteckým společnostem i letištním zabezpečovacím službám). Byl též jedním z hlavních redaktorů a autorem pod přezdívkou Dr. Dewpoint (Dr. Rosný bod) na velice populárních stránkách WSI, Intellicast.com. Byl universitním profesorem, který učil meteorologii na Lyndon State College. Sepsal a zveřejnil řadu vědeckých prací a zveřejnil též knihu o pokročilých aplikacích za použití nejnovějších technologií, a o tom, jak výzkum ENSO (jižní výkyvy El Nino: El Nino-Southern Oscillation) a dalších atmosférických a oceánských jevů pomohl zpřesnit předpovědi počasí. Sepsal také veliké množství článků a přednesl řadu přednášek u úlohách slunečních a oceánských cyklů při klimatických změnách.
D'Aleo je Certifikovaný poradce ve věcech meteorologie (Certified Consultant Meteorologist) a člen Americké meteorologické společnosti (American Meteorological Society - AMS). Sloužil jako člen a později předseda výboru AMS pro rozbory počasí a předpovědi. Spolupředsedal národním konferencím AMS a Amerického svazu pro výzkum počasí. Je členem AMS.
V říjnu 2006 registroval D'Aleo internetovou doménu Icecap.us

Pramen: Energytribune.com

Přeložil: Petr Adler

Auto je výkonný ředitel Icecap