Pohoří jsou pro letecký provoz nebezpečná. I v Krkonoších letadla padala nebo spíš narážela do vysokých hor. Havárie vrtulníku na Kozích hřbetech na podzim 1997 stála životy tří lidí ze čtyřčlenné posádky provádějící výzkum výskytu radonu. Jeden muž se zachránil jen proto, že po prvním nárazu ze stroje vypadl. 20. listopadu 1978 narazila sovětská vojenská stíhačka Suchoj do vrcholu Luční hory. Smrt obou pilotů tu připomíná malý pomník. Na konci padesátých let havarovala stíhačka MIG 15 na severním svahu Medvědína nad Špindlerovým Mlýnem.

Většina leteckých neštěstí se však v Krkonoších stala během druhé světové války. Těsně pod vrcholem Studniční hory narazilo v mlze 17. září 1939 velké, blíže neurčené civilní letadlo společnosti Lufthansa při letu z Vídně do Breslau (Wróclaw). Na palubě byla jen tříčlenná posádka, která nehodu nepřežila. Více štěstí měli tři muži z německého vojenského letadla, které muselo kvůli silné námraze 10. března 1940 nouzově přistát na Obřím hřebenu. Palubní střelec byl sice nárazem vymrštěn a zabil se, ale zbylí muži vyvázli jen s lehkým zraněním. Letadlo bylo rozebráno a na saních rohačkách svezeno do údolí. V únoru 1941 se zřítilo jiné vojenské letadlo na svahu v Modrém dole a v jeho troskách uhořeli tři vojáci. Jeden člen posádky včas vyskočil s padákem a zachránil se. O další havárii letadla v oblasti Malé Úpy je záznam ve starém deníku lovecké chaty na Kouli. Na začátku zimy 1942 jen 300 metrů od chaty nouzově přistálo letadlo, buď JU-52 nebo bombardovací Dornier, se sedmi muži na palubě. Nikomu se nic nestalo. Až do jara 1943 přebývala v chatě posádka hlídající letoun, který byl potom rozebrán a snesen dolů.

Ne všechny případy byly zaznamenány, ale známé nehody mají společnou příčinu. Letadla havarovala kvůli velmi špatnému nebo přímo extrémnímu počasí nad horami. Příkladem je nejznámější letecké neštěstí v Krkonoších, které se stalo na konci druhé světové války v masivu Sněžky. Do povědomí lidí se zapsalo hlavně tím, že trosky letadla pokrývaly část úbočí Obřího hřebene celých 53 let a sedm měsíců.

 

Vrak letounu JU-52 v létě 1962, foto Leopold Zuzák

V únoru 1945 Rudá armáda obklíčila Wróclaw, proto odtud Němci letecky rychle evakuovali raněné vojáky. Po půlnoci 23. února při přistávání vojenské dopravní letadlo Junkers 52 s číslem trupu 7759 na letišti ve Wróclawi havarovalo. Stroj se úplně rozbil, ale čtyřčlenná posádka i s pilotem Ottou Kloppmannem vyvázla bez úhony. Hned přesedla do druhého Junkerse typu JU-52/3m g4e, pilotovaného Emilem Hannemannem a druhým pilotem Albertem Linkem. Kromě obou kompletních posádek bylo v letadle ještě 20 raněných vojáků, celkem 28 lidí. Jejich cílem bylo pravděpodobně letiště a lazaret v Mladé Boleslavi nebo v Hradci Králové.

Nad Krkonošemi se letadlo dostalo do silné sněhové bouře. Meteorologická stanice na Sněžce údajně naměřila rychlost větru přes 110 kilometrů za hodinu. Horský nosič Robert Hofer tehdy na Sněžce nocoval a velmi špatné počasí potvrdil. Ve čtyři hodiny ráno slyšel silný hluk leteckých motorů, který náhle ustal. To ještě netušil, že letadlo narazilo do Sněžky na úbočí Obřího hřebene jen těsně pod Traversem. Podle rozbitého prostředního motoru letadlo pravděpodobně narazilo čelně do svahu.

Už asi nikdy nezjistíme, kolik lidí bylo bezprostředně po havárii naživu. Víme jen, že se asi pět či šest mužů dokázalo vyprostit z trosek. Nejspíš mezi nimi nebyl nikdo z obou posádek. Zranění vojáci se jen v nemocničním oblečení ocitli ve sněhové vánici na jednom z nejodlehlejších krkonošských míst. Jen náhodou našli ve tmě tyčové značení na Traversu, podél kterého se čtyři kilometry prošlapávali směrem k Růžové hoře a k Růžohorkám. Zbědovaní sem dorazili o půl osmé. Jeden z nich, asi Siegfried Szewezyk, hned zemřel. V tu chvíli se o neštěstí dozvěděli lidé na Sněžce a vypravili záchrannou skupinu. I přesto, že je vedl místní znalec Robert Hofer, nemohli ve vánici dlouho havarované letadlo nalézt. Když k němu dorazili, byli i zranění vojáci, kteří pád údajně přežili, mrtví.

 

Vrak letounu 17. května 1997, foto Daniel Štuksa

Ještě ten den vyrazili z Malé Úpy chlapi s rohačkami, aby každý naložil jednoho mrtvého vojáka a svezl ho na místní hřbitov. Těla nebožtíků zmrzla ve všech možných polohách, takže svážení nebylo jednoduché. Vojáci byli pohřbeni ve dvou řadách na maloúpském hřbitově vlevo od vchodu. Vloni maloúpští občané místo na hřbitově označili malou ohrádkou. Určitě sem převezli i vojáka zemřelého na Růžohorkách.

I přesto, že se v maloúpské matrice zachoval tužkou psaný seznam se jmény pochovaných vojáků, stvrzený razítkem farnosti, není úplně jasné, kolik lidí při havárii nakonec zemřelo. Pamětníci říkají, že 24, ale v seznamu je jenom 23 pohřbených. Chybí tu jméno radisty a navigátora Ericha Königa, který je uveden v protokolu Luftwaffe o nehodě jako jedna z obětí. Některá jména byla zapsána ve farním protokolu nepřesně, což zkomplikovalo pozdější pátrání Červeného kříže při sestavování zprávy pro pozůstalé.

Jeden ze tří motorů značky BMW, 17. května 1997, foto Daniel Štuksa

Letadlo zůstalo na úbočí Sněžky. Neznáme žádnou fotografii trosek těsně po havárii, ale víme, že byly rozházeny na větší ploše. Jen kus trupu držel dlouho pohromadě. Zvědaví turisté i místní obyvatelé postupně letadlo rozebírali a odnášeli si zajímavé kusy. Nejdříve zmizely všechny „budíky“, pak i sedačky, a vlnitý plech z trupu byl dokonce užíván na výrobu ručních bubnových praček na prádlo. Nejzajímavějšími kusy byly tři motory BMW, z nichž dva zůstaly skoro úplné. Veliké kolo s pneumatikou leželo mnoho let až dole v Jelením potoce, než ho v roce 1995 někdo odnesl.

Jeden ze tří motorů značky BMW, 17. května 1997, foto Daniel Štuksa

Trosky trupu JU-52, 17. května 1997, foto Daniel Vašut

V tu dobu se začalo uvažovat o vyzvednutí zbytků letadla z těžko přístupného terénu. Mluvili a psali o tom historici i sběratelé, ale nakonec jednal starosta Malé Úpy Jiří Škoda s přáteli. Letadlo leželo v první, tedy nejcennější zóně národního parku a turisté sem často po stále se rozšiřujících pěšinkách přicházeli zbytky si prohlédnout. Proto měla i Správa parku zájem o jeho vyzvednutí. Došlo velmi rychle k dohodě a povolení transportu.

Starosta s přáteli posbíral všechny kusy i kousky letadla do transportních sítí a 23. září 1998 přiletěl dopravní vrtulník firmy Aerocentrum, pilotovaný zkušeným pilotem Jaroslavem Rákosem. Ve 14:15 se vznesly motory a část trupu JU-52 k poslednímu letu nad Lvím dolem. O dvacet minut později byl odnesen i druhý náklad s drobnými zbytky a na Obřím hřebenu zůstala jen příroda . Vyzvednutí přineslo i malé překvapení. Starosta našel na zadní části letadla číslo trupu 8620, přestože v protokolu o nehodě je uvedeno číslo 6820. Přehození čísel můžeme přičíst na vrub zmatkům na konci války.

Všechny zbytky letadla jsou uloženy v Malé Úpě, kde je vystaven i nejzachovalejší ze tří motorů.

Zbytky vraku v lesním porostu, 17. května 1997, foto Daniel Štuksa

Převzato z Planes.cz se souhlasem autora

www.veselyvylet.cz