Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996VE VZDUCHU: Čechoviny 84
V pořadu retro České televize se mě redaktorka ptala, jaká byla bezpečnostní opatření na letišti před rokem 1989. Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou jel z kavárny po půlnoci na letiště taxíkem a přijeli jsme ke šraňce na plochu, která byla zvednutá a zapřená cihlami. V budce spal strážný a měl před sebou na stole pás s pistolí, aby každý narušitel viděl, že jí nebude váhat použít, až se probudí. Taxikář mě chtěl vysadit, ale já mu řekl, ať mne zaveze až na plochu, až před naší „prďárnu“. Tam jsem mu zaplatil a on zase vyjel z letiště. Tak pevně byla tehdy střežena hráz míru a socialismu! Stevardky chodily na Starém letišti do práce „dírou v plotě“, což byla chybějící plaňka v železném plotě, který odděloval vyhlídku od plochy letiště. Ještě než byla postavena dnes již neexistující budova posádek na Novém letišti, stevardky používaly část staré zahraniční výpravny jako šatnu a odpočívárnu. Vedle byl catering (tehdy ještě majetek ČSA), a tak o zásoby nebyla nouze. Dnes je v těch místech hotel Ramada.
Při vzpomínce na léta sedmdesátá jsem si vzpomněl na jednu neobyčejně krásnou stevardku, tak mi dovolte trochu odbočit od tématu. Byla to Slovenka a byla blond. Měla i krásné jméno, jmenovala se Jelena. Byl to ten typ ženské, na jaké jsem koukal vždycky s otevřenou pusou. Téměř všechny stevardky jsou hezké holky, ale tato byla nádherná! Měla autíčko jménem Fiat 500. Jednou kolegové dostali dost blbý nápad a autíčko jí odnesli právě k díře v plotě, kde ocelový plot dělal takový apendix, takové úzké účko, kam se fiátek vešel přesně naštorc. Já tehdy dělal na aerotaxi a měl jsem noční. Čekal jsem na nějaký sanitní let odkudsi a spal jsem. Najednou někdo zabušil na dveře a já šel otevřít. Tam stála tato krasavice a byla notně naštvaná, že se vrátila teď z linky, že by se ráda dostala domů a že jí nějaký vtipas zašprajcoval auto mezi ploty. Netušil jsem, o co jde, ale vyšel jsem za ní ven na plochu a tam jsem viděl, co moji kolegové napáchali. No jo, ale já byl sám, jak auto otočím? „Pane, vemte to tam, co je motor, tam je to těžší a já to vezmu za předek a zkusíme to, jinak bych musela vzbudit naše řidiče.“ A tak jsem vzal fiátka za zadní nárazník a ona za předek a odskákali jsme s autem tak, aby mohla odjet. Omlouval jsem se jí za šprým svých kolegů, ale ona se usmála, poděkovala mi, nasedla do autíčka a odjela nočním letištěm domů. Dnes už nelétá a je to škoda, takovou krasavici jsem na letišti od jejích dob neviděl.
Zpět k letišti. V dobách minulých pohraničníci čili estébáci vybírali z letadel západní noviny, aby nedošlo k ideologické diverzi, a když přiletěla nějaká důležitá mašina, tak nás k ní paradoxně nepouštěli. Jednou přiletěla KC-135 US Air Force a přivezla nějaké poslance. Již ze vzduchu si přáli k letadlu mechaniky. A tak jsem tam šel. Bylo kolem půlnoci a nablýskané letadlo zarolovalo až na konec letiště ke koulím, zásobníkům paliva pro spodní plnění. Kolem letadla se rozestoupili estébáci v pohraničnických uniformách a nikoho k němu nepustili. Američtí vojáci z letadla vynesli stojany s navijáky s provazy a kolem letadla natáhli červený provaz.
Chtěl jsem jít do letadla, když si nás přáli, ale policajt mě tam nepustil. Zato pohraničníků se tam nahrnulo víc než dost. Na schodech je zastavila jakási stráž, že v letadle letectva Spojených států nemají co dělat, ale že potřebují mechaniky. Naštvaní pohraničníci, kterým unikla tučná kořist v podobě toho, co by na palubě salonního letadla ukradli, mě museli pustit do mašiny. Přišel jsem tam a pozdravil a zeptal se, co potřebují, že tohoto Boeinga znám jenom z fotek. Z kokpitu se ozvala čeština! „Nazdáár! Já sem si chtěl jenom s někým pokecat. Jak je v Praze? Co pivo, pořád levný a dobrý? To eště nezkurvili?“ Kapitán se chechtal: „Nebudeš mít průser? Já jsem Pepa!“ „Já se jmenuji Honza, ale bude lepší, když budeme mluvit venku anglicky, sou to debilové a emigrant, to je vtělený ďábel.“
Tak jsme spolu obešli mašinu a s jedním černouškem jsme dali kryty na motory a záslepky na pitotky a statiku. Pak mě pozvali zpět do letadla a Pepa mi dal krabici „náhradních dílů“. Nesl jsem to z letadla a z krabice se linula libá vůně pečeného masa, takové to byly náhradní díly. Rozloučil jsem se s posádkou a odmítnul jsem pozvání na pozdní večeři, neb jsem musel zůstat na letišti až do rána. V krabici byl pekáč z hliníkové folie plný hovězích závitků plněných ořechovou nádivkou. Co závitek, to čtvrt kila! Bylo nás ve službě deset, ale nesnědli jsme to ani náhodou.
Foto Michal Krsek, planes.cz
To byly vzpomínky na léta minulá. Jak je to dnes? Dnes opět letišti vládnou policajti - tedy abych policajtům nekřivdil, ochranka letiště. A jim vládne člověk, o kterém se dá bez přehánění říci, že u něj platí na 100% pořekadlo: kde končí lidská blbost, začíná vojenská genialita. To, co dokáže vymyslet, je neuvěřitelné - a vše odůvodňuje Evropskou unií.
Kromě toho, že všichni zaměstnanci ČSA musí mít prověření NBÚ, tak pokaždé, když jdeme do práce, musíme projít osobní prohlídkou. Magnetický rám je samozřejmostí a tašky a bundy musí do rentgenu, ostatně i jídlo z kantýny musí projít rentgenem, atomovka ukrytá v obloženém chlebíčku je obzvlášť hanebným trikem! Ale nás prohmatávají! Skutečně! Žádné magnetické smyčky, nic takového. Člověk si připadá jak na mejdanu jinak orientovaných. A to se děje několikrát za den, protože v červené zóně není kantýna ani čisté toalety. Musím přiznat, že většinu strážných to také nebaví, ale někteří to dělají s obzvláštní chutí. Tato „parta zdivočelých ouchylů“, jak jsou zaměstnanci familiárně nazýváni, se skutečně v prohmatávání člověka vyžívá. Domnívají se, že máme určitě v rozkroku a v konečníku ukryté zbraně, neb těmto partiím věnují zvýšenou pozornost. Nedávno mě jeden takový prohlížel a neustále mi rejdil kolem břicha. „Co hledáte? To je břicho, jsem tlustý, tam ukrývám jenom sádlo a to snad není nebezpečné, nebo jo?“ „Aby vás ta sranda nepřešla.“ pravil a zajel mi prstem mezi půlky. Tak jsem vykřikl: „Ešššště! To začččíná slibně! Ešte! Ještě byste měli zavést coloskopii! To je úderný!“ Protože nevěděl, co to je, mohl jsem odejít. U nakladačů pracuje jeden důchodce a na něm chtěl, aby otevřel pusu. „Proč?“ „Protože vám to nařizuji!“ „Protože máš v hubě granát, vole!“
Ochranka Letiště Praha si ještě zavedla bodový systém, ne nepodobný tomu, co mají řidiči. Ale máme bodů jenom pět. Přijde-li člověk o všech pět bodů, přijde i o průkazku opravňující ke vstupu. Takže opět o naší práci rozhodují lidé, kteří s ní nemají nic společného a vůbec o ní nic nevědí. Pošlu-li „análního speleologa“ do temných míst, je to za dva až pět bodů podle toho, jak moc jsem ho urazil! Mám dojem, že toho blba, co nás tak šikanuje, že si musíme sundávat boty i ponožky, by urazil i pohled!
Vedení letiště se neustále ohání audity z EU, ale v prosinci jsem letěl do Londýna. Jako cestujícího ani v Praze, ba ani v Londýně mě nepohlíželi tak důkladně jako zaměstnance na Ruzyni! A mám dojem, že jsme ve stejné Evropské unii jako Spojené království, kde ostatně prohlídky patří k těm nejtvrdším.
Prostudoval jsem podrobně knihu Flights of Terror od Davida Gera. Tato kniha, vydaná v roce 1997, se zabývá teroristickými útoky na letadla. Ani v jednom případě, opakuji, ani v jednom případě se na únosech a jiných teroristických aktech proti letadlům nepodílel zaměstnanec letiště. Pánové, my máme letadla rádi!
*************************************
Výstava fotografií Jana Čecha z USA, Velké Británie a Kanady - letadla, architektura, příroda
Soukromá střední umělecká škola designu Vás zve na výstavu fotografií Jana Čecha. Akce se koná v Domově Svatého Karla Boromejského, K Šancím 50, Praha 6 - Řepy. Zde se můžete podívat na úvodní slovo Jana Čecha. Další autorovo vyprávění je na YouTube Neviditelného psa, snímky z vernisáže pak ve fotogalerii.
Knihy Jana Čecha si můžete objednat zde.
Převzato z Planes.cz se souhlasem autora
